gerstnerova a potom beletrie
Název knihy ...a potom je inspirována mnoha vyslechnutými příběhy. Ať už byly určené mně nebo jsem je na zapřenou zaslechla třeba v autobuse. Byly to osobní zážitky, obsahy filmů či knih. A vždy vypravěč příběh předěloval tím známým ...a potom.

Květa je přebornice v disciplíně jak si zkazit život. Ne že by na své výkony byla sama, má jednoho stálého trenéra a další se brzy přidá… Ještě že má i přátele, protože přátelé jsou andělé bez křídel. Co je realita, a co pouhý sen? Bude Květin „začátek znovu“ tentokrát konečně šťastný?

a potom / Irena Gerstnerová / vydal Dauphin 2021 / www.dauphin.cz

Irena Gerstnerová (*1963)
Od dětství prchala před tvrdou realitou do světa fantazie a psaní. Po maturitě krátce pracovala ve zdravotnictví, potom deset let působila v brněnské redakci Svobodného slova jako technická pracovnice, řečená dálnopiska. Vrátila se tedy zpět k práci ve zdravotnictví. Sedmnáct a půl roku na plný úvazek pečovala o mladšího syna s kombinovaným postižením, dva roky zároveň i o matku po CMP, opravovala dům po požáru, čelila rozvodovým peripetiím i stálému přítomnému nedostatku peněz, aby své zkušenosti shrnula v SOS kuchařce. Napsala několik básní, její touha však vždy směřovala k beletrii. Prvotinou je novela s názvem ...a potom. Přestože by se to mohlo nabízet, není tato novela příběhem jejího života.

Trojí zrada

a potom Květě v kabelce zanotoval mobil. „Ahoj Květinko,“ ozval se Petrův nešťastný hlas. „Právě byl za mnou v práci tvůj manžel –“ „Bývalý,“ skočila mu do řeči Květa, „a ty jsi s ním mluvil?!“ „Ono se tomu dost dobře nedalo vyhnout, šel nejprve za šéfem, ten si mě zavolal. Prý rozvracím rodinu, která je v krizi…“ „Jak v krizi? Málem mě zabil, zničil mi byt, neplatí na kluka…“ „Ale on říkal, že důvodem byla tvá nevěra a že je ochoten ti odpustit – kvůli dětem, které máte…“ S Květou se zatočil svět, a cítila, jak ji zachvacuje hysterie, kterou tak nesnášela u druhých. Dýchej zhluboka, přikazoval jí poslední kousek racionálna v jejím mozku. „Když jste si tak pěkně popovídali, možná ti také řekl, že jeho je jen to mladší,“ procedila Květa suše. „Staršího mám z prvního manželství. Jsem dvakrát rozvedená… O nevěře se s tebou bavit nebudu. Po tom ti nic není, a navíc jsem nevěrná nebyla. Našla jsem si přítele, když mě exmanžel zbil, opustil a nechal mi jen svoje dluhy. Jen to, byl o hodně starší a dával mi to co bývalý nikdy – pozornost, jistotu, něhu a také mi pomáhal splácet ty dluhy. Ale to už jsem byla v rozvodu. I za ním se ex stavil a odhalil jeho slabiny – zbabělost a také ženatost. Takže se mnou okamžitě skončil, výměnou za to, že bývalý nic neřekne jeho ženě. Na čem jste se domluvili spolu? Taky mě odhodíš jako prošlý kus masa?“ Po chvilce mlčení Petr konečně promluvil: „Jak málo tě, děvče, znám. Ne, neopustím tě, ale nějakou dobu se neuvidíme. Šéf mě poslal na roční stáž. Prý by na mě stejně do půl roku přišla řada, tak abych měl čas na rozmyšlenou. Abych se přiznal – jsem zmatený, ale i nadále zamilovaný. Až po uši. Jen teď nevím, co ti mám nabídnout… Sejmutí tvého exmanžela? Okamžitý sňatek? Občasné schůzky?“ „Nevíš? Tak to tedy opravdu raději odejdi…,“ zašeptala Květa. Slzy padaly na právě dopsaný dopis a rozmazávaly razítko. Jí to však bylo jedno. Zrovna tak málo záleželo na zničeném nalíčení. Stejně už není pro koho. „Vím! Jenže to právě nemohu!“ vyhrkl Petr. „Nemohu s tebou žít na hromádce, abych tě chránil před tím člověkem. Nejen kvůli mé víře. Také kvůli tobě, příliš si tě vážím. Navíc – pokud odmítnu stáž, ztratím práci. A budeš tam, kde jsi byla s bývalým manželem – zase budeš mít na krku chlapa bez práce,“ dodal hořce. „Víš ty co? Táhni si na tu svou stáž. A už mi nevolej! Na obtěžování už jednoho mám,“ vřískla do sluchátka a zavěsila. Během chvilky pípla esemeska: Květinko, budu na tebe čekat. Rok. I ty se rozmysli. Tak, to bychom měli, pomyslela si Květa. To byl sešup – z oblak rovnou do močálu… Nebo přímo do močůvky!
„Ty jsi snad padlá na hlavu!“ zlobila se Zuzana. „Co si asi tak měl myslet?! No tak, nebreč už. Jsi rozmazaná! Vypadáš jako klaun. Esemesku ti poslal? Ukaž! Tak to je teda kavalír – po tom co jsi mu řekla. Asi má pravdu, musíš si v tom udělat jasno. Ale stejně mám o tebe strach. Ten tvůj ex je hotovej magor!“ „No super, tak já jsem padlá na hlavu a on magor, asi k sobě patříme!“ vztekle štěkla Květa, ale potom se na sebe s kamarádkou podívaly a už se zalykaly smíchy.

