patricny akordy a jiskry povidky
Martin Patřičný je výtvarník, který dělá krásné věci ze dřeva. Dřevo má rád a vypráví o něm v knihách i v televizním pořadu o Kusu dřeva ze stromu.

Kromě toho je ale také autorem fejetonů a povídek.

Do výboru Akord a jiskry jsme - kromě těch nových - zařadili i povídky starší, které autor zredigoval a zčásti přepracoval. Texty odrážejí jeho zkušenosti, sny a představy, zpracovávají neobvyklé příběhy, mnohdy provokují, což je autorovým záměrem, a samozřejmě v nich převažují vztahy mezi lidmi, láska, erotika a také humor.
Některé povídky jsou romantické ( Sůl nad zlato, Zrzečka), jiné mají nečekaný námět i závěr (Jako v nebi), povídka Robiny aneb Dědové a dívky je ztvárněna na hranici fantazie a skutečnosti. Všechny příběhy spojuje autorův osobitý pohled na život, okouzlení láskou a ženami. Ach! Knihu doplňují Patřičné "dřevěné obrazy".

Některé povídky vám „přicházejí na oči“ poprvé, jsou nové, třeba Robiny, Dědové a dívky. Jiné jsou krásně staré, Zrzečka. A představte si, některé od sebe dělí 25 let. Čtvrt století!
Další povídky jsou „mezi.“ Některé jsem dost přepracoval. Jako v nebi, třeba, která má asi nejsilnější pointu.
Napsal jsem, jak jsem uměl nejlíp. A osměluji se podotknout, kdybych byl čtenářem téhle knihy, nečetl bych ji najednou. Po každé povídce bych se šel projít, kouknul se do trávy, písku či sněhu, nebo si uvařil čaj.
S výjimkou povídek O našem dědečkovi a O našem koni, jsou všechny postavy literární, vymyšlené či sestavené, a tedy ne skutečné.
Přeju vám hodně potěšení ze čtení.

Martin Patřičný / výtvarník, spisovatel
Narozen 1955 v Praze, žije a pracuje blízko Kralup nad Vltavou. Prošel několik středních škol a maturoval na gymnáziu. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1989 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem a práci na knihách.
Patřičný má za sebou přes 120 výstav v tuzemsku, např. Rudolfinum, Praha (1993), Lichtenštejnský palác , HAMU (1995), Obecní dům a Národní muzeum v Praze (1998), Akademie věd (2002) a jinde. V zahraničí vystavoval m. j. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006–7 Salon Nezávislých, Paříž, v Německu, Rakousku, Dánsku, Švédsku, Belgii, Itálii a mimo Evropu v r. 2008 v Torontu a 2013 v USA.
Je spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu.
Je také autorem mnoha knih – Pracujeme se dřevem, v r. 2017 už 5. (!) vydání, Dřevo krásných stromů, Kus dřeva ze stromu (s Bedřichem Ludvíkem, 2009), Všecky krásy dřeva a Patřičná Čítanka, zábavná průvodkyně čtením (2014), Velká kniha o dřevě (2016, 2019) Tajemství dřeva (2018).

Autor o povídkách:

Psala mi dobrá známá, že bych měl při psaní o povídkách (Akord a jiskry) vybrat pár napínavých míst a ta uveřejnit. Prý to působí. Uvažuju, jestli to působí i na mě a ono ano. Působí. Jiná kamarádka doporučila napsat jakési žebříčky taková ta nej – nej a podobné věci. Už jsem se neptal, jestli to působí a rovnou se rozhodl ta dvé doporučení spojit, protože pak to působení bude dvojnásobné. Bude přímo…bude neodolatelné.
Jen aby potom ovšem ještě někdo četl ty povídky.

