Gustave Doré dante peklo
Asi mne opět někdo obviní, že propadám nostalgickým touhám po obrozeneckém romantismu, ale nezlobte se, paní Karolina to před stopadesáti lety viděla nachlup přesně. V románu Nemodlenec líčí člověka, mladého zemana Michala Luhovského, který v nic nevěří, o všem pochybuje a toto zoufalství ho skoro zabije.

Téměř půldruhého století od napsání tohoto velkého románu těch cynických nemodlenců na světě drasticky přibylo. Změnili svět ke svému obrazu a o dost ho přiblížili k tradičním vizím Pekla.

Je velice zajímavé a poučné, že nejpropracovanější a nejpesimističtější představy pekla vytvořily dvě původně pouštní náboženství: křesťanství a islám. Judaismus, byť také svým původem pouštní náboženství, se od obou liší tím, že v jeho ranné podobě idea pekla vůbec neexistovala a ani později nezískala tu obrovskou autoritu, kterou má v obou druhých tzv. „velkých náboženstvích.
V pozdějším hebrejském pojetí pekla se duše po smrti odebírá do Džehenny, která se nalézá pod zemí a pod mořem a má několik vchodů. Je to obrovský prostor, tmavý a chladný, ale protékají jím řeky ohně. Tady je duše očištěna od všech poskvrn, které získala během života. Duše hříšníků mohou být uvrženy do ohně anebo zavěšeny za údy. Ti nejhříšnější zde zůstávají navždy, duše běžného hříšníka tu nemusí být déle než dvanáct měsíců. Modlitby a oběti jejich žijících potomků jim mohou pomoci pobyt v pekle zkrátit. Toto zkrácení pekelného pobytu se nejspíš podobá našemu konceptu očistce.
Snad nejpodrobnější popisy a do detailu promyšlené rozvrstvení pekla najdeme v Dantově Infernu:

Pověz nyní, hříšný člověče, poněvadž tak těžká, ano nesnesitedlná věc jest za tak malou chvílku jako za okamžení toliko dva ďábly spatřiti, co učiníš, budeš-li (čehož, Bože, rač uchovati) zatracen, když v horoucím pekle budeš před očima ustavičně míti ne již dva ďábly, ale nesčíslný počet přešeredných ďáblů, kteříš tě ne na krátkou chvíli, ale na věky věků přehroznými a potvornými obličeji svými bez přestání budou děsiti a tobě, co nejhoršího a nejstrašlivějšího může vymyšleno býti, budou ukazovati, jen aby ti tím většího strachu nahnali a tě více trápili?

Dante se také zmiňuje o nepředstavitelném hluku v pekle, o ohavnosti pekelných příšer a nesnesitelném smradu, ale jaksi mimochodem. Není to hlavní náplň trestů hříšných duší. Je to pouze popis prostředí pekla se vším jeho kalem a nečistotami, protože jak ostatně uvádí i český jesuita Šteyer, do pekla ústí všelijaké stoky a kanály se všemi výkaly a nečistotami světa. Do toho se prolíná zápach síry a čertů a v neposlední řadě i mučených těl.

Dantově popisu pekla se blíží dílo italského jezuity Giovanni Battisty Manniho (Modena 1606 – Řím nebo Bologna 1682), který je v českém prostředí znám díky svému řádovému kolegovi Matěji Václavu Šteyerovi (1630–1692) , který roku 1676 přeložil do češtiny Manniho dílo La prigione eterna dell’ inferno pod názvem Věčný pekelný žalář.
Kniha popisuje v jednotlivých kapitolách, provázených ilustracemi, mnohá utrpení a mučení. V kapitole Trápení sluchu je nejprve pro kontrast uvedena středověká krčma se vším hlukem a křikem, který začne poutníkovi za chvíli vadit, a peklo se vším úpěním trpících duší, kvílením a řevem čertů a syčením ohně pekelného; následuje Trápení od smradu; Trápení koštu; Trápení nehejbání se z místa; Trápení chlipných; Trápení lakomců; Nesmyslnost těch, kteří peklo za báseň mají aj., jimž budou vystaveni hříšníci v onom přehrozném místě, kteréž “jest země tmavá, přikryta mrákotou smrti“. Věčný pekelný žalář je pokud možno ještě grafičtější a pochmurnější než Inferno.
Byl vydán česky několikrát (1676, 1679, 1680?, 1701), a nazván „nejhroznější ze všech knih českých“ (Josef Jungmann).