Nejspíš to opravdu bude nejlepší, dát si chvíli pauzu, říkala si v duchu v koupelně u zrcadla při likvidaci škod napáchaných slzami. Ale stejně, v té díře mi bez něho bude smutno. Ne, nebude – takhle se spřáhnout s mým bývalým: klidně si o mně povídali jako o nějaké věci, a ještě s jeho šéfem. Vtom se ozvalo zaťukání na dveře: „Květuš dělej! Končí ti přestávka na oběd! A od nás to máš kus cesty!“

Ve dveřích se málem srazila s bývalým manželem. Zrovna odtud vycházel vycházkovým krokem, na tváři zlomyslný škleb, v očích radostné plamínky. „Víš, co jsem ti slíbil! Půjdu po tobě jako ohař! A já svý slovo držím! Zničím tě!“ šeptl, když ji míjel. „Kdyby ses raději snažil najít nějakou práci a začal platit alimenty!“ křikla za ním Květa. „Jsem registrovaný na úřadu práce, nemám z čeho, puso!“ zaznělo zpoza rohu. „A ten tvůj druhej ex taky neplatí, tak proč bych měl já?!“
„Kdepak se mi touláte, beruško?“ přivítal ji šéf. „Měl jsem o vás obavy. Byl tu váš exmanžel. Hrozný člověk! Toho bych za nepřítele mít nechtěl. Chudinko, kdo vás ochrání? Tedy – já bych mohl. Mám styky a přátele na vysokých postech. Nebojte se, nějak to vyřešíme…“ Při těch slovech ji levou rukou otcovsky vzal kolem ramen a pravou pohladil po tváři. Jenomže z tváře sklouzla na rameno a chtěla níž a ani levice si už nepočínala tak otcovsky. Květa se vytrhla, odskočila a překvapeně hleděla na vedoucího. „Co to do vás vjelo?“ „No tak, neupejpej se, veveruško,“ přešel nadřízený z ničeho nic na tykání. „Prý dáš prakticky každému, tak proč ne mě? Víš, jaké bys měla výhody? A brzy budou prémie…“ „Krávy jsme spolu nepásli, abyste mi tykal,“ ohradila se Květa. „A vás nechci – ani kdybyste byl jediný na světě!“ zlostně práskla dveřmi od šéfovy kanceláře a uchýlila se do svého předpokojí. „Toho budete litovat,“ houkl ve dveřích šéf. „Svou nabídku už nezopakuji. A brzo poletíte. Navíc nezapomeňte, že mám styky a přátele na vysokých postech. Nikdo vás tady už nezaměstná. Stačí jediná chybička, jediný pozdní příchod! Půjdu po vás jako ohař!“
„No, tak to už máš v patách dva ohaře! Ten je ale nedůvtipnej, mohl si vymyslet alespoň jinýho psa!“ zlobila se večer u bylinkového čaje Zuzana. „Teda, holka, vůbec ti nezávidím. A ty se nemůžeš bránit, šéf půjde cestou zákona, a pomluvy tvýho ex ti taky nedosvědčí, kocour jeden starej, vypelichanej!“ „O tobě nemluvím,“ podrbala za oušky svého mazlíčka Mourka, který se jí otřel o nohy. „Budeš se muset rychle poohlídnout po nějakým novým místě… A pokud možno ho utajit před tím hajzlem tvým bejvalym!“ rozvažovala dál a labužnicky vdechla kouř z cigarety. „A kde myslíš, že mě jako samoživitelku s malými dětmi vezmou? U nás mě stejně vzali jen proto, že jsem tam pracovala už před mateřskou…“ „Neboj, něco vymyslíme,“ mrkla povzbudivě Zuzka. „Ale teď naplánujeme stěhování. Mužíček se mi vrátí z montáže a nerad by měl v posteli obsazeno…“ „Tak já se rychle podívám po nějaké ubytovně,“ vyhrkla Květa, „nebo se zkusím zeptat Petry, jestli bychom k ní na chvíli nemohli… K mamce to asi nepůjde, víš, ten její by asi vyletěl z kůže, a z nemocnice ji pustili teprve dnes…“ „No konečně od tebe dneska slyším dobrou zprávu! Na tu naši chalupu nechceš? Myslela jsem, že se ti tam líbilo,“ protáhla přítelkyně zklamaně. „Líbilo, moc, ale s Petrem. Když mě odvezl, doprovázel, zatopil… Nevím, jak to budu sama zvládat,“ zazněla smutná odpověď. „Prosím tě, šiško,“ objala ji s úsměvem nejlepší kamarádka, „když se nebudeš bát, tak zvládneš všecko. Já si taky žádnej strach nepřipouštím a ono to vždycky nějak dopadne.“ „Že by tajemství tvého úspěchu?“ zafilosofovala Květa. „To si piš!“ hodila Zuzana přes rameno a odkráčela zkontrolovat spící děti, dědu, babičku, svých sto králíků, ovečku, kozu, Alíka, Fouska, Dášenku, Fifinku, Puntičku a pět nedávno narozených štěňat, Mourka, Micinku a sedm dalších koček, hrdličky, papoušky, slepice, a ovšem kavku Žanetku, zalít květiny, množstvím a bujným vzrůstem hodné středně velké botanické zahrady, prohlédnout auto před cestou – a už zbývalo jen dobalit.

Květa přišla prakticky o všechno, a tak Zuzana uspořádala sbírku mezi kamarádkami a teď pyšně rozkládala nashromážděné poklady. Obdarovaná jen kulila oči, co všechno se jí sešlo – oblečení a boty pro ni a pro kluky, kosmetika, kabelky, rádio, starý ale funkční notebook, hračky, nádobí, kufr, tašky. Také knihy – a dokonce malířský stojan, plátno a barvy. „To aby ses na vesnici nenudila. Kámošce to zůstalo po jejím bejvalým a ona to chtěla vyhodit. Taky jsem ti sehnala ve výprodeji knížky o základech kresby a malby. Podívej! Stály jen 29 korun, no nekup to!“ pyšnila se Zuzka. Květě stály v očích slzy: „Vždyť Vánoce ještě nebyly a tohle jsou dárečky pro celý regiment!“ „Tak ber a nebreč! Říkala jsem ti, že se nemáš bát, že všechno vždycky nějak dopadne. Zvlášť když máš kamarádky…“ shrnula Zuzana a šly spát. „Jo, a nezapomeň, že neexistují žádný problémy, jen nový příležitosti,“ ozvalo se ještě ze tmy, to aby měla Květa před usnutím možnost přemýšlet o tom, že některá manažerská hesla nejsou zas tak uhozená.

