rada a bude lip koronavirus
Zatímco (ve znamení panny rozený) básník, divadelník a prozaik Jan Sojka (*13. 9. 1973) pojal svou „koron-knihu“ Rodina a jiné regály (2020) co tradiční sbírku, eruptivnější vulkán Karla Rady (*13. 9. 1964) přispěl české literatuře prvním „coro-románem“. Či - minimálně . první rozsáhlejší prózou; a za pomoci aluze na Pelcovo… a bude hůř ji s optimismem bojovníka nazval … a bude líp.

Ošemetné nebo zavádějící by ale bylo obě díla přespříliš a nějak badatelsky srovnávat.
I když... Jak Sojka, tak Rada jsou sebevědomí, konfliktní a „na ženské“, přičemž ani jejich díla žádné konflikty nelakují a netlumí.
Oba se zvládají světu stavět čelem, u Jana Sojky však přece jsme již po pár stránkách o pár pídí hloub v ornici mikrosvěta, psychologizování. Rada je jiný a jako by s každým krokem a posunem svých dějů skutečně trochu radil, co si počít, jak problémy nezametat jen pod hospodský koberec, nýbrž je napálit. Jistěže nám to vysvětluje spíš jen implicitně a nepřímo, současně se ale jedná o zatroleně přímé výkřiky. Výkřiky po životě.

Po tom životě, který dejme tomu Jan Sojka patrně už „spolykal“, ale i proto píše chladněji. Oba jsou nicméně pábiteli a nedokázali by, ani kdyby chtěli, svá dramata včarovat anebo zaklít do pouhé dobové aktuality „virus je tu“. Nu, a právě „kamzík“ Karel Rada přitom až pudově proniká skalisky života a uhýbá od jakýchkoli mžiknutí oka. Ale nepostupuje kupředu. Vrací se časem - a před pomyslnou válku s VIRY, do VÍRU vzpomínek. Vzpomínek jen dočasně zasutých a nyní vydlabávaných. Do říše evokací, prachu retrospektiv a reminiscencí. Právě s jejich notnou podporou nás jeho vitální alter ego Hynek vede pak životem jednoho literáta, muzikanta... a chlapa, přičemž je úděl jedince alokován daleko před současnou krizi.

A Rada sám? Při psaní zůstává zručným praktikem, méně už básníkem. Dozajista méně než Jan Sojka, i když s nímž až magicky sdílí jak den, tak i měsíc narození!

A výtky?
Registruji Radovo až moc silné ego, když se s vyřvávanou pravdou přestěhovalo i mezi listy. Činí tak ovšem intuitivně a nelze ho neobdivovat: takřka bez přestání promítá energii do svých hrdinů, i když Hynka glorifikuje zbytečně moc.
Omylem by ovšem (a samozřejmě) bylo brát tuto jeho postavu (i s jejími milostnými a dalšími avantýrami a zkušenostmi) jako autora samotného. Tím není, i kdyby text sebevíc sváděl právě k podobnému výkladu, a zkraty podobného typu nepřipusťme a na proluce zjednodušování raději odhalme podstatu. Jaká se vyjeví?

Asi jako při pohledu z mostu do řeky, kam nakonec neskočíme, před sebou máme - v literatuře často se objevující - moment „záchranné opravy prožitého“. Snad každý tvůrce potřebuje podobné chvíle navozovat, a tak i zobrazuje hrdinu dle sebe, nicméně s přidanou hodnotou pestrobarevného koloritu a zvučením dalších sfér. Nebo snad autor není taktéž od toho, aby sumářem příhod napravil nějaký ten životní omyl; není snad ryzí psaní i k tomu?