Pokud by peklo bylo jen chytře vymyšleným deterentem proti lidským hříchům, pak by snad mělo svůj pedagogický význam. Ale ono to bohužel vypadá tak, že právě ty kultury, které ty nejsložitější představy pekla vymýšlejí, nevyhnutelně vytvářejí i věrné repliky pekla na zemi. Navzdory Dantově bohaté imaginaci bych řekl, že například kobercový nálet na Drážďany anebo svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byly peklem řádově o mnoho horším, než si italský básník ve své době vůbec dovedl představit. To peklo, které nacisté vymysleli v Osvětimi a jinde je mnohem horší než Dantovo, protože jeho hříšníci se alespoň něčím provinili, oběti nacistů byly nevinné.

Botticcelli Sandro Peklo
Sandro Botticcelli / Peklo

Naše kultura vytvořila různé filiálky pekla na zemi: peklo je virtuální realita, nahrazení skutečných věcí a citů simulacrem, peklem je život prožitý bez radosti v práci, jež člověka nebaví.

Peklem na zemi je každodenní nutnost vyřídit jednoduché věci po anonymním strojovém telefonu či situace, kdy různí anonymní zakuklenci, jež podporuje nejedna z velmocí a někteří bohatí králové, mohou poslední technickou vymožeností sestřelovat civilní letadla s nevinnými lidmi na palubě nebo veřejně popravovat zajatá rukojmí. V Sartrově geniálním bonmotu: L’enfer se sont les autres, Peklo to jsou ti druzí.

Podívejme se, jak na peklo pohlížejí některé odlišné mimoevropské kultury: u jihoamerických Aztéků existuje říše Mictlan, kam odcházeli jejich mrtví.
Toto místo leželo na severu a říkalo se mu také země bílých květů. Byla tu neustálá tma a bydleli zde bohové smrti. Cesta sem trvala čtyři roky a poutníci museli podstopupit těžké zkoušky v horách, které narážely jedna do druhé, na poli, kde vítr přenášel ostré nože, a nakonec přebrodit řeku krve s děsivými jaguáry.

V mytologii Inuitů existuje podsvětní země Adlivun.
Tam žijí duše zemřelých , které se zde očišťují než odejdou do říše klidu a míru na měsíci (Quidlivun). Sedna, Tornarsuk a duchové Tornat (duše zvířat a přírodních bytostí), a Tupilak (duše zemřelých lidí) žijí v Adlivunu, popisovaném jako mrazivá divočina. Sedna je vládkyní této říše, kde vězní duše, jež se připravují na další fázi své cesty.

V hinduistické mytologii se popis pekla, zvaného Naraka, značně liší dle různých textů.
Podsvětí vládne bůh Yama, který po smrti váží viny hříšníků. Pekel je většinou dvacet osm, ale mnozí hříšníci se z nich po určité době, až si vytrpí svůj trest opět dostanou na svobodu.

V tichomořské mytologii je vládcem podsvětí bůh Kanaloa.
Ten je také učitelem magie a vládcem oceánu. Je blízce spřízněn s nejvyšším bohem Kane. Jeho symbolem je sepie či chobotnice a je po něm nazvána vyhaslá sopka. Kane a Kanaloa jsou většinou zobrazování jako doplňující se mocnosti a jejich síla je v rovnováze. Například Kane byl pozván ke stavbě kanoe, Kanaloa k její plavbě. Kanaloa objeví horké prameny, Kane je pak pro lidi otevře. Je tedy zřejmé, že bohové zla i dobra nejsou nesmiřitelné síly, ale doplňují se a pomáhají si.