Po stěhování

a potom dlouho mávala dávno zmizelým zadním světlům odjíždějícího auta. Až ledový poryv větru ji zahnal do vyhřáté světnice a šup k dětem do teplounkého pelíšku na peci. „Jako v pohádce, že, kluci?“ libovala si při měkkém pohlazení ovčí kožešiny do zad. „Jé, maminko, přečti nám nějakou pohádku!“ chytly se možnosti děti. Na polici podbízivě vykukovala kniha. Pán prstenů. Toho jsem už dávno chtěla číst, pomyslela si Květa a nahlas řekla: „Tak dobře, zahrajeme si takovou hru. Zapíchnu prst do knihy a tam vám přečtu dvě stránky. Ale potom se bude spát!“ Zuzana by ze mě měla radost! „Kluci, nezbořte tu pec!“ krotila nadšení dětí. Zuzka by ze mě vůbec neměla radost, pomyslela si unaveně o deset stránek později. Ale chlapečci konečně usnuli. Ovšem ona sama byla předtím nejméně třikrát probuzena četbychtivými synky, když při čtení zadřímala. Chudák Faramir, pomyslela si, tak smutně a osaměle odjížděl zemřít do bitvy. Škoda že jsem tam nebyla… Na oči ji nenápadně usedl spánek.

a potom se v dešti prodírala mlázím. Ošklivé zažloutlé, krví podlité oči ji obkličovaly ze všech stran. „Masíčko,“ zavýskl nejblíže stojící skřet. „A v dárkovým balení,“ přidal se druhý. „To si užijem,“ přidali se další. „Hezky se s tebou pomazlíme, budeme tě ukrajovat kousek po kousku!“ Už už se jí dotýkaly špinavé pařáty, když tu vzduchem prosvištěl šíp a dotěra padl s chroptěním k zemi. Skřeti se ve zmatku rozprchli do všech stran před přijíždějícím jezdcem. „Paní, co tu pohledáváš sama?!“ víc vykřikl, než se zeptal, ale to již zasunul tasený meč do pochvy a silnýma rukama ji jako peříčko vyzdvihl před sebe do sedla. Tedy moc pohodlné to není, pomyslela si zachráněná, ale cokoliv, cokoliv, jen pryč od těch bestií. Ještě že ji muž v sedle pevně svíral, jinak by během té jízdy spadla snad tisíckrát. Konečně byli na místě. Jezdec nejprve seskočil, potom jí opatrně pomohl ze sedla. „Odpusť paní, ale podle zvyků naší země ti musíme zavázat oči. Toto posvátné místo je tajné. Nikdy jsi sem neměla přijít, ale zachránit tě mi bylo velkou ctí.“ A už jí šetrně lehounkým hedvábným šátkem zavazoval oči a víc nesl, než vedl, aby snad neklopýtla.