Povídka v povídce:
Za generálním ředitelem přiběhne dopoledne náměstek a povídá: – Filipe, půjč mi prosím tě toho svého jaguára, já musím rychle
do Ostravy.
Filip mu hodí klíčky a ptá se: – Proč do Ostravy?
– Protože je tam volná silnice, zatím.
– A proč tam jedeš?
– Jedu co nejdál od Prahy.
– No ale proč?
– Budeš si myslet, že jsem blázen, ale já byl ráno na Haveláku a potkal jsem tam smrt. A šla ke mně a tak divně se dívala, stěží jsem zdrhnul.
A potom vypadnul z kanceláře.
Generální vrtěl hlavou, ale nedalo mu to. Vytáhl ze skříně starší plášť, co nosil, když chtěl být inkognito, nalepil si na čelo náplast, nasadil tmavé brýle a na Havelský trh si zajel. Procházel kolem stánků a rozhlížel se a tu paní uviděl skoro hned. Pomalu šel k ní a velmi zdvořile pozdravil.
– Promiňte, prosím vás, vy jste…
– Ano. Smrt, Jene.
– Víte, já jsem přišel, protože jste k smrti, pardon, promiňte, protože jste vyděsila mého náměstka, mladý zdravý člověk… a vy prý jste se na něj tak zadívala, že raději zdrhl.
– Ach tak, řekla ta hubená, vysoká a bledá paní. – Dívala jsem se na něho spíš překvapeně.
– Ale proč, zeptal se ředitel.
– Překvapilo mě, že ho vidím v Praze, a přitom vím, že s ním mám odpoledne schůzku v Ostravě…

A jdeme dál -
Největší PŘEKVAPENÍ, pointa, vás čeká v povídce Jako v nebi. (Odposlechnuto: To je teda fakt prda!) Kdybyste čekali všechno, tak tohle ne. Bůh mu - přesněji – hlavním postavám - splní sen, veliké přání. Ale proboha, jak!?
Možná vás napadne ta stará myšlenka o tom, že bůh se nejvíc směje, když mu lidé svěřují své plány do budoucna.
Nejzajímavější CITÁT:
…ale než ho z lože úplně propustila, přitáhla si ho, políbila, a kousla do prsou či boku, chvíli ho jako buldoček držela a pak si spokojeně prohlížela otisky
svých zubů. Říkala tomu značkování.
„A teď můžeš jít do světa, muži můj.“

Nejlepší NÁZEV podle mého je Návrat hrdiny. Probouzí ve mně spoustu otázek. To ostatně povídka taky. Původně se jmenovala Auta v zimě

Nejošklivější OBRAZ
…Jiné (ženy) zakládaly dámské kluby, nátlakové skupiny a pořádaly protestní průvody, kde ty štíhlejší před sebou valily ty tlusté.

Nejstarší povídka – O našem dědečkovi

Nejdelší povídka – Robiny (Dědové a dívky)

Nejkratší povídka – Veřejný dům

Nejvíc něžnosti
má asi Zrzečka

Některé povídky vám „přicházejí na oči“ poprvé, jsou nové- třeba Robiny - Dědové a dívky. Jiné jsou krásně staré – Zrzečka. A představte si – některé od sebe dělí 25 let.
Čtvrt století!

Tak vidím svoje povídky, tu knihu (Akord a jiskry) na cestě ke čtenářům, koukám, jak ta knížka jde, nese si buchtu v ranečku a představte si - na kraji lesa potká babičku, která ji o kus buchty poprosí a knížka se o tu buchtu dělí s tou kouzelnou babičkou…takovou babičku najdete i v povídce Zrzečka…A protože byla hodná, tak má ta knížka na cestě štěstí! Čtenářky mají taky štěstí, jak doufám. I já mám štěstí a radost mám, ale teď už spěchám, už nemám čas.
Proč?
Jdu přece péct tu buchtu.

