odstrelV krajině lomů a rypadel bojuje stárnoucí intelektuál se slizkou mladoburžoazii i svými milostnými vzplanutími. Severočeský thriller made in Ústí n./Labem od Ladislava Mušky.

Odstřel | Ladislav Muška | Dauphin, 2011

muska ladislavSpisovatel Ladislav Muška
Narodil se roku 1928 v Semilech, tři metry od pstruhové říčky Olešky, což ho poznamenalo natolik, že dodnes je úspěšným lovcem lososovitých ryb. Řemeslo zdědil po otci, vyučil se sladovníkem. Během zaměstnání studoval v Praze sólový zpěv. Dva roky zpíval v Armádním uměleckém souboru, od roku 1951 do konce roku 1988 byl členem ústecké opery.
Je nositelem řady literárních cen, spoluautorem různých sborníků. Dodnes vystupuje na koncertech a píše. Na kontě má 29 vydaných titulů. Závěrem roku 2008 mu byla udělena Cena primátora města Ústí nad Labem za přínos ústecké kultuře.

Ukázka

U vily Dity Redlichové musel třikrát zvonit, než se za dveřmi ozval hlásek jejího služebného ducha. A i po tom, co se představil, vyhlédla stará paní škvírou a teprv pak odhákla zajišťovací řetízek. (Copak to, dům strachu?)

„Kdybyste moh‘ Ditě domluvit, aby tolik nepila,“ zašeptala téměř bázlivě. „Vždyť se zničí...“

„Tak jste to viděl? Viděl jste to?“ vykřikovala Dita na schodišti o patro výš. „No pojďte, pojďte!“

Čekala na prahu velkého obývacího pokoje s dvěma rohovými okny. Babor si všiml, že z jednoho je vidět na terén nad parkovišťátkem, okraj svahu zadržený tarasem byl v jedné rovině s oknem a zdál se tak blízko, že by se na něj dalo přeskočit. Rozhlédl se po pokoji; starší, kdysi luxusní nábytek, piano, obrazy – asi portréty předků, obrovský křišťálový a už rozsvícený lustr. Nekonalo se žádné vítání, žádné ujišťování, jak je ráda, že přijel.

„Kdybyste slyšel, jaký jsem měla konflikt s Pužmanem (Pužman, aha, stávka), jak na mě řval,“ chrlila Dita v chůzi, gestikulovala při tom tak přehnaně, až se jí vyhrnoval černý župánek s orientálními květy. Babor se snažil vyhýbat pohledu na její nohy. (Jo, upito má, a dost.)

„Snad se posadíme, ne? A vy mi to povíte popořádku.“

Nejdřív se napila, na kruhovém stole stála hranatá láhev Johnnieho Walkera, žádné dámské pití, a nazlátlé tekutiny v ní moc nezbývalo. Nalila i jemu do broušené skleničky, ale jeho žaludek výhružně zamručel – no ano, měl v sobě jen pár sušenek schroustaných ve vlaku a pomalu byl čas na večeři.

Popořádku to nebylo, co se dozvěděl, ale obraz si z toho mohl vytvořit, koneckonců tak moc překvapen zase nebyl. Účtařka jí hlásila, že nedošla platba od firmy Stavby silnic a železnic. Telefonicky se dozvěděla, že jim nebyl dodán nasmlouvaný (ohavné slovo) štěrk. Vagony – jen jeden naplněný – trčí na odstavné koleji, přitom provoz lomu šel ustáleným tempem. Tak se přišlo na to, že ji její zaměstnanci okrádají a zavedli si vlastní živnost. Kdosi jí pověděl (Jméno vynecháme, ano?), kam se ztrácí chybějící štěrk. A poradil jí, ať podá trestní oznámení na neznámého pachatele, to policie zjistí. Ten informátor by prý v tom zatím nerad figuroval, leda by se našel další svědek. (To mám být já, ale že bych se do toho hrnul...) Spolu s účtařkou to sepsaly a ona donesla oznámení na policii v městečku. Přijal ho Svačina, takovej místní bulík, akorát že má figuru. Druhý den jí přivezl obálku zpátky, jó prej, milá paní, tohle my nevyřizujem, my jsme Městská policie, s tímhle musíte na Policii České republiky. (Napila se.)

„Poslala jste to tam?“

„No jasně. Na obvod.“

Jenže ten balík Svačina si to prý zřejmě přečet a vytroubil někde u sklenice, protože hned se to dostalo k nesprávným uším a za dva dny tu měla Pužmana – to je vedoucí lomu a zároveň střelmistr. Křičel, že naopak oni žádají vyšší mzdu za tu dřinu a že jestli ona nevezme to trestní oznámení zpátky, vyhlásí stávku.