a potom stáli v obrovské jeskynní místnosti a ona pomrkávala, než si zvykla na světlo pochodní a loučí. Syrový chlad rychle pronikal vlhkým oděvem. Zraky všech mužů na ní zvědavě visely. „Jak to jsi podivně oblečená?“ „Odkud přicházíš?“ „U vás ženy nosí krátké vlasy?“ „Dost, nejprve dáme našemu hostu suchý oděv a najíst. Na otázky máme celou noc!“ zarazil je velitel rázně. Celou noc?! pomyslela si Květa. Ale já ráno vstávám do práce! Teda tady asi ne… O chvíli později seděla už v suchém mužském oděvu a ovinutá nesčetnými houněmi po boku svého zachránce. „Promiň, pane,“ osmělila se po číši horkého nápoje, po němž se v žilách rozlévalo příjemné teplo, „neznám zvyky tvé země, ale u nás se jako první představuje žena. Jmenuji se Květoslava.“ Muž podávanou ruku políbil a s úsměvem se mírně uklonil hlavou. „Faramir jméno mé. Tvé zvyky nechť jsou zvyky mými.“ V tu chvíli skončilo nedávno vyslovené tabu. Muži je obestoupili a otázky na Květu jen pršely: „Odkud, paní, přicházíš?“ „Jak jsi se tu ocitla?“ „Jaké jsou zvyky tvé země?“ „Zazpíváš nám nějakou vaši píseň?“ „Zatančíš nám?“ A při tom všem před ni předkládali plátky studené pečeně, kousky sýra, chléb, sušené ovoce. A ovšem také pohár vína. „Zpívat a tančit? To bych musela vypít pěkných pár takových číší vína!“ smála se Květa. „Jen přikaž paní,“ smál se nalévající také. „Ne ne, až po vás, ráda bych poznala vaše písně.“ A protože pro dámu všechno, už se rozléhal nádherný, jímavý, ale přitom mužný zpěv sálem za cinkotu číší, hrdinské zpěvy byly proloženy tanci, které doprovázely jednoduché strunné nástroje, bubínky a píšťaly. Květa cítila, jak vše zlé odplouvá, mysl se jasní. Měla pocit naprostého bezpečí na půdě tohoto posvátného místa, mezi mnoha bratry, ochotnými při ochraně její maličkosti i život položit… „Tak dobrá, teď nadešel čas, abych zazpívala a zatančila já!“ Sama se lekla svého hlasu. Ale to už jí Faramir podával strunný nástroj podivného tvaru a ona byla překvapena, jak libě zní, když jen tak nazdařbůh sáhla do strun. Zpívala všechny písně, na něž si vzpomněla, lidové i renesanční, které tak milovala. Muži pozorně i nadšeně poslouchali. … a potom rozkurážená Květa vyskočila na stůl a zatančila podivnou směs diska, lidových tanečků, do kterých chodila jako dítě, a orientálních tanců, jež jí oslovily teprve nedávno. A muži nabídli doprovod hudby svých nástrojů, zčásti ovlivněný písněmi, které právě od Květy vyslechli. Bubínky vířily, zvuk píšťal stoupal do závratných výšek a tanečnice měla pocit, že se vznáší nad stolem… Když skončila, nemohla chvíli popadnout dech. Naštěstí si toho nikdo přes potlesk, vpravdě bouřlivý, nevšiml. Tu ucítila, jak ji starostlivé ruce Faramira balí zpět do houní, jak na ni doléhá malátnost, její hlava klesá na jeho rámě, jak ji zvedá a někam odnáší…
„Vstávej, paní, už je bílý den. Musíme se dát na cestu!“ Faramir stál plně vyzbrojen a vystrojen, jen jen nasednout na koně, vedle pohodlného lůžka, Květina útočiště v právě uplynulé noci. Závěs je odděloval od zbytku místnosti a skromnějších lůžek Faramirových mužů. „Doufám, že se ti na mém loži spalo dobře.“ „A kde jsi odpočíval ty?“ lekla se Květa. „Já jsem měl jiné starosti než spánek. Bylo třeba zařídit mnoho věcí, připravit se na cestu. Děkuji za příjemný večer. Snad víno Gondoru nebylo pro tebe příliš silné…“ „Měl jsi ten pocit?“ zatrnula opět Květa. „Ne ne,“ uklidňoval ji hostitel, „tvůj zpěv a tanec byl neodolatelný, bude mi ctí představit otci tak skvělou dvorní dámu. Nebo máš cestu jinam?“ Jinam? Kam se má obrátit v těchto neznámých a tolik nebezpečných končinách? „Ne, nemám. Tvá cesta je i mojí…,“ vydechla Květa. „Tak se, paní, osvěž a přichystej na cestu,“ mávl odcházející Faramir ke stolku vedle postele, kde stál džbán s vodou a mísa. Květa nalila vodu, nabrala jiskřivou ledovou tekutinu, nechala ji nejprve protékat mezi prsty, další dávku však již věnovala svému obličeji. Bylo to tak příjemné, průzračné, osvěživé… Ospalost byla opláchnuta a otřena do připraveného ručníku, potom rychle alespoň prsty prohrábnout vlasy – ještě že mám krátký účes, pomyslela si Květa potěšeně – a už seděla opět u stolu a byla uctěna chlebem, máslem, medem, křišťálovou lahodnou vodou, po včerejším silném, těžkém víně nejlepší volbou… A zase ten šátek, znovu do sedla a bylo po radosti a nadšení… Tentokrát měla koně sama pro sebe – po muži, který padl během minulého boje. Také Květa padla, nesčetněkrát. Ze sedla na zem. Stáli však při ní snad všichni svatí. Kromě pár škrábanců a modřin zůstala nezraněna. „Lépe tančíš, než jezdíš,“ smáli se muži, když se – pokolikáté už? – znovu škrábala do sedla. Už se nestarali, zda si neublížila, popoháněl je spěch. Toto je soukromá výuka anatomie, pomyslela si neúspěšná jezdkyně, myslím, že cítím snad každou kostičku v těle…

a potom je uviděla: Bílé město! Bájné město snů… Po tolika strastech a útrapách. Cesty i boje. Muži bojovali dlouho a urputně, než pustili své državy, než se Faramir rozhodl, že své muže ušetří před smrtí v marném boji s mnohonásobnou přesilou, aby mohli padnout při obraně Bílého města, posledního útočiště…

Ano, byla přímo v ohnisku bojů, protože pán a velitel ji nechtěl ponechat jejímu jezdeckému umu napospas, vyzvedl ji k sobě do sedla, vyzbrojil dlouhou lehkou dýkou a přikázal: „Braň jen sebe, kdykoliv se k tobě někdo přiblíží z tvé strany!“ A Květa ječela a bodala do tmy, protože měla oči pevně zavřené, dokud první vlna hrůzy nepominula a ona si konečně neřekla, že s otevřenýma očima bude bojovat opravdu efektivněji. Ale to už ji něco drželo za kotník a táhlo ze sedla dolů. V posledním okamžiku bodla do slizkého, špinavého, odporného pařátu a vzápětí též do skřetího obličeje. Netušila, že to bude tak snadné… Adrenalin vyplavený do krve udělal své. Už neječela (v bitevní vřavě to stejně naštěstí nebylo neslyšet), hleděla odvážně před sebe, s rozvahou bodala a řezala do temné, nenávistné, hrozivé masy, nadlehčována silou bojového zápalu. Únava na ni dolehla až mnohem později. To už byli na ústupu. Ani nevěděla jak, v bezpečí šíře mužské náruče upadla do toho nejhlubšího spánku. „Paní pohleď, jsme zde,“ vzbudil ji jemný stisk na rameni. Tma se změnila v den a před nimi úbělem zářilo ono město. Obrovské, nepřekonatelné hradby, věže a věžičky, z nichž si strážní navzájem předávali zprávu: „Pan Faramir se vrací!“ A už se otevřela brána a oni vjeli do nesčetných ulic obrovského, starobylého města. A stále dál a dál a výš a výš, až k nádhernému bílému paláci na samém vrcholku. Na nádvoří její průvodce seskočil z koně, Květa též, ale nohy jí vypověděly službu. Nebýt Faramirovy pohotovosti, jistě by upadla. Dovnitř ji spíš donesl, než dovedl. „Toto je komnata, která patřila mé matce, když ještě byla mezi námi. Chvíli si tu odpočiň, nechám ti připravit koupel. Budeš si žel muset vystačit sama. Není tu žádná dvorní dáma, ty jsme odvezli do bezpečí, když nepřítel je už málem před branami. I ty se osvěž a najez a potom odjeď za nimi.“ „To ne, chci bránit Bílé město s vámi! Je teď mým, nemám kam jít…“ (A také tě alespoň já chci vyprovodit do bitvy, abys nebyl tak sám…, pomyslela si.) Faramir pokrčil rameny, pohladil ji zlehka po vlasech, usmál se, ale tak nějak smutně, a vydal se čelit hněvu svého otce. Však to Květa četla v knize – včera, nebo před desítkami let? U toho opravdu být nechtěla…

