cena jiriho ortenaCenu Jiřího Ortena pro rok 2014 obdržel Ondřej Hanus za sbírku poezie Výjevy (Host). Dašími finalisty byli Martin Poch: Jindřich Jerusalem (dybbuk) a Jonáš Zbořil: Podolí (Host).

Ondřej Hanus (1987). Vystudoval bohemistiku a překladatelství z angličtiny na FF UK v Praze. Dnes se živí jako překladatel a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu. Je redaktorem časopisu Psí víno.

Básnická sbírka Výjevy
Čtyřveršová strofa, sonet, rytmická klenba jambu, rým — to vše patří k nejsamozřejmější výbavě tohoto básníka. Hanus nebásní „o“, Hanus básní daleko spíše „z“ — z jazyka, z poezie samé. Umné, filigránsky jemné, malebně čarující… Poezie často plynule přechází v metapoezii. Odtud i velice nápadité slovotvorby a jazykové terminologie. Dílem jde o poezii jakoby filologickou. Přesto nejsme zavřeni do zimního království básnického cizeléra. Slovo svébytné, triumfující, bravurní… zcela jistě; ale pořád i takové, jež nevzdává ve své poslední instanci hold jen sobě samému, neboť „jsou věci, které slovem neochočíš“. Výjevy vycházejí ve spolupráci s revue Weles.

Překládá anglicky psanou poezii (například Seamus Heaney, John Burnside). Působil v literárním časopise Tvar, nyní je redaktorem časopisu Psí víno a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Básně publikoval časopisecky i knižně. Zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu.

Porota vybírala z 24 přihlášených knih. Cenu dostává autor prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, jemuž v době vydání knihy není více než 30 let.

Třicátý pátý výjev
(hudební)

do hudby prý tě zlosyn kop´
odkud byl vsítěn do synkop
chci dávné v přísně nových říct
draky slov pouštím do vichřic

v staletích imanentně číhá
do tvaru řeči vrytá rýha
v níž se chce ohřát u cifer
dekadent-vědec Lucifer


Ondřej Hanus: Výjevy
(laudatio) Blanka Činátlová

Básnická sbírka Ondřeje Hanuse Výjevy na mě zapůsobila už při prvním čtení, jež bylo spíše čtenářské, a nikoli soudcovské. Během tohoto intuitivního čtení jsem měla pocit, že to je jeden z mála nominovaných textů, který nevypovídá primárně o svém autorovi a jeho životních traumatech, konverzích, iniciacích, apod., ale mluví přímo ke mně. Jako by mezi oběma břehy skutečně vystupovaly výjevy mé oblíbené poezie – a to v naprosto neuvěřitelném záběru: od barokní, přes expresionistickou až po současnou. Nejen básníci explicitně citovaní a přiznaní autorem (Bridel, Donne, Mácha, Orten, Zahradníček,…), ale tu se vynoří Reynek, tu Trakl, Jirous, Diviš, Halas a další a další – jsou tam snad všichni.

Při druhém, pozornějším čtení jsem se ptala, zda mé nadšení nepramení pouze z podobného čtenářského naladění nebo vkusu – v pozadí Hanusovy tvorby je autorova „sečtělost“ neustále přítomná, byť ne připomínaná -, ale to, co by na první dojem mohlo vypadat jako „pouhá“ variace, citační exhibice, autorská póza, je spíše vědomí určité básnické tradice a pokus, podle mého neuvěřitelně vydařený, do tohoto toku vstoupit. Zdánlivě známou obraznost pointuje naprosto netradičním způsobem; melancholické ladění zabalí do ironické masky, která je však vzdálená estétské stylizaci, spíše je ve své pokoře podobná baroknímu dryáčnictví. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí dokázal Ondřej Hanus „vyjevit“ a přeložit tuto barokní grotesku současné poezii.

Lehkost při zacházení s tradicí je vidět i na volbě žánru – nejen na převažujícím sonetu, ale třeba i žalmu. Oběma tradičním formám dává Ondřej Hanus ve své sbírce svébytný obsah a originální výraz. Verše, řemeslně precizní, plynou tak samozřejmě, že si tuto preciznost ani neuvědomíme. Nápaditými variacemi, nenápadnými motivickými nebo jazykovými hříčkami pak ale najednou „zadrhávají“ překvapivým významem. A v tom je síla i neuchopitelnost Hanusovy poezie.

změní se rytmus, promění se věty
a budu bezpodmětný, bezpředmětný
hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří
/Dvanáctý výjev (pohřební)/

Inspirující myšlenky...

Což je civilizace něco jiného než schopnost používat věcí, jež vymyslel někdo jiný? I když Mloci, řekněme, nemají svých vlastních myšlenek, mohou mít docela dobře svou vědu. Nemají sice své hudby nebo literatury, ale obejdou se bez nich dokonale; a lidé počínají shledávat, že to je od těch Salamandrů báječně moderní. Tak vida, už se může člověk u Mloků ledačemus učit – a není divu: což nejsou Mloci ohromně úspěšní, a z čeho jiného si mají lidé brát příklad, ne-li z úspěchu? Ještě nikdy v dějinách lidstva se tolik nevyrábělo, nebudovalo a nevydělávalo jako v této veliké době. Nic platno, s Mloky přišel do světa obrovský pokrok a ideál, který se jmenuje Kvantita. „My lidé Mločího Věku,“ říká se s oprávněnou hrdostí; kam by se hrabal zastaralý Lidský Věk se svou pomalou, titěrnou a neužitečnou páračkou, které se říkalo kultura, umění, čistá věda nebo jak! Praví, uvedomělí lidé Mločího Věku už nebudou mařit svůj čas hloubáním o Podstatě Věcí; budou mít co dělat jenom s jejich počtem a s hromadnou výrobou. Celá budoucnost světa je v tom, aby se pořád zvyšovala výroba i konzum; pročež musí být ještě víc Mloků, aby mohli ještě víc vyrobit a sežrat. Mloci jsou jednoduše Množství; jejich epochální čin je v tom, že jich je tak mnoho. Teprve nyní může lidský důmysl pracovat naplno, neboť pracuje ve velkém, s krajní výrobní kapacitou a rekordním hospodářským obratem; zkrátka je to veliká doba. – Co tedy ještě chybí, aby se za obecné spokojenosti a prosperity uskutečnil Šťastný Nový Věk? Co překáží, aby se zrodila kýžená Utopie, v níž by byly sklizeny všechny ty technické triumfy a nádherné možnosti, které se lidskému blahobytu a mločí píli otvírají dál a dál, až do nedozírna?
Karel Čapek, Válka s mloky