dalimilova kronika
Kronika tak řečeného Dalimila je nejstarší česky psaná veršovaná kronika. Pochází pravděpodobně z počátku 14. století, záznamy končí rokem 1314, existuje několik pozdějších dodatků. Původně zvaná jako Kronika Boleslavská se opouští až v 17.století, kdy je již nazývána „Dalimilova“. Již ve 14. a 15. století byla vytvořena řada opisů a překladů. První vydání tiskem pořídil roku 1620 Pavel Ješín z Bezdězce.


Kronika tak řečeného Dalimila - fragment latinského překladu.
Fragment je nyní uložen v Národní knihovně a byl zakoupen na aukci Drouot-Richelieu, 17. 3. 2005.
Dvanáct listů rozměrech 24,5 x 17,5 cm bylo zakoupeno za 339,000 eur (asi 8,5 miliónů Kč). V té době (ministr Pavel Dostál) se uvažovalo až o částce 30 miliónů korun)
Poprvé byla kronika veřejnosti představena v roce 2005 v dubnu v Zrcadlové kapli Klementina v Praze.
Text je psán v jednom sloupci, max. 36 řádek na stránce. Řadu listů vyplňují pouze dvojice iluminací.
Podle iluminátorské výzdoby je vznik rukopisu kladen do severovýchodní Itálie a to kolem roku 1330-1340. Předpokládá se možnost, že objednatelem rukopisu byl Karel IV. nebo Jan Lucemburský .

První knížní vydání
První vydání Kroniky tak řečeného Dalimila tiskem pořídil roku 1620 Pavel Ješín z Bezdězce. Po porážce na Bílé hoře byla většina výtisků zničena a kronika upadla na čas v zapomnění. Znovu vyšla až roku 1786 nákladem Františka Faustina Procházky, jednoho z prvních obrozeneckých buditelů. Kronika se tak znovu dostala do širšího oběhu a jistě zapůsobila na upevňující se národní vědomí.

Další informace v knihách:

  1. Bláhová, Marie. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota. [Díl] 3, Historický komentář. Dalimil. Praha : Academia, 1995.
  2. M. Krčmová - překlad, H. Vrbová (přebásnila) / Kronika tak řečeného Dalimila / Svoboda, 1977

Online fragment:
www.manuscriptorium.com >>

Zajímavý odkaz:
Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila >>
wwwold.nkp.cz/pages/page.php3?page=luc_dalimil.htm 

I.
O počátcě našeho jazyka v Čechách.

V srbském jazyku jest země
jieţto Charvaty jest jmě.
V tej zemi bieše lech,
jemuţto jmě bieše Čech.
Ten muţobojstva se dočini,
pro něţ svú zemiu provini.
Ten Čech jmějieše bratróv šesť,
pro něţ jmějieše moc i česť,
a ot nich mnoho čeledi,
juţ jedné noci Čech osledi.
I vybra sě se vším z země,
jiejţ diechu Charvaty jmě.
I bra sě lesem do lesa,
dědky své na pleciú nesa.
A kdyţ dlúho lesem jide,
k velikému hvozdu příde.
Tu sě stešte čeledi jeho.
Vecě Čech: „Ach běda jesť skutka mého,
ţe pro mě jste v tejto núzi
a jsú pro mě vaši domové hustí luzi.
I vecě Čech k svému sboru:
„Podejděm pod tuto horu,
dětem, skotu odpočinem,
a snad sě tu s túhú minem.“
Za jutra u pravé zořě
by Čech sám sedm na tej hoře,
s nieţ všiucku zemiu ohleda,
a dále jim jíti neda,
řka: „Jmámy zemiu po svej vóli,
budú nám z té plni stoli,
zvěři, ptákóv, ryb, včel dosti,
ot nepřátel tvrdá dosti.“
Jako by sě dnes na púšči stalo,
kdeţ by jim nic nepřěkáţalo.
S té hory na zemiu zřěchu,
proto tej hořě Říp přěvzděchu.
Prvé chleba nejmějiechu.
maso a ryby jediechu.
Prvé léto laz vzkopachu,
a druhé léto rádlem zorachu.
Ale ţe jich starostě Čech diechu,
pro-ň zemi Čechy vzděchu.
Ti liudie velmi věrní biechu,
vše sboţie obecno jmějiechu;
komu sě co nedostanieše,
u druha jako své jmějieše.
Jeden obyčěj zlý jmějiechu,
ţe manţelstva nedrţiechu.
Tehdy i jedna ţena muţem jista nebieše,
jeden muţ ţen mnoho jmieše.
Právě skotsky přěbýváchu,
na však večer nového manţelstva hledáchu.
Súdcie i jednoho nejmějiechu,
nebo sobě nekradiechu.
Pakli sě kdy stala která sváda,
u stařějšieho budieše rada,
aby právo učinili,
pravému škody polepšili.
Minu let tomu velmi mnoho,
ţe sě drţě ten liud obyčěje toho

CV.
O veliké povodni v Čechách.

Léta ot narozenie syna boţieho
po tisiúciu po třech stech desátého
v rozličných krajích taká povodeň byla,
jakţ mnoho vsí i liudí zhubila.
U Liutomyšle v Heřmanicích tanec i s pišťcem vzala.
Ta boţie spústa den svatého Jakuba sě dála.
V druhý den v Kladščě podměstie blíz všě potopila
a tu na dva tisiúcě liuda ztopila.
Zvieřata pod Kladsko na kládiu řevúce ploviechu,
domové cělí, a na nich liudie sědiechu.
Tu otec ot syna, máti ot dceře,
syn od otcě, dci ot mateřě,
preč plovúce, ţalostivě otpuščenie bráchu,
muţ ot ţeny, ţena ot muţe; nebo svú smrť znamenáchu.
Juţ tonúce, však v naději druh k druhu sě zpoviedáchu,
a přietelé, po nich hlediece, s pláčem vlasy s svých hlav dráchu.
Pak na dřieviu kolébky s dětmi ţivými nalezáchu,
a domovité věci po dřieviu sbieráchu.
Tiem přáslem voda mnoho vsí zkazila
a mnoho liudí ztopila