Voda odplavila únavu a bolest namožených a pohmožděných svalů. Káď vystlaná plátnem se jí v tu chvíli zdála tou nejluxusnější vanou, ve které kdy pobývala. Přistavena hned vedle krbu, v němž plápolal oheň, vytvářela zákoutí nejen romantické, ale i praktické… Byla by si v ní lebedila až do rána, kdyby se neozvalo zaklepání na dveře a vzkaz: „Paní, náš pán tě očekává.“ Ručník na vyřezávaném stojanu před krbem byl příjemně nahřátý, stejně jako šaty, přehozené přes nádherné křeslo. Potom už jen hřeben, stříbrný, tepaný, pohled do zrcadla – no, nic lepšího s tím asi ne­udělám – a odhodlané kroky ke dveřím, za nimiž stál statný sluha. Zvyknu si na ty dlouhé sukně? Nepřerazím se v nich u nohou pána Bílého města? trápilo cestou Květu. Vždyť takovou róbu měla na sobě naposledy v tanečních. Ale na druhou stranu to nebylo nepříjemné být ustrojena do té šustivé, splývavé nádhery… Chodby a schody jako by neměly konce. Konečně vyústily do toho nejrozsáhlejšího a nejnádhernějšího sálu, jaký kdy spatřila. U dveří ji šel v ústrety Faramir. Nabídl jí rámě a vedl celým sálem představit svému otci. (No, samozřejmě že jsem si musela dvakrát přišlápnout sukni! zlobila se sama na sebe a byla o to víc vděčná Faramirovi.) Bystré šedé oči obklopené vráskami jí laskavě hleděly vstříc, a když se zamotala do sukně potřetí, definitivně a důkladně, vyskočil správce Bílého města pružně, aby podpořil svého syna a nabídl jí rámě z druhé strany. Byla uvedena ke stolu a usazena na čestné místo, po pravici pána Gondoru. Přispěchal malý mužíček velikosti asi poloviny dospělého muže, ruměných tváří, střapatých vlasů a bosých, dole srstnatých nohou, a nalil jim víno do překrásných tepaných stříbrných číší. „To aby ses trochu vzpamatovala z útrap cesty. Viděl jsem tě přijíždět,“ řekl vlídně pán domu a jeho příjemný mladistvý hlas se s ozvěnou odrazil od vysokého klenutého stropu. „Abych nezapomněl, dovol, paní, abych ti představil mé novopečené páže, přibylo chvilku před tebou. Netušil jsem, že v těchto zlých dobách se to tu bude pážaty a dvorními dámami jen hemžit. Rád bych uspořádal hodokvas na počest tvé krásy, ale postihla nás krutá ztráta a nepřítel stojí u bran. Není čas na zpěv, tanec a zábavu. Mohu ti nabídnout pouze tichou společnou večeři oproštěnou veškerého veselí, při níž bych rád s tebou na chvíli porozprávěl a zapomněl na svůj žal…“ Neznělo to ovšem ani trochu smutně. Hostitel byl skutečně Hostitelem s velkým H, staral se o Květino blaho a pohodlí, kladl otázky, pozorně naslouchal, a jakmile postřehl únavu v jejím hlase, okamžitě ukončil audienci. Škoda že není tak milý ke svému jedinému synovi, pomyslela si. Mezi oběma muži ležela hluboká propast mlčení, Květa pak na chvíli oba břehy spojovala. „Paní, děkuji ti za krásný večer, kdy jsem měl tu čest povečeřet po dlouhé době ve společnosti dámy,“ rozloučil se hostitel obřadně, ale potom mu zacukalo v koutcích úst. „Říkáš, že dámy tam u vás nosí nohavice jako muži? A že jsi šaty nosila, jen když ses učila tanečnímu umění? Ale já asi znám tajemství tvých potíží… Má paní, jejíž šaty tě dnes zdobí, byla o něco vyšší než ty… A to jsem si nejprve myslil, že mi tak spěcháš složit poklonu…“

