fencl v nitru kamerunu kniha
Snem a bájí od jezera Tanganjika lze nazvat příběhy o šedavě zbarvené, mohutné velekočce, které místní usedlíci prostě říkají… buď POŽÍRAČ LIDÍ nebo stroze MNGVA (respektive MGVA), přičemž výraz prý pochází ze svahilského MU-NGWA neboli PODIVNOST.

Ano, ano, možná jsou zprávy jako tak často nadsazené a přehnané, nicméně pralesní podivnosti MGVĚ se připisuje i vylekání celé čety tanzanské armády. Není to jen fáma.
Vojáci byli prý dokonce napadeni rovnou dvěma bestiemi. Jeden muž zůstal těžce raněn, další jako by se vypařil - odvlečen v neznámo. Do pralesa. Což rozhodně není k smíchu, pokud se to celé skutečně tak semlelo…
Jiná, částečně snědená oběť svírala údajně v pěsti chuchvalec šedé srsti a víc lékařů britské národnosti prokazatelně ošetřilo potrhané oběti - a slovo či jméno MGVA přitom nešťastníci přepouštěli přes práh rtů.

Že by jen blouznivě, horečně snili? Hrůzou snad uprostřed Afriky zveličili, co zažili? Kdo ví. A jisté je i to, že to byla japonská firma Canon, která šero stromů u jezera rozčeřila svého času tím, že přízrak zkoušela cíleně vyfotit, aby tím propagovala svůj v letech osmdesátých nový přístroj, konkrétně model T 90.
Marně. Tým splakal nad výdělkem a snímek MGVY dál neexistuje, anebo je nezřetelný. Údajně ho (přece) pořídil Mitsuaki Iwago, z informace však trčí jako sláma reklamní pozadí. Nic ve zlém, chtěli vyzdvihnout kvality a um svého fotoaparátu.

Ale ke skutečnějšímu. Český cestovatel a kryptozoolog Jaroslav Mareš (*1937), který zemřel zhruba před rokem (5. května 2021), připomíná ve své skvělé knize Legendární příšery a skutečná zvířata (vydané v dubnu 1993) i teorii, že MGVA vůbec není kočka, ale primitivnější zástupce pravěkého řádu Hyaenodonta.
Ten měl šavlozubé formy a spadá sem taky devět set kilo vážící zástupce rodu Megistotherium, jehož ostatky vybavené dlouhými špičáky v tlamě se našly především v Libyi.
„Je pravděpodobné,“ uvádí ing. Mareš, že také lovil mastondonty. Problém však je v tom, že už před pěti miliony let.
„Šavlozubý tygr“ se ostatně dnes jaksi souhrnně říká všem dávným představitelům vícera vědci přesně odlišených rodů, přičemž ještě Afrika dvacátého století mohla v pralesích skrývat „potvory“ s šavlovitě zahnutými špičáky. Říkali jim horský tygr a ve Středoafrické republice VASSOKO či GASSINGRÁM. Z Čadu je pak jméno HADŽEL - a dle pověsti loví dokonce slony.
Podobné zvíře zřejmě existovalo a v lopatkách muselo být o dost vyšší než lev. Hřbet poté výrazně klesal a na rozdíl od „šedého démona“ MGVY měl tvor matné skvrny. Byly na hnědém až zarudlém podkladě, přičemž není jasné, nakolik se jednalo o barvu kůže a nakolik barvu srsti.

Zatímco v dřívějších časech se zdá existence VASSOKA jistou, dnes asi vymizel. Ale dokud žil, kořist zabíjel velmi brutálně. Podle všeho tak, že ji „vstoje“ páral už zmiňovanými zahnutými tesáky (se zoubkovaným okrajem). Pravděpodobně by to však nesvedlo zvíře osamělé, a tak oblud obvykle útočilo víc; dělají to tak rovněž lvi.

Onen výrazně se propadající hřbet odpovídá ovšem podle Jaroslava Mareše spíš druhu Homotherium sainzelli - z konce doby ledové. Což byl čas, kdy mohl děsit už i lidi; a kdož ví, zda ne tak mocně, že pověsti dodnes nepomřely.

fencl v kamerunu 600
O MGVĚ v současnosti píše i cestovatel a kryptozoolog Vojtěch Sláma, autor řady knih.
Chystá i novou, jejíž pracovní titul zní Lexikon příšer. Jeho starší přítel Jaroslav Mareš se MGVOU obíral rovněž v publikaci Po záhadných stopách (listopad 1994) - a zdůrazňuje, že domorodci od jezera Tanganjika MGVOU vysvětlovali nepřítomnost lvů na vlastním území. A zcela jistě mylně se domnívali, že lvi nežijí ve volných savanách z toho důvodu, že jim to je vrozeno, ale proto, že tam byli z pralesa vytlačeni právě větší a strašlivější MGVOU…
Je to zřejmý nesmysl, i když… Něco tu bylo! I ptejme se:

Je MGVA (schopná prý odnést v tlamě krávu) pouze neznámý příslušník rodu Panthera? To by bylo jednou z možností a někdejší šelma Panthera fotilis byla nepochybně ještě o třetinu větší než sibiřský tygr.
Anebo jde v případě MGVY prostě o poddruh lva? To by zrovna neodpovídalo lvím zvyklostem a odporu lvů k houští! Z hlediska dlouhodobého vývoje ale mohl podobný lev skutečně ztratit v pralese hřívu (a ta ostatně není podmínkou ani u běžného lva), přičemž i zabarvení se mohlo kvůli bezpečí přizpůsobit šeru a stínům…
Anebo se dokonce jedná o poddruh tygra, lovce hustých džunglí? Před sto lety se v Číně rozhodně obávali legendárního Modrého tygra, o kterém pak sepsal misionář a lovec Caldwell stejnojmennou knihu. Nebyl to ani trochu tygřík z českého pohádkového filmu, ale napadal a požíral lidi. Nikdy se ho nepovedlo odlovit a jeho barva jistě nebyla přímo modrá, ale spíše šedomodrá, což asociuje šedou MGVU.