Úvodem zmíněná Sojkova kniha ještě bude patrně doceněna, je ovšem podstatně intimnější. Ta Radova se místy stává blasfemií a dozajista konfesí. Konfesí urputného bohéma.
Jan Sojka se navíc drží Plzeňska, kde možná účinně, ale mnohdy „jen obchází činžovní blok“ (když to přeženu), zatímco Karel Rada, ten je „rozlítaný“. I vandruje. A nejen do ženských. Posvátnou poutní knížku má za jednu z podstat dýchání, a právě četná putování, do kterých bývá jeho Hynek až fatálně vtlačován, svádějí k tomu, abychom autora zkratkovitě nazvali českým Kerouacem, jak už to přede mnou (takřka) učinil bohemista Vladimír Novotný, jinak autor doslovu k Radově novince.

Mínil to jistě vážně, ale ani jemu neuniklo, že je ústřední figura v románu Na cestě poněkud MĚKČÍ než Hynek, a že Jackem Kerouacem líčená přátelství mají kapku jiné odéry. A tamní hrdina by taky jen sotva polopaticky vyřkl: „Jsem hrozně na ženské.“ To se u Rady ovšem děje, snad až zbytečně, a výraznějším přínosem pro jeho vyprávění jsou tak četné další perspektivy, ze kterých registrujeme jeho „něžného chlapáka“ taky hledáčkem některé vzrušující jej dámy; ať už chotě, anebo milenky.

Jindy kamaráda, spolupracovníka, dokonce i bratra. Kdovíproč věc politizující Pavel Janoušek se ve Tvaru 1/2021 pozastavil nad tím, že Hynek bývá až překvapivě chválen; a proč prý občas není i setřen. Odpověď? Protože autorovi nijak nevadí, že už po staletí bydlíme v kotlině, kde je děsivou tradicí shazovat se, ba líčit se v nejhorších barvách. A jelikož mu naopak vadí, že existuje ve státě, kde třeba Michal Viewegh u mnohých tkví na černé listině jen proto, že komerčně uspěl.

A chomutovský rodák a Severočech Karel Rada?
Kdysi se prosazoval po boku vícera začátečníků u redaktora a spisovatele Jiřího Navrátila v pražském nakladatelství Hynek, což ovlivnilo i jméno jeho alter ega. Na FAMU absolvoval mj. scenáristiku a na kontě má víc filmů: například Doupovský underground anebo Zklidnění básníka Szpuka.
Zvládl i vícero hudebních projektů, což mu ovšem bralo čas na psaní, a jeho kapela Haj hou byla založena již roku 1987. Onen leitmotiv haj hou se inspiroval jedním z nejnutkavěji se vracejících výroků Kurta Vonneguta, z undergroundu vzešlého klasika, a fatální otázkou již zůstane, není-li právě absence hutného leitmotivu i nedostatkem Radových umně maskovaných vzpomínek.

A virus? Ten tady zůstává jen čímsi, od čeho se tvůrce odrazil. Čímsi, co ho „vytočilo“, ba odpálilo k procesu psaní.
S tím choroboplodným začátkem ale dál pracuje ztlumeně, což nemusel. A výsledná konfese by jinak třeba byla ještě lepší, kdyby se zdárně pracovalo s opakovanými refrény; asi tak nějak, jako by s nimi hrál Rada jako textař nějakého svého rockového shitu, chci říci hitu.

I když textařem zůstává, v próze a „ve velkém“ leitmotiv a refrény moc neužívá a místo nich to na čtenáře „valí“. Nepopírejme však, že taky atak vozové hradby „od Malešova“ má něco do sebe, a zvlášť lze obdivovat práci s erotickými motivy, kdy není překročena jistá míra. Autor ale snad ani nemá vědomé zásluhy na té hranici, kdy ví, zač už ne (aby to nebyla pornografie), a patrně byl už takto uhněten.

S kuchařskou samozřejmostí je mu pak zřejmé, kolik dá kam příměsí, a přece chválím i prvky plynoucí zcela mimo jeho vnímání. A leitmotiv-neleitmotiv, ta kniha táhne na bránu, i když brilantními fotbalovými kličkami; a aniž by to odkudkoli trčelo, urodila se „z nasrání“, kavárensky řečeno „z vnitřní potřeby“, a „všechny křivdy světa“, jež autor cítí, klidně mohly být jen jeho utkvělou sugescí, a přece to je ve výsledku lhostejné.