Cesta zpět do komnaty už nebyla tak adrenalinová, Květa si na dlouhou sukni začala zvykat. Také ji doprovázel sám pan Faramir, který na rozdíl od sluhy směl nabídnout své rámě. „Jak jsem rád, že jsi mě vysvobodila svou milou, svěží přítomností z té tísnivé atmosféry! Máš mé velké díky,“ nechal se slyšet při loučení před její dočasnou komnatou. „Neodcházej ještě,“ zarazila ho důrazně i prosebně zároveň. „Mohl bys se mnou ještě na chvíli posedět u ohně? Ty „ohňové chvíle“ mi vážně budou chybět…“ „Chceš odejít?“ zeptal se smutně. „Myslil jsem, že jsi říkala, že Bílé město je tvým, a že je chceš bránit…“ „Ach jo, není to tak, jak myslíš. Je mým městem pro tuto chvíli, protože nevím, jak dlouho zůstanu. Ani nevím, jak jsem se sem dostala, jen vím, že jsem přišla kvůli tobě.“ Faramir překvapeně vzhlédl od plamenů. „Kvůli mně?“ „Znovu musím říct, není to tak, jak myslíš!“ zrudla Květa. „Mám tě moc ráda – jako bratra, kterého ve skutečnosti nemám, jako blízkou duši, a moc jsem tě chtěla podpořit při odchodu do bitvy bez otcovského požehnání. Ráda bych ti řekla, že na tebe čeká vše, v co jsi ani nedoufal. Vím to!“ „Jsi snad čarodějka? Vědma?“ odtáhl se trochu Faramir. „Ne, nejsem,“ nechtěla se chlubit cizím peřím Květa. „Jen jsem četla tvůj příběh v knize… Takže tady asi mohu všechno – třeba i zemřít za Gondor!“ „Ale to by byla škoda,“ vzal její dlaně do svých Faramir. „I já si vždy přál ses­tru a neměl ji. Můžeme být pro tuto chvíli sourozenci. Dovolíš mi, sestřičko, abych tě na chvíli obejmul?“ Víc nebylo třeba Květě říkat – vzápětí si leželi v náručí. Nazdar hodiny, pomyslela si Květa, kdyby mě tak viděl Petr! I když, kdo ví, jestli ho kdy uzřím... Jestli se probudím z tohoto zvláštního snu, nebo co to je, a jestli se on vrátí ke mně. A vlastně nečiním – sakryš, já už taky začínám nejen mluvit, ale i myslet jako kniha –, teda nedělám nic špatného. Necítím touhu, jen blízkost milého člověka, něco jako když jsem se coby malá holčička stulila k tatínkovi do náruče. A toho jsem si taky neužila, ach jo! No, aspoň mám bráchu – pro tuto chvíli, jak říkal... A dál už ani nemyslela, pouze vnímala mužnou vůni jeho pokožky, teplo a bezpečí široké náruče, která ji neustále zachraňovala, uklidňující, hluboký zvuk tlukotu Faramirova srdce, podkreslený praskotem ohně…
Takhle by oba rádi spočívali hodiny a hodiny, ale… „Musím už jít, sestřičko,“ vyvinul se novopečený bratr z jejího objetí. „Je třeba mnohé připravit…“ „Jsem šťasten, že jsi, ať jsi, kdo jsi!“ otočil se ještě ve dveřích. „Budu bojovat dvojnásob statečně! Za náš lid a také za tebe!“ To je hotový balzám pro mou duši! Po tom, co jsem si musela vyslechnout u soudu, a nejenom u něj, běželo opět Květě hlavou, raději tady desetkrát zemřu, než to zažít ještě jednou znova! Chvíli poseděla u dohasínajícího krbu a tam ji únava dostihla podruhé, definitivně. Ani si neužila rozkoš z krásy a pohodlí laskavé náruče vpravdě luxusního lože. Usnula jako špalek ve vteřině.