Vyvavatel o knize:

Některé příběhy se tak dlouho vracely, až je autor musel napsat. V každé z nich najdete jiný sevřený svět. Postavy, které k vám přijdou, i ty, které mít rádi nebudete. Vrátíte se k nim. Lidské vztahy a erotika jsou přítomné ve většině povídek, jako v našich životech či alespoň snech. Osobně doporučuji – nechte si mezi povídkami trochu času na zažití. A nepřeskakujte, Patřičný šetří slovy.
Robiny (Dědové a dívky) jsou umělé ženy, krásné, skoro neodolatelné – co jejich masové rozšíření do společnosti přinese? V téhle delší povídce vyprávějí čtyři osoby čtyři příběhy, zvláštní nejen svým setkáním…
Ženy zpočátku leckdy souhlasily s robou v domácnosti, aby nemusely nic dělat a co bylo pro ně nejhorší- tváří v tvář kráse, schopnostem a až téměř dokonalosti robin, ženy samy na sebe rezignovaly, přecpávaly se, čuměly na seriály v televizi a muži se jim začali tělesně vyhýbat. Co to s ženami dělalo? Některé od mužů odešly. Jiné robinu vypínaly nebo na noc zamykaly do hodně pevné skříně. Leckterá ji také (svini)vyhodila (zapnutou) z okna…Jiné zakládaly dámské kluby, nátlakové skupiny a pořádaly protestní průvody, kde ty štíhlejší před sebou valily ty tlusté.
A přece byla v téhle chvíli ve společnosti jedna nezanedbatelná skupina obyvatel, která zásadně dávala přednost skutečnosti. Která chtěla to opravdové a žádné brýle mámení jim to nemohlo nahradit. Jestlipak víte, kdo chtěl to živé a trval na tom a miloval to?

Ze starých časů - vypráví o časech, kdy pro ženu mít dítě za svobodna byla nejen hanba, ale přímo tragedie- zvl na venkově. Pozor! Někde takový pohled přetrvává ještě dnes! Zvlášť tenhle projev idiotství patriarchátu pana Martina vždycky žral a tak se s ním musel vypořádat.
Jako v nebi je klasické „setkání po letech“, s trochou nostalgie a smutku a velkým překvapením. Příběh O Haničce je vyprávěný dvakrát – spolužačka a dětská láska…
Nahá kočka je trochu zvláštní lamentování staršího pána, s překvapivou pointou. Zvykli jsme si na rozjetá zvířata na silnicích – pohřbívá někdo kočky, které nezná!
Akord a Jiskry – aneb Zpívací mejdan je veselá, je o tom, jak moc potřebujeme pro život muziku, jak důležité je ticho a jak je zdravé zpívat- mnohem zdravější než běhání! Pustit svůj hlas ven, na svobodu.
Povídka Návrat hrdiny, aneb auta v zimě je napůl sen a napůl skutečnost…obojí se proplétá. Osnovou je asi to naše ježdění autem, často v zácpách v kontrastu s pohledem ženy z „jiných dob“…a zase pointa, kterou byste nečekali.
Jako v nebi. Je to veselé i romantické vyprávění o bilancování toho, kdo přišel (dost nečekaně) do nebe. Jak to vůbec chodí v nebi? Víme to? Ale ne, a i kdyby, každý z nás má nebe svoje. Co všechno v životě máme jen „ve své hlavě“. Vyprávění je plné překvapení a obrazů. Návratů. Hlavní otázku – vrátit se znovu na Zem nebo ne, zbývá vyřešit. Jak?
Závěr, rozuzlení, to je prostě rána! Kdybyste čekali všechno, tak tohle ne. Bůh mu (hlavní postavě) splní jeho sen, ale jak!?

Jiná ukázka:
Našli jsme si na louce pod lesem soukromé místečko, a teď mě napadá, že ona šla vlastně první. Třeba věděla,kam jít.“
„Třeba tam někdy byla na borůvkách, víš?“
„Nekomentuju. Našli jsme si místo, abychom viděli, a nebyli vidět.
A tam na dece jsme se mazlili a líbali a já jsem ji navzdory mírnému odpírání svlékl a i sebe. Oba nazí jsme se k sobě tiskli a ten můj ferda nic. A jak mi došlo, že je něco blbě, tak tuplem nic. Ona už asi panna nebyla, ale zase zřejmě nebyla tak zkušená, aby mi sama nějak pomohla.“
„Nebo odvážná.“
„Nebo. Byl jsem z toho tak překvapenej, že jsem nevěděl, co
dál, ale do toho ona už mě začala prosit, abychom ‚to‘ nedělali, že ona to nechce, až někdy jindy, a že se chce jen mazlit a už si moje ruce do klína nepustila. Mazlili jsme se tam ještě asi čtvrt hodiny a já ani ťuk. A ona začala žadonit, abychom se šli vykoupat a tak jsme šli. Tak báječná byla!“

