babi jar obraz
Když tam po mnoha letech stojíte a víte, jaké neskutečná zvěrstva tam Němci a Ukrajinci prováděli, nemůžete rozumem pochopit, že to udělal člověk člověku. A zvedá se vám žaludek, kdykoliv vzpomenete na tu zrůdnou německou expanzi nadčlověka.


Dva dny 2 dny, 29. a 30. září 1941 trvaly nejzrůdnější popravy lidí u Kyjeva v rokli zvané Babi Jar (Бабий Яр)
Akci velel vrchní velitel SS a policie na Ukrajině, Obergruppenführer Friedrich Jeckeln. Účastnilo se jí 300 Němců a 1 200 Ukrajinců. Německé Sonderkomandem 4a, dva oddíly policejního praporu, ukrajinská milice a Schutzpolizei.

V rokli bylo postříleno 33 771 lidí, většinou Židů.
To bylo zdokumentováno ve zprávě, která byla odeslána do Berlína Einzatsgruppen C (putovní jednotka smrti Waffen SS.
Lidem bylo nařízeno, aby si vzali svůj nejcennější majetek, který na jiném místě museli odevzdat a nakonec přišli na místo, kde se museli svléknout. Oběti byly vedeny do rokle v malých skupinách. Příslušníci Einsatzgruppen C zahájili palbu, vedle dvou skupin německé pořádkové policie a vojsk kolaborantské ukrajinské pomocné policie. Střelba pokračovala po dva dny.

babi jar 1941
Bylo to poprvé v historii, kdy promyšlené zabíjení zničilo prakticky celou židovskou populaci velkého evropského města. Nebyla to ale poprvé. O měsíc dříve potkalo stejný osud 23 600 Židů v Kamenets-Podolski, ukrajinském městě poblíž maďarských hranic.

Mezi lety 1941 a 1944 bylo zavražděno téměř 1,5 milionu ukrajinských Židů.
Téměř 80 procent z nich bylo zastřeleno. Popravy pokračovaly v Babi Jar dlouho po roce 1941. Němci tam zabili 100-200 tisíc lidí, dokud sovětské síly v listopadu 1943 Kyjev neosvobodily. Byli zde povražděni nejen Židé, ale také ukrajinští odpůrci okupace, Poláci, Romové, duševně nemocní a váleční zajatci.

Dina Pronicheva, jedna z mála přeživších masakr v Babim Jaru, když v roce 1946 vypovídala před soudem s patnácti německými vojáky v Kyjevě.

"Policista mi řekl, abych se svlékla, a tlačil mě na okraj jámy, kde skupina lidí čekala na svůj osud. Než se začalo střílet, měla jsem takový strach, že jsem spadla do jámy. Dopadla jsem na mrtvá těla. Zpočátku jsem ničemu nerozuměla: kde jsem? ... Střelba pokračovala; lidé stále padali. Najednou jsem všemu porozuměla. Cítila jsem ruce, nohy, žaludek, hlavu. Nebyla jsem ani zraněná. Předstírala jsem, že jsem mrtvá. Byla jsem na vrcholu mrtvých lidí i zraněných lidí. Slyšela jsem, jak někteří lidé dýchají; ostatní sténali bolestí. Najednou jsem slyšela křičet dítě: „Mami!“ Znělo to jako moje malá dcera. Rozplakala jsem se."

Ukrajinský inženýr Fedir Phido líčil smutek Židů na cestě do rokle Babi Jar, jak ho citoval nizozemský historik Karel Berkhoff ve své knize Sklizeň zoufalství:

„Mnoho tisíc lidí, hlavně starých, ale i lidé středního věku, se pohybovali směrem k Babimu Jaru. A děti - můj bože, bylo tam tolik dětí! Všechno to bylo pohyblivé, zatížené zavazadly a dětmi. Tu a tam vozili staré a nemocné lidi, kterým chyběla síla, na vozících. Někteří pláčou. Většina se pohybovala v tichosti a s odsouzeným pohledem. Byl to hrozný pohled.“

Než Rudá armáda znovu dobyla Kyjev na konci roku 1943, pokusili se Němci skrýt důkazy o tom, co se zde stalo: Sovětští váleční zajatci byli nuceni exhumovat a spálit mrtvoly. Němci je poté zabili a pokusili se tak odstranit všechny poslední svědky.

Pomník v Babim Jaru byl vytvořen v roce 1976. Vzdával čest všem zavražděným v rokli, ale o Židech se oficiálně příliš nemluvilo.
V září 1991 místní židovská komunita umístila na Babi Jar další sochu, aby uctila památku masakrovaných Židů.