Ve starší literatuře se nejčastěji opakuje líčení nočního útoku MGVY na policistu, což je onen muž s chomáčem „dlouhých“ chlupů, které prý (vědci to zkoumali) nepocházely ze žádné známé kočkovité šelmy.

Někdejší předseda Mezinárodní kryptozoologické společnosti, belgický profesor Bernard Heuvelmans (1916-2001) byl o reálné existenci MGVY přesvědčen a dokonce bombasticky tvrdil, že je „větší než lev, strašnější než tygr, rychlejší než leopard a chytřejší než rys“. Onu historku se sežraným policistou zaznamenal u nás již doktor Ludvík Souček - v knize Velké otazníky (1967) - a cituje tu nejmenovaného britského lékaře:

„Jednou ke mně přinesli na nosítkách strašlivě rozsápaného stopaře. Na otázku, kdo ho tak zřídil, odpověděl - mgva. Bylo by samozřejmě snadné a prosté říci, že mgva neexistuje, ovšem já, který jsem cestoval dlouho po oblasti, kterou mgva sužovala a terorizovala, a pomáhal jsem lidem, které potrhala, to nemohu tvrdit.“

Skvělý spisovatel science fiction a záhadolog, sběratel otazníků Ludvík Souček pak silně dramaticky pokračuje:

„V nedávné době řádila mgva tak strašlivě, že byly pralesy dokonce pročesávány řetězem vojska, byly kladeny pasti, otrávené návnady – všechno marně.“

Když jsem to četl na počátku let sedmdesátých, udělalo to na mě v jeho podání mocný dojem, a později jsem o MGVĚ načrtl několik dobrodružných příběhů do šesti sešitů, které jsem s úspěchem půjčoval ještě spolužákům ze střední školy. Jako zázrakem se žádný neztratil a leží tu. Opakovaně jsem z nich předčítal nejprve synovi své mladší sestry, potom synovi vlastnímu. Ne že bych jim horlivě nečetl knihy lepších autorů, avšak co se týkalo mé rané tvorby, MGVY jako jediné obstály i při hlasité deklamaci. Přesto jsem nakonec druhé tři sešity zavrhl. Ty úvodní tři (Tichá smrt pralesa, Šedý démon, Netvoři džungle) jsem nechal přepsat Radmile Irrlacherové, spisovatelce v domácnosti, která má těžce postiženého syna. Aniž bych jí pak za přepis cokoli dal, začal jsem své dílko překopávat od píky. Výsledek jsem letos zveřejnil v nakladatelství Periskop, přičemž ta šílená koláž na obálce je rovněž má. Hrocha jsem odcizil ze staré britské obrázkové knížky Animals Everywhere, již mi v raném dětství sehnal táta.

A co si o svém dobrodružném románu myslím?
Nic moc. Je to nereálný naivismus a pokus o kouzlo, kterým na mě kdysi působili Emilio Salgari a Edgar Rice Burroughs. S ničím se moc nepárali, ale na druhou stranu ještě jejich knihy nebyly žádný Kopřiva či Kyša, a tedy jen umírněně brutální. Taková je i ta má. V čele všech výprav za MGVOU, které líčím, přitom vždy stojí skromný Samuel Rockefeller. Tuším sice, že příslušník rodu miliardářů toho jména nikdy neexistoval (určitě ne), ale jeho přítomnost aspoň vysvětluje, kde na to pídění se pořád brali jeho braši peníze. Krvavá to historie. Má i české hrdiny (třeba Jakuba Paška znám osobně z místního koupaliště) a věřím, že se zapíše do dějin fantasmagorií:-). Bez legrace.

Autor chabě ospravedlňuje své knihy v televizi:
https://www.facebook.com/1643766338/videos/4997202621533


Beletrie česká – nové knihy

Ze života hmyzu aneb co napsali o své nadčasové hře bratři Čapkové

Hra bratří Čapků Ze života hmyzu je svérázným zrcadlem lidské společnosti a vlastně celého bytí na této planetě. Už ve své době naštval příběh Tuláka-myslitele řadu lidí a jak píši...

Zdánlivé maličkosti. Kameníčkova neformální příručka spisovatele

Jan Kameníček, v některých směrech nepochybný pokračovatel Franze Kafky a v jiných zase následník Ladislava Fukse, jehož léta osobně znal, je uměřený, když vzpomíná, a nevtíravý, pokud radí, jak snad...

Rekviem za kantora Bacha. Mistrovská novela o soumraku Johanna Sebastiana Bacha

Může mistrovská novela Jana Kameníčka Rekviem za kantora Bacha (třetí vydání) i dnes uchvátit čtenáře? Třeba i ty mladé, co se ještě úspěšně neubránili tónům citu. Jakou má novela o...

Nebe nemá dno, fantaskní, autobiografický příběh talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova se po osmi letech vrací na literární scénu dílem, které se radikálně liší od její předchozí tvorby. Autobiograficky laděná próza se odehrává na třech místech zeměkoule: v amazonském...

Viktor Fischl. Dvorní šašci patří k mistrovským knihám velkého vypravěče

Krátká próza, která se díky vypravěčskému umění Viktora Fischla a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do...

Mafie v České televizi aneb Jak zprivatizovat Českou televizi

Kniha bývalého obchodního ředitele České televize Martina Švehly s názvem „Mafie v České televizi aneb Jak zprivatizovat ČT“pojednává, jak je možné s Českou televizí, která na jakoukoli kritiku na svou...