„Jsou v odborech?“ zeptal se Babor.

„Leda v pivních.“

„Pak je stávka nezákonná a vy máte právo je vyhodit. Můžete lom i dočasně uzavřít, pokud máte nějakou rezervu.“

„Samozřejmě. Zahraniční konto. Chcete peníze?“

„Proboha ne!“

„Co tedy vlastně chcete?“ Pohled se jí začal rozostřovat. „Kvůli čemu za mnou jezdíte? Není vaší manželce divné, že za mnou pořád jezdíte?“

„Nemám manželku.“

„Ale snubní prsten nosíte!“ Usvědčovala ho; myslela, že ho usvědčuje.

„Snubní prsten se může nosit i z piety.“

„Z čeho?“

„Z úcty k někomu, kdo zemřel.“ Zatvrdil se; jak byla jeho první žena Hanka napínána na mučidla nejstrašnější choroby, o tom jí povídat nebude.

„To vám můžu věřit, a nemusím.“

„Můžete nemusíte, nic se tím nezmění.“

„To byste mi musel dokázat!“

Mezitím oba vstali z kožených klubovek, ve kterých sedávali ti, jejichž portréty visely kolem. Babor stál zády k oknu, které vedlo do soumraku nad parkovišťátkem, Dita proti němu.

„Nemusel,“ řekl. „Nemusím vám dokazovat vůbec nic.“

„Nono,“ zahihňala se. „Tak si mě přeci vem, ty hloupej. Nebo si mě ošklivíš, že jsem Židovka? Jsem pěkná Židovka, koukej...!“

Rozevřela župánek, s knoflíčky se moc nepárala, bez prádla se obešla. Ano, byla pěkná, nezáleží na tom, jestli Židovka, byla mladá žena, pěkná jakousi temnou, divokou krásou; žena možná na konci sebe sama. Nezatoužil po ní, spíš zesmutněl. Pyšně zvedla hlavu, pokřivila rty a pohlédla na něho jako na cosi urážlivě nízkého. Náhle jí ten výraz povolil a oči se jí rozšířily, poplašeně se mu dívala přes rameno.

„Nemůžu,“ zaúpěla a rychle se zahalila. „Já... čurat musím, čurat...“

Odbíhala trochu potácivě, vztaženou rukou jako by při tom pátrala po opoře, dveře nechala otevřené a ještě na chodbě něco volala. Něco jako: „Žádnýho nechci, nechci!“ Babor se otočil. Věděl, co nebo koho uvidí. Světlo z okna pokoje olizovalo hranu svahu nad parkovišťátkem. Trochu stranou stál muž, barva šatů nebyla zřetelná. Ale když couval ze světla, opsal kolem něho oblouk dalekohled zavěšený na krku. Nebo si Babor ten dalekohled přál vidět a věřil, že jej spatřil?

Dita se nevracela, rozhodl se, že na ni čekat nebude. Uvažoval o tom, jestli teď v noci sežene v městečku nocleh. Nebude muset přespat zalezlý někde za nádražím jak bezdomovec? Navíc se o svá práva začal hlásit jeho žaludek. A dobře mi tak, řekl si.


Beletrie česká – nové knihy

Na otecké půdě. 120 let staré povídky z oblasti Žďárských vrchů

Kniha Na otecké půdě vyšla naposledy v roce 1894. Tento polozapomenutý, nicméně literárně cenný artefakt vydává v reedici nakladatelství MLHOVINA. Bohatou a krásnou starší češtinou vypravuje tato knížka o těžkém...

Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové...

Nebe nemá dno, fantaskní, autobiografický příběh talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském...

Příběh inženýra lidských duší. Příběh emigrantův v Kanadě podle Josefa Škvoreckého

Panoramatický román Josefa Škvoreckého  (*27. 9. 1924 - †3. 1. 2012) konfrontující prostřednictvím životních osudů spisovatele-emigranta autoritativní středoevropské režimy s demokratickým klimatem kanadského exilu vychází poprvé v jediném svazku a...

Hrabalův Listopadový uragán. Konečně vyšly jeho necenzurované texty

Třetího února 1997 byl den, kdy skočil spisovatel Bohumil Hrabal do nenávratna. V roce 1990  začaly poprvé vycházet jeho texty bez různých cenzorských zásahů.

Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská...

A zavaž si tkaničky. Szpukova čtivá próza ze šumavské krajiny

V próze A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské přírodě, ke krajině kterou opravdu důkladně zná. Pomocí deníkových záznamů zachycuje bohatým jazykem drobné každodenní příběhy občas propojené...