Vzbudilo ji ržání a dunění koňských kopyt o dlažbu a hlahol shromážděného lidu. Vitrážovým oknem do místnosti padala barevná hra světel. Už jedou! Skokem byla u okna. Ještě že usnula tak, jak byla. A že šaty zřejmě už tenkrát a tam byly v nemačkavé úpravě. Jak míjela zrcadlo, pročísla si prsty svého hněvivě rozčepýřeného ježka. Jako na cestě! Na stříbrný hřeben nebyl čas. Vždyť pro tuto chvíli tu je! Vyklonila se z okna a uviděla je – jezdce v plné zbroji, připravené zvítězit, nebo zemřít. S nimi pan Faramir, hlavu skloněnou, pohled vyhaslý. Ten si jel jen pro to druhé. Tady asi nic nezměním. Osud určený knihou je příliš silný, zasmutnila Květa. Ale potom jezdec pozvedl zraky k oknům a uviděl ji. Na ústech mu zahrál sotva znatelný úsměv, určený jen pro ni, a v očích mu zazářilo poznání: vida, nebyl to jen sen. Je tu! Skutečná. A tu se masa lidí a zvířat dala nemilosrdně do pohybu. Už jedou dál! Už ho nespatří! To věděla. Jistě a osudově. Znovu to známé zaklepání, znovu sluha s pozváním, tentokrát na snídani. Náš pán tě viděl v okně, a tedy ví, že už ses vyspala… Tentokrát zasedli bez Faramira. Na všem ležel smutek nevysloveného. Teď už začínáš litovat, šlehla Květa pohledem po hostiteli, teď už lituješ, že jsi zapudil svého jediného, zbývajícího syna. Bez rozloučení, bez otcovského požehnání… Při tom pomyšlení Květu polil nevýslovný smutek a pocit zmaru. I tento by potřeboval povzbudit, potěšit, ale jak? „Ano, už teď lituji,“ četl jí z očí pán Gondoru. Jeho hlas zněl vyhasle. „Usedni vedle mne a podej mi ruce – více nežádám, ba ani to, prosím…“ I ruce měl ledové, jako kdyby se mu zastavilo srdce v minutě synova odjezdu. Květa cítila, jak ty její sálají teplem a snaží se starci dát to chybějící. „Vždy jsem si přál mít dceru jako ty – sličnou a slitovnou. A také odvážnou. A veselou,“ probleskly na chvíli jiskřičky v jeho zornicích, aby vzápětí pohasly. „Ale tu mi osud nedopřál…“ Chci jí být, jako jsem byla v noci Faramirovi sestrou, chtělo se jí vykřiknout, ale mrazivá ruka mlčení zakryla ústa. „Na všechno už je pozdě, když dne mého rodu ubývá,“ zašeptal správce, zahleděl se do prázdna a už nepromluvil. „Půjdu se připravit na obranu města!“ vyhrkla Květa do té prázdnoty, která je obkličovala téměř hmatatelně, a spěchala ke dveřím. Tam se k ní připojil vysoký letitý stařec dlouhých, šedivých vousů i vlasů. „Víc jsi pro něho udělat nemohla. Pojď, doprovodím tě za tvým posláním. Umíš ošetřovat rány? Dnes jich bude hodně.“ „Ale já chci bojovat, slíbila jsem to!“ pokusila se o vzpouru. Pod jeho pozorným pohledem však zkrotla, přijala nabízené rámě a vydala se na cestu.
Kráčeli vylidněnými ulicemi, které plnila pouze ozvěna jejich kroků. Jak se blížili ke hradbám, lidí opět přibývalo. Před rozlehlým domem bylo úplné srocení lidu: každý přinášel prostěradla a bílá plátna, stará i zářící novotou, co kdo měl, a předával je lidem v bílých kytlicích, zjevně léčitelům. Květin průvodce pak předal ji. A už se převlékala také do bílého, učila se plátno trhat na obvazy a pomáhat s přípravami. „Umíš, paní, obvazovat rány?“ zeptala se vysoká, štíhlá žena v bílém, Květina nová dohlížitelka, a po očku si prohlížela právě odloženou dvorskou nádheru. Té pochybnosti v hlase bylo na Květu příliš! „Samozřejmě! Mám kurz první pomoci! I když náplasti a rychloobvaz tu asi nemáte…“ Žena strnula vpůli pochybu a vykulila na novicku oči. „Co je to rychlý obvaz nevím, ale náplasti připravíme, jen co dokončíme toto. Rány vás šít učili?“ Otázku už jen hodila přes rameno, kvapně vyběhla ze dveří a zanechala novou kolegyni chmurným myšlenkám. Šít rány? To by chtělo doktora, hodně doktorů – za chvíli tu zřejmě bude narváno! A já to budu štupovat? Bez anestezie, bez desinfekce, bez zkušenosti. Nová známá se vracela s kotlíkem žluté horké hmoty, podivně, ale příjemně vonící po bylinkách. „Tak se dáme do těch tvých vytoužených náplastí,“ zatrylkovala vesele svým melodickým vysokým, přitom zvláštně uklidňujícím hlasem. „Chceš-li, budu ti vyprávět, jak jsem šila poprvé ránu já. Ten muž je nyní mým manželem. Byl hrdina, měl zatnuté zuby, ale ani nehlesl. Bylo to téměř, jako bych šila kožený oděv, tak jsem se zapomněla, po došití nit překousla, a žel nejen nit… Kousla jsem i jeho. To už se neovládl a zařval – jako raněný býk! A já utekla. Druhý den mi přinesl květiny, do roka jsme měli svatbu… Teď jel s panem Faramirem do bitvy a já budu šťastná, uzřím-li ho kdy více… I kdybych si ho měla ušít celého znovu!“ setřela si rázně slzy. S překvapením zjistila, že Květa náplast ještě nikdy nepřipravovala – jen používala, a tak se rychle dala do vysvětlování. Milá návštěvnice byla dobrá žákyně, po prvních nezdarech s náplastmi nalepenými na rukou i stole už jí prsty jen kmitaly a ona pak předvedla potěšené učitelce, jak vypadá ten rychloobvaz. Nachystaly jich také zásobičku, ale mnohem větších, nepůjde přece o puchýřek v botě nebo oděrku na koleni… Potom připravily odvary z bylin na vymývání ran, po kterých se žádná nezanítí, a už se ujaly prvních raněných. Byla to čirá hrůza: všude jen krev, zející maso, někdy i kosti. Na nic nebyl čas, tím méně na strach nebo váhání. „I nedokonale ošetřená rána je lepší než neošetřená,“ volala nová známá od muže s vyhřezlými střevy. „Umíme napravit mnohé, ale ty ber jen ta menší zranění!“ A tak Květa šila jen rány na několik stehů, obvazovala, vymývala, přidržovala, podávala, dávala napít raněným – a ti si pochvalovali její lehké a hbité ruce. Při tom všem, kdykoliv mohla, přibíhala k oknu a vyhlížela. Kdy ho přivezou? A tu nastala chvíle, kdy se nepřítel dostal do města. Po ulicích běžely černé páchnoucí davy…

a potom se ozvalo hvízdnutí, otevřeným oknem vlétl šíp. Květa ucítila úder do hrudníku, pulsující bolest, jako by ji někdo drtil a k jejím ústům se blížil obličej… počkat! Co to je?! To nemůže být Faramir – ten odjel do bitvy. A navíc – takový široký, brunátný obličej, páchnoucí potem a kouřem. A ta zima, a pod zády ji tlačí tvrdá dlažba, a celý hrudník ji bolí – ale kde je ten šíp? A proč má to individuum na sobě hasičský stejnokroj? „Teda pani, vy ste mi dala,“ zafuněl zcela nehrdinsky. „Co se děje? Kde to jsem?“ nemohla se zorientovat Květa. „No, před vaším barákem – a navíc naživu. Můžete děkovat všem svatejm a pošťačce, no, a taky mně! Už ste byla jednou nohou na onom světě! Sem myslel, že vás z toho už nedostanu. Eště že mám kurz. První pomoci, víme? Měla ste zástavu. Srdce, víme? Za chvilku tu bude sanitka, pošťačka jí zavolala, hned jak vás našla. Nás taky – barák byl plnej kouře, myslela, že hoří. Dlužíte jí nejmíň kafe, jestli ne rovnou pozvání na frťana, jo vy ste vlastně ženský, tak asi na dvě decka! Rozbila okno, vlezla dovnitř, vytáhla vás ven a začala oživovat… Tak já už pudu, podívám se, proč vám to tak čmudilo, nejmíň padesát let se tady nikdo nepřiotrávil a pak přijede panička z města…,“ dodal ještě vyčítavě a jal se vystupovat na střechu. „Kluci!“ lekla se Květa a počala se škrábat se země. Přispěchala mladá žena v pošťáckém. „Nebojte se, ti jsou v pořádku ve škole. Nějaký muž je tam ráno odvezl. Říkal, že je jejich otec a že to má s váma domluveno. Potkala jsem ho, když jsem vyrážela. No, a když jsem se vracela, našla jsem vás…“ Když pochopila, že nemocnou vleže neudrží, pomohla jí vstát a doprovodila do domku. Kluci tam opravdu nebyli. Zato zima a štiplavý pach dýmu. Rozbitým okýnkem táhlo, i když dovětraly a pozavíraly. „Tak na tým komínu byly cihly!“ vešel do dveří vítězně hasič. „Podívejte! To než začnete topit, musite si to pořádně zkontrolírovat!“ „Ale my tu dvakrát topili a všechno bylo v pořádku,“ bránila se Květa. Pošťačce se v očích kmitnul záblesk poznání: „To ten chlap! Když jsem vyjížděla, z komína stoupal dým!“ „Prosím vás, chlap! Za všecko dycky může chlap!“ ozval se dotčeně jediný zástupce mužského plemene. „Praštěná ženská z města se neumí starat o komín a prej – chlap! Abyste neřekla, že su nelida, přivezu vám indikátor kouře. Už jen kvůli těm chudáčkům děckám! Prachy mě dáte, až budete mět! Praštěný ženský! Šecky sou stejný! Šecky. I ta moja! A ta nejvic! A ček potom líce, div se nestrhá!“ hrnul se nakvašeně jako velká voda ze dveří, kde se srazil se saniťáky. „No konečně, ček by tu z toho funění do paničky moh vypustit dušu a vy si někde chrápete!“ dal ještě svůj díl příchozím a odsupěl za svými záležitostmi.