Ačkoliv japonská mytologie dle kroniky Kodžiki nevěnuje velkou pozornost podsvětní řiši Jomi, je to hrozné místo, kde panuje smrt, ale není to peklo dle křesťanských či islámských představ:

A hle, v útrobách paní Izanami se s hlasitým čvachtáním rozlézali červi. Na hlavě jí pobýval velký hrom, na prsou ohnivý hrom, v břišním otvoru černý hrom, v ochmýření rodidel třeštící hrom, na levé ruce mladistvý hrom, na pravé pozemský hrom, na levé noze hřímající hrom a na pravé hrom uložený ke spánku. Protože Izanagi poznal její hanbu, vyšle za ním jeho zemřelá žena Izanami babice podsvětí, aby jej zabily. Když Izanami zvolá: “Každý den zardousím tisíc vašich lidí…” Izanagi odpoví: “A já denně postavím patnáct set porodních chýší, kde se narodí patnáct set nových lidí.”

Peklo v japonské vizi tedy není všemocné, je tu životní protiváha Izanagiho porodních chýší, které vládu smrti úspěšně popírají. Původní šintoismus zásadně odmítal neúctu moderních náboženství k pozemskému životu a víru ve věčný život na nebesích.

dore gustave peklo 2
Gustave Dore / Dante / Peklo (včetně titulního fota)

V buddhismu je to trochu jinak.
Existuje tu pojem džigoku (peklo), srovnatelný s naším. Podle těchto představ je mezi životem pozemským a posmrtným neutrální sféra, kde zemřelý člověk po nějakou dobu pobývá mezi životem a smrtí. V této době se sedmkrát vrací zpět a sedmkrát zase umře, což se děje v intervalech sedmi dnů. Proto se také v rodině drží smutek a vykonávají se zádušní obřady po dobu 49 dnů, kdy se pozůstalí modlí, aby mrtvý našel cestu do ráje (gokuraku) a neskončil v pekle (džigoku). Během těchto sedmi týdnů nejvyšší vládce podsvětí bůh Emma za pomoci deseti soudců, kteří mají zaznamenávat každý pozemský skutek, s konečnou platností rozhodne, kam nebožtík půjde. Podle představ buddhistů leží pekelné království pod mořem a je plné šlehajících plamenů. Mrtví, kteří se sem dostanou za špatné skutky, jsou zde mučeni a musí také tvrdě pracovat. Jen jednou za rok v červenci či v srpnu, je brána zásvětí pootevřena a duše se ve svátek obon mohou vrátit ke svým rodinám, ať už z pekla či z říše věčného blaha. Příbuzní se na tento návrat dlouho připravují a chystají slavnostní pohoštění. Po skončení dne jsou duše předků opět obřadně odesílány do říše věčného blaženství za mořem (tokojo no kuni).
Zažil jsem nádherný obon návratu duší v jedné vesnici na poloostrově Izu někdy na konci šedesátých let a byla to velice radostná záležitost, protože pesimistickou buddhistickou doktrinu s peklem nebere nikdo úplně vážně. Lidé zpívají, tančí, popíjejí sake, pochutnávají si u pouličních stánků na pečené sépii a chobotnici. Kolem půlnoci dají hořící svíčky do misek z dýní a pošlou je po řece do moře. Ten pohled na stovky planoucích svíček, jež pomalu odplouvaly na širé moře byl zcela nezapomenutelný. Pokud bychom v české tradici hledali nějaký vhodný ekvivalent tohoto krásného zvyku, byl by to nejspíš svátek Dušiček.

Zdá se, že čím složitější a společensky zvrstvenější společnost, tím hroznější a propracovanější představy pekla. Tzv. primitivní kultury, například amazonští Indiáni se naopak konstrukcí pekla nezabývají, jejich veškerá existence se odehrává tady na zemi, v bohaté plodivé džungli, která nemá daleko do ráje. V našem světě triumfuje peklo pouštní mentality a zdá se, že je každým dnem o něco horší.