williams willis merien osameli moreplavci
Když bylo Willisovi sedmdesát let napsal: “Moje plavba do Austrálie má být vyvrcholením mého toulavého života, v němž jsem byl mořeplavcem, zlatokopem, spisovatelem…”. V té době už věděl, že popluje znovu přes Pacifik na novém voru. Tentokrát až do Austrálie. Vor pojmenoval symbolicky “Age Unlimited” – “Věk nerozhoduje”.

Byl veliký 10,5x6m, postavený z plechových barelů a nesl ocelový stěžeň vysoký 11m. Měl sebou tři plachty, tranzistorové rádio, vysílačku, která fungovala stejně jako na Sedmi sestrách, pušku, dalekohled a dvě kočky. Aussie a Kiki. S nimi vyplul z peruánského Callo 5.července 1963 a před sebou měl 15.000 námořních mil dlouhou plavbu.

Všechno probíhalo podle plánu. Počasí přálo, ale jen jeden měsíc. Pak Willis vplul do úseku mezi Galápagami a Markézami, kde ho překvapilo dlouhé bezvětří. Každý jachtař ví co znamená, když se na moři bezmocně houpe, hledí na zplihlé plachty a unuděně hraje kostky. Bezvětří bylo odjakživa postrachem námořníků na plachetních lodích. Jak napsal Willis do deníku: “Bezvětří totiž skřípe mezi zuby, zažírá se do kůže a jitří nervy..”.

Po celou plavbu ho však pronásledovala jiná nechutná věc. Nebylo to ani jídlo ani mořská voda, ale kormidlo. Neustále se zasekávalo a Willis se musel často potápět a opravovat. Aby ho při tom nesežrali žraloci, kteří kroužili kolem voru, potápěl se ve speciálním koši, ale i ten jednou odneslo rozbouřené moře. Proti žralokům však našel jinou obranu. Zastřelil jednoho a krvácejícího ho nechal přivázaného za vorem. Když to ostatní žraloci uviděli, strachy prý odpluli. Tady bych si neodpustil jednu poznámku. Nezkoušejte to. Viděl jsem žraloky, co strach neměli.

Nakonec ho nemoc znovu překvapila. Ze zálohy ho přepadla kýla a tak trpící Willis musel přistát na Plaveckých ostrovech a odletět do New Yorku, nechat se operovat.
Po návratu pokračoval bez problémů v plavbě dlouhé 2.400 námořních mil a 9. Září 1964 přistál v Austrálii u Tulle Beach, asi 1700km severně od Brisbane.

Znovu na moře
Williams Willis se cítil zdráv a tak prohlásil, že v osmdesáti vypluje znovu na Tichý oceán, ale tentokrát se svou ženou. Na poslední chvíli si to rozmyslel, zůstal na pevnině a napsal knihu o svých zážitcích z poslední plavby.

Ale jakýsi neodbytný duch ho táhl zpátky na moře. Tentokrát chtěl přeplout Atlantik z amerického Rhode Islandu do anglického Plymounthu. Předpokládal, že plavbu zvládne za 60 - 70 dní. Start sice odložil kvůli nové operaci kýly, ale za několik týdnu byl na moři znovu a plul směrem k Anglii. Koncem července byl nedaleko Irska, kde ho sledovala posádka sovětské lodi. Byli poslední, kteří viděli Willise živého. Potom se po něm slehlo moře.

Zůstaly jen dohady a jedna kniha, ve které dokázal, že při uskutečňování snů, věk nerozhoduje. Tehdy sedmdesátiletý Williams Willis v ní napsal:

“Na oceánu jsem našel podivuhodný klid a mír. Člověka se tam zmocní prostor, vesmír. Ocitá se tváří v tvář svému Stvořiteli…. Lidský duch je očištěn, malicherné věci pozbývají význam a kolem lidské bytosti je pouze nekonečnost. Tehdy si člověk uvědomuje, jak je vlastně malý a slabý …. A přece se musí dnem i nocí spoléhat jen na vlastní síly a schopnosti....”

OSAMĚLÍ MOŘEPLAVCI / JEAN MERRIEN / Orbis 1970
Mořeplavec a spisovatel Jean Merrien sbíral dlouhé roky osudy více než dvou set nebojácných mužů a jedné ženy nejrůznějšího věku i národnosti, kteří z touhy po samotě a nezávislosti podnikli samostatné zaoceánské cesty na jednoduchých plavidlech.
Kniha je jedinečným svědectvím lidského úsilí splnit si svůj sen a být sám uprostřed oceánu, a být co nejvíc svoboden. Protože oceán nemá hranic a přijme jen toho, kdo je připravený a znalý.

Merrien je taky u nás známý svým cestopisným románem Záhadný Kryštof Kolumbus, ve kterém student a šlechtic Luiz de Avarra vypráví osudy Kolumbovy výpravy na palubě lodi Santa Maria.