Beletrie česká

Renesanční Florencie na přelomu 15. a 16. století. Doba neobyčejného společenského i uměleckého pnutí je tématem vynikajícího románu Karla Schulze, jenž vyšel až po autorově smrti. Téměř okamžitě ho pražská a olomoucká arcidiecéze daly na svůj lokální index zakázaných knih.

Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy Kantůrkové...

„Surovost krváku?“ diví se roku 1924 Váchal. „Není jí! Denní události okolo nás předstihují drastičností, rafinovaností a šeredností i banální ubohosti těch nejvelkolepějších krváků… Skutečnost daleko předčí nejsmutnější fantazii a úroveň krvavých románů nikdy neklesla pod normál špatnosti.

Krátká próza, která se díky vypravěčskému umění Viktora Fischla a díky neobyčejnému příběhu čte jedním dechem. Patří k těm několika málo knihám o holocaustu, která mají neuvěřitelný přesah až do dnešních dnů.

Kniha Na otecké půdě vyšla naposledy v roce 1894. Tento polozapomenutý, nicméně literárně cenný artefakt vydává v reedici nakladatelství MLHOVINA. Bohatou a krásnou starší češtinou vypravuje tato knížka o těžkém životě obyčejných lidí na venkově v oblasti Žďárských vrchů v časech na sklonku habsburské monarchie.

Země zamyšlená je jedním ze stěžejních děl jihočeské regionální literatury. Stěží se jí jiná kniha vyrovná neuvěřitelnou šíří záběru, bohatostí kulturně-společenských odkazů, ale především skutečným a nezištným láskyplným vztahem k domovině.

Může mistrovská novela Jana Kameníčka Rekviem za kantora Bacha (třetí vydání) i dnes uchvátit čtenáře? Třeba i ty mladé, co se ještě úspěšně neubránili tónům citu. Jakou má novela o Johanu Sebastianu Bachovi u nich šanci?

Množství žánrů a témat, jež zvládá spisovatel Ivo Fencl (1964), je obdivuhodné a sám výčet by zabral značný prostor. Mixování žánrů, emocionální naléhavost, střídající se s decentně humorným odstupem, a autobiografická tendence spojená s autostylizovaným pojetím některé mužské postavy představují typické rysy Fenclových příběhů, což platí i o jeho románu SMÍŠ ZŮSTAT MRTEV (Plzeň, NAVA 2006, 160 stran).

Když jsem na gymlu měl číst tuhle knihu, skončil jsem na druhé straně. Nedalo se to. Ten romantický styl knihy byl v tak velkém protikladu s knížkami beatniků, které jsem tenkrát hltal, že Josef Čapek absolutně zapadl. Shodou okolností mi tuto knihu později vnutil soused v letadle, pan inženýr Berka. Bylo to ve výšce kolem 10km a tam jsem ji přečetl dřív, než letadlo dosedlo na letitště v Dušanbe. Byl jsem tenkrát o deset let starší a byl jsem velmi překvapený.

Po knihách Daidalova zoufalství a Ikarovy monology završuje Kafkův a Fuksův pokračovatel (populárně řečeno) další ze svých trilogií. Dělá to svazečkem Mínotaurův ostrov a technicky vzato je tu součástí textu i varianta jeho starší prózy Příběh u bytné z Ikarových monologů.