a potom zmrtvýchvstalá Květa seděla v sanitce celá zachumlaná do dek, dívala se okýnkem na ubíhající krajinu, ale vůbec nevnímala její krásu. Celá vyděšená myslela na šéfa a jeho vyhrůžku. Už mě má, už mě úplně má! Teď bych raději brala ty skřety! Nebo všechny šípy Mordoru! Teď mě vyhodí! To bude ostuda! A já se po žádné nové práci ještě ani nepodívala! Já jsem tak pitomá…
Naštěstí se ukázalo, že je celkem v pořádku, a jak lékař uštěpačně pronesl, zástava byla jen v myslích zachránců… Jen to asi odskáče pořádnou rýmou a dvěma naštípnutými žebry, a tak mohla jít, navíc se zbrusu novou neschopenkou, aby prý uchlácholila toho zlého šéfa. „Prosím vás, ještě lístek na sanitku,“ vzpomněla si ve dveřích nemocná. „Sanitku? Ale paní, vždyť jste v pořádku, když jste podepsala revers,“ divil se lékař nadstandardnímu požadavku. „Ten jsem podepsala, protože se mi nemá kdo postarat o děti! Ale jsem jen v pyžamu, navíc z toho chodníku před domem pěkně špinavém! Takhle autobusem jet nemohu!“ zoufala si Květa.

„Tak co, už jste hotová?“ Zpoza rohu se vynořila její zachránkyně, ještě v poštovní uniformě, z každé strany jednu Květinu ratolest. „Řekla jsem si, že vám je vyzvednu – a vás taky. Samotný ženský si musejí pomáhat. Ve školce byl trochu problém, ale když jsem řekla, co se vám stalo…“ No teda! Teď už to ví celé okolí! Takovou popularitu tedy opravdu nechci, pomyslela si Květa, ale nahlas přece jenom poděkovala. Nová známá si zaslouží víc než díky… Na všechno myslela – i svůj plášť přinesla, aby skryla Květinu potupu… „Nezlob se, Květuš,“ ozvala se za jízdy domů nová kamarádka, se kterou si právě potykaly, pošťačka Majka, „já ještě musím pro holku do kroužku. Tak vás vysadím u baráku a postarat se o sebe musíš sama. Ráda bych ti pomohla, ale holka je mentálně retardovaná a já bych ji pak taky mohla honit někde po lese, jako nedávno. Musím tam být ještě před koncem, jinak mi uteče… Měla jsem štěstí, že jsem sehnala tohle zaměstnání, a tak zvládám ji i chození do práce. Kluk mi s ní moc nepomůže, je v pubertě a stydí se za ni. Jako kdyby za to chudinka Klárka mohla! Jako by si to vybrala! A manžel mi dal nůž na krk – buď ji dám do ústavu, nebo se se mnou rozvede! A dal se přeložit do Prahy!“ dodala slzavě, krásně vykrojené plné rty se jí chvěly, velké tmavé oči se nebezpečně plnily slzami, ale to už brzdila před jejich vykouřeným novým domovem. „Jó,“ vykoukla ještě z rozjíždějícího se auta, „vaše rozbité okno jsem provizorně spravila lepenkou, než se staví sklenář. Možná ještě dnes večer.“

 

Beletrie česká – nové knihy

Rekviem za kantora Bacha. Mistrovská novela o soumraku Johanna Sebastiana Bacha

Může mistrovská novela Jana Kameníčka Rekviem za kantora Bacha (třetí vydání) i dnes uchvátit čtenáře? Třeba i ty mladé, co se ještě úspěšně neubránili tónům citu. Jakou má novela o...

Nebe nemá dno, fantaskní, autobiografický příběh talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském...

Ze života hmyzu aneb co napsali o své nadčasové hře bratři Čapkové

Hra bratří Čapků Ze života hmyzu je svérázným zrcadlem lidské společnosti a vlastně celého bytí na této planetě. Už ve své době naštval příběh Tuláka-myslitele řadu lidí a jak píši...

Zdánlivé maličkosti. Kameníčkova neformální příručka spisovatele

Jan Kameníček, v některých směrech nepochybný pokračovatel Franze Kafky a v jiných zase následník Ladislava Fukse, jehož léta osobně znal, je uměřený, když vzpomíná, a nevtíravý, pokud radí, jak snad...

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

Krátká próza, která se díky vypravěčskému umění Viktora Fischla a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do...

Mafie v České televizi aneb Jak zprivatizovat Českou televizi

Kniha bývalého obchodního ředitele České televize Martina Švehly s názvem „Mafie v České televizi aneb Jak zprivatizovat ČT“pojednává, jak je možné s Českou televizí, která na jakoukoli kritiku na svou...