„Viděl ses s ní ještě někdy?“
„Ne.“
„To ji muselo bolet.“
„Dal bych hodně za to potkat ji v zralejším věku, poděkovat jí a koupit bonboniéru alespoň dvoukilovou.“
„Jistě doufala, že tu situaci zachránila. A čekala, že ještě něco přijde. Záleželo jí na tobě.“
„Co ti k tomu můžu říct?“
(Jako v nebi)

Jiná ukázka:
V té ordinaci sundal Meryně košík, zeptal se, kam se píchá injekce, a potom to velké tělo obejmul, takže její hlava byla u jeho.
A tváří, prsama a břichem a oběma rukama držel a cítil to její tělo. Doktor jí vyholil předloktí a zabodl tenkou jehlu do žíly. S Mery to ani nehnulo a on chtěl jediné, aby věděla, že je všechno v pořádku, že je s ní.
A pak, po chvíli, zřetelně cítil to chvění, to něco, co se měnilo – cítil, že objímá smrt, která přichází jako šedé neutrální nic – a nebo se snaží zadržet – naposled – život, který si se smrtí mění působiště? A ještě v tom pocitu smrti bylo něco, co neznal.
Tělo Mery se protáhlo a povolilo, úplně se uvolnilo a najednou zůstalo jak hadrová panenka… Pak už si uvědomil jen to, že stojí v čekárně plné psů a lidí, stojí s těžkým mrtvým psem přes rameno a z očí se mu hrnou slzy.
(Jako v nebi)


Beletrie česká – nové knihy

Stín kapradiny Josefa Čapka mě překvapil až v letadle libozvučnou češtinou

Když jsem na gymlu měl číst tuhle knihu, skončil jsem na druhé straně. Nedalo se to. Ten romantický styl knihy byl v tak velkém protikladu s knížkami beatniků, které jsem...

Minutové hry Zeno Kaprála

Jednou ve vlaku si Zeno Kaprál řekl:  "Český rozhlas uvádí minutové hry. Nic proti tomu nemám. Naopak. Řekl jsem si, že to také zkusím. Rozsah toho útvaru vyhovuje mé lenosti...

Flétnistka. Román o praktikách fiktivního totalitního režimu s prvky satiry, mystiky i dadaistického a absurdního humoru

Všestranný tvůrce Jiří Ulrich svým psychologickým komorním thrillerem o praktikách fiktivního totalitního režimu s prvky satiry, mystiky i dadaistického a absurdního humoru Flétnistka navazuje na poetiku svého předchozího románu Stíny...

Mafie v České televizi aneb Jak zprivatizovat Českou televizi

Kniha bývalého obchodního ředitele České televize Martina Švehly s názvem „Mafie v České televizi aneb Jak zprivatizovat ČT“pojednává, jak je možné s Českou televizí, která na jakoukoli kritiku na svou...

Komárkovo osvědčené vyprávění a zápisky z Okcidentu

Stanislav Komárek (1958) je především biolog specializující se na filosofii vědy, biologickou estetiku a vztah přírody a kultury; též se prosadil jako spisovatel a esejista a obecně autor s propracovanou...

Mínotaurův ostrov. Třetí část trilogie Jana Kameníčka

Po knihách Daidalova zoufalství a Ikarovy monology završuje Kafkův a Fuksův pokračovatel (populárně řečeno) další ze svých trilogií. Dělá to svazečkem Mínotaurův ostrov a technicky vzato je tu součástí textu...

Zvuk slunečních hodin jedinečné a talentované Hany Andronikové

Hana Andronikova zaujala nejenom tématem, ale i fabulačními schopnostmi, rafinovanou prací s literárním časem a výrazným, svébytným jazykem. Za svůj debutový román získala v roce 2002 ocenění Magnesia Litera v...