Kniha Emila Hakla volně navazuje na autorův úspěšný text O rodičích a dětech. Ve třech příbězích vypravěč rekapituluje soukromou kroniku svého dosavadního života a to formou čtivou a na mnoha místech překvapivou.

pravidla_smesneho_chovani


Nejprve se vydává se dvěma svéráznými podivíny vyzkoušet paragliding, kde se v napůl bezmocném závěsu ocitá tváří v tvář vlastní minulosti. Nejpůsobivějším, absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a jeho smrt. Závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejtíživější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a zachází s jazykem i vlastní pamětí se stejnou bravurou jako Hrabalův Hanťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironických glosách a metaforách konstatuje, o co jde looserům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou...

Pravidla směšného chování / Emil Hakl / Vydalo Argo, 2010

Ukázka z knihy:

Koruny akátů jsou obaleny světélkující duhou

Rozespalí chodci se vynořují z amfiteátru stínů a zase se v něm ztrácejí. Občas kolem předuní tramvaj. Uvnitř visí na tyčích obrovští netopýři a podřimují. Sedí tam strašidelné bezbarvé opice, šťárají se v nose a dýchají na sklo.

Je mlha, sedm ráno. Scházím dolů Korunní třídou, jdu Rumunskou, v Bělehradské nastupuji do jedenáctky. Procházím vozem dozadu, opírám se zády o vodorovnou tyč. Za vydatného drhnutí brzd se vůz spouští do Nuselského údolí. Popojíždíme končinou probouzejících se prodejen, tržnic, frců, fitek a jiných šejdíren. Plazíme se pod kopcem Bohdalcem, uháníme ulicí U Plynárny. Míjíme kotlinu odstavovacího nádraží naplněnou vyhořelými železničními vagóny.

Konečná. Praha-Spořilov. Čtvrť zpustlých sadů a omšelých pětiletkových paneláků. U jednoho z nich tlačím kloubem prostředníku na zvonek s vybledlým nápisem. Po dlouhé době se v matném skle vchodových dveří zhmotní otcův stín.

Rozespalí chodci se vynořují z amfiteátru stínů a zase se v něm ztrácejí. Občas kolem předuní tramvaj. Uvnitř visí na tyčích obrovští netopýři a podřimují. Sedí tam strašidelné bezbarvé opice, šťárají se v nose a dýchají na sklo.

Je mlha, sedm ráno. Scházím dolů Korunní třídou, jdu Rumunskou, v Bělehradské nastupuji do jedenáctky. Procházím vozem dozadu, opírám se zády o vodorovnou tyč. Za vydatného drhnutí brzd se vůz spouští do Nuselského údolí. Popojíždíme končinou probouzejících se prodejen, tržnic, frců, fitek a jiných šejdíren. Plazíme se pod kopcem Bohdalcem, uháníme ulicí U Plynárny. Míjíme kotlinu odstavovacího nádraží naplněnou vyhořelými železničními vagóny.

Konečná. Praha-Spořilov. Čtvrť zpustlých sadů a omšelých pětiletkových paneláků. U jednoho z nich tlačím kloubem prostředníku na zvonek s vybledlým nápisem. Po dlouhé době se v matném skle vchodových dveří zhmotní otcův stín.

„No, poď dál,“ říká.

Stoupám za ním. V jeho pachové stopě je cosi nového. Poslední léta to nepřehání s mytím, což chápu. Taky už lezu do vany, jenom když se chystám mezi lidi. A najednou je cítit kolínskou, deodorantem, nějakou chemií.

Shrnutý koberec, ulemtaná televize, na ní drobnými mincemi naplněná béžová dámská lodička. Haldy složek, výstřižků, pořadačů, paperbacků, encyklopedií, vinylů, krabic, lékovek, ohryzků. Veškeré kolmé plochy jsou polepeny plakáty s jeho oblíbenou zpěvačkou. Z nedovřené skříně září pestrá změť šlí. Šle má otec parádní, měňavě stříbrozelené, rudo-černě proužkované, modré se žlutými puntíky, hrubě tkané olivové, jedny pěknější než druhé.

„Jak pojedem?“ ptá se.

„Tágem.“

„Taxikáři jsou, chch, drahý.“

„To nevadí.“

„Mně bude za rok osumdesát.“

„Jak to souvisí?“

„Mám malej důchod.“

„Přece se nebudem mlátit autobusem, volám tágo.“

„Za jak dlouho může přijet?“

„Za pár minut.“

„Tak eště nevolej, musim se přesvědčit, jestli mám všecko.“

Hrabe se ve dvou kabelách. Jednu beru já, druhou on. Scházíme po schodech, jdeme podél domu. Pletivem řadových balkónů prosvítají polámané židle, koloběžky.