Karel Rada sepsal už takřka desítku kratších i delších próz, anebo sestavil jejich koncipované soubory, a vydány mu postupně byly publikace:
Připravte se na nejhorší (1994), Oblomovka (2005), Flashback (2009), Kluci, kde jste?(2011), Promiskuitní večírek (2015), Kunderion (2017) a Chvějící se jehličky příští zimy (2019).

Teď přichází s určitým zastřešením té životní éry a taky s tlustou čarou za výše zmíněnými díly i některými omyly, mezi které ale neřaďme, že také vedl výtečný časopis Iniciály a že je živel, s kterým přepad našich těl a duší chřipkovou krizí pohnul tím správným směrem.
I díky tomu přepadení se tak dokázalo, že Rada patří mezi lepší české prozaiky, anebo přinejmenším ve své generaci. Nebude nikdy pštrosem, který si ve strachu z nového viru všroubuje hlavu do pískoviště, a chápe, že se ryzím tvůrcem nestane ani ten, s nímž podobný atak nepohne o coul. Obé je chyba, ani jedno ale naštěstí není temperamentu Karla Rady vlastní. Nesedá proto s miniaturní dušičkou až někde nahoře v krku na WC, nicméně ani laxně nepřežvykuje námořnický tabák v přívalu všech deprimujících zpráv a při pohledu na těkající, neschopnou a trapně populistickou vládu. A neprchá ani do smírných, skepse prostých krajů pohádek, aby sepisoval fantasmagorická dobrodružství, sám ukryt před životem za španělskou stěnou.

Ani Rada, ani (třeba) Sorokin a ani Pelc takoví nebyli a nejsou, ale zachycují realitu i na malé ploše a vždycky sdělí dost, i kdyby vědomě ani nechtěli. Vše je prudí - a i ten Hrabal si s nimi dávno někudy ruku podal.

Karel Rada: … a bude líp. Ilustrovala Daniela Tinková. Doslov O paměti a o pocitech Vladimír Novotný. V edici Současná próza vydalo Nakladatelství Bor. Liberec 2020. 184 stran


Beletrie česká – nové knihy

A zavaž si tkaničky. Szpukova čtivá próza ze šumavské krajiny

V próze A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské přírodě, ke krajině kterou opravdu důkladně zná. Pomocí deníkových záznamů zachycuje bohatým jazykem drobné každodenní příběhy občas propojené...

Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové...

Mínotaurův ostrov. Třetí část trilogie Jana Kameníčka

Po knihách Daidalova zoufalství a Ikarovy monology završuje Kafkův a Fuksův pokračovatel (populárně řečeno) další ze svých trilogií. Dělá to svazečkem Mínotaurův ostrov a technicky vzato je tu součástí textu...

Rekviem za kantora Bacha. Mistrovská novela o soumraku Johanna Sebastiana Bacha

Může mistrovská novela Jana Kameníčka Rekviem za kantora Bacha (třetí vydání) i dnes uchvátit čtenáře? Třeba i ty mladé, co se ještě úspěšně neubránili tónům citu. Jakou má novela o...

Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská...

Domek pana Stilburyho, magický román Ivo Fencla

Ještě magičtěji než Fenclova kniha Styky s Jorikou (Periskop, léto 2013) na čtenáře působí sevřenější novela Domek pana Stilburyho (NAVA, podzim 2013).

Kouzlo nechtěného vzniká, když se obsah nějakého sdělení dostane do rozporu s jeho vyjádřením

Kouzlo nechtěného je zajímavé čtení hlavně pro ty, kteří se chtějí dozvědět, jestli nepíši jako pitomci nebo jiný druh literárních magorů a nejsou podobni třeba Janu Jakubu Metánovskému, jehož texty ve výběru samozřejmě nechybí.