Stojíme na rohu, čekáme. Ranní mlha dávno ustoupila slunci. Terénní vlna nad ruinou záběhlického zámku září čerstvým světlem. Vítr fičí, kandelábry salutují, kvete zlatý déšť. U obrubníku brzdí fabia. Pomáhám otci s usazením. Nedaří se nám složit dovnitř nohy. Chlap u volantu si nás prohlíží ve zpětném zrcátku.

Vystupujeme u brány, za vrátnicí studujeme rozcestník. Nehledáme A2, A3 ani A5, hledáme G3. Vyšlapaná dlažba nás vede mezi budovami. Obcházíme granitově šedý barák, vcházíme dovnitř, hlásíme se na ústředně. Usedáme v přízemí u dveří s nápisem PŘÍJEM. Občas se otevřou, je vysloveno jméno, někdo se zvedne, vstoupí, po jisté době vyjde a odchází jako ve snách.

Jdu k automatu pro dvě kafe. Otec přendává horký kelímek z ruky do ruky, třaslavě usrkává.

„Poslední léta mám pořád chuť na sardinky,“ povídá.

„A jíš je?“

„Jim je. Heleď, klidně mě tu nech a běž, to může trvat dlouho.“

„Já počkám.“

„Tak jo.“

Sedíme, mlčíme.

Dveře se otevřou, hlas řekne příjmení.

„Počkáš tady?“ ubezpečuje se.

Kývu, že ano. Čekám.

Uvnitř zní tlumený hovor.

Otec vychází, v ruce tištěný blanket, sedá si.

„Mám nádor v tlustym střevě,“ oznamuje, „za pět dní mě budou operovat. Tak teď hlavně, aby to dobře dopadlo.“

Vyplňuje formulář. Hrot tužky se vznáší nad kolonkou: O průběhu léčby chce být pacient informován lékařem: a) v plném rozsahu, b) v omezeném rozsahu, c) nechce být informován.

Zaškrtává b).

Ujímá se nás saniťák, připomínající zlého muže z němé grotesky. Má i to enormně zježené obočí, i ty rantly pod očima. Jdeme za ním ze schodů, do schodů, zastavujeme u dveří s číslem 7. Muž je otevírá. Na postelích řada ležáků, napojených na různé hrazdy a baňky. Tatík to vidí. Zastavuje se, otáčí. Viditelně ho napadá, že by bylo lepší vzít roha, dokud to jde. Vchod však tarasí celým tělem saniťák. Jde tedy k volnému lůžku a jaksi poslušně, oficiálně na něj usedá.

Ptám se, jestli něco nepotřebuje. Říkám, že ho navštívím. Odpovídá, ať nechodím, že to zná, že ho budou tahat po vyšetřeních, ať přijdu až pak. Ať zavolám doktorce Junkiánové, doktorka Junkiánová, napiš si číslo. Píšu si.

Na dvoře švitoří ptáci. Ze sklepa budovy hluše rachotí čerpadlo, kompresor, ventilátor, nějaký agregát.


Beletrie česká – nové knihy

Kámen a bolest Michelangela, za který byl Schulz na indexu katolické církve

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská...

Hořkej svět Josefa Škvoreckého, svobodného muže v nesvobodném světě

Hořkej svět vyšel před 35 lety ve více než sedmdesátitisícovém nákladu v Odeonu a byl tudíž k nalezení v knihovnách rodičů, prarodičů a přátel. Svazek těchto povídek, podobně jako povídkové...

A zavaž si tkaničky. Szpukova čtivá próza ze šumavské krajiny

V próze A zavaž si tkaničky se Roman Szpuk obrací k šumavské přírodě, ke krajině kterou opravdu důkladně zná. Pomocí deníkových záznamů zachycuje bohatým jazykem drobné každodenní příběhy občas propojené...

Josef Váchal. Nad krvavým románem možno celé hodiny snít

„Surovost krváku?“ diví se roku 1924 Váchal. „Není jí! Denní události okolo nás předstihují drastičností, rafinovaností a šeredností i banální ubohosti těch nejvelkolepějších krváků… Skutečnost daleko předčí nejsmutnější fantazii a...

Nečekej, až zajde slunce, román Evy Kantůrkové

Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy...

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

Krátká próza, která se díky vypravěčskému umění Viktora Fischla a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do...

Na otecké půdě. 120 let staré povídky z oblasti Žďárských vrchů

Kniha Na otecké půdě vyšla naposledy v roce 1894. Tento polozapomenutý, nicméně literárně cenný artefakt vydává v reedici nakladatelství MLHOVINA. Bohatou a krásnou starší češtinou vypravuje tato knížka o těžkém...