cena jiriho ortenaCenu Jiřího Ortena pro rok 2014 obdržel Ondřej Hanus za sbírku poezie Výjevy (Host). Dašími finalisty byli Martin Poch: Jindřich Jerusalem (dybbuk) a Jonáš Zbořil: Podolí (Host).

Ondřej Hanus (1987). Vystudoval bohemistiku a překladatelství z angličtiny na FF UK v Praze. Dnes se živí jako překladatel a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu. Je redaktorem časopisu Psí víno.

Básnická sbírka Výjevy
Čtyřveršová strofa, sonet, rytmická klenba jambu, rým — to vše patří k nejsamozřejmější výbavě tohoto básníka. Hanus nebásní „o“, Hanus básní daleko spíše „z“ — z jazyka, z poezie samé. Umné, filigránsky jemné, malebně čarující… Poezie často plynule přechází v metapoezii. Odtud i velice nápadité slovotvorby a jazykové terminologie. Dílem jde o poezii jakoby filologickou. Přesto nejsme zavřeni do zimního království básnického cizeléra. Slovo svébytné, triumfující, bravurní… zcela jistě; ale pořád i takové, jež nevzdává ve své poslední instanci hold jen sobě samému, neboť „jsou věci, které slovem neochočíš“. Výjevy vycházejí ve spolupráci s revue Weles.

Překládá anglicky psanou poezii (například Seamus Heaney, John Burnside). Působil v literárním časopise Tvar, nyní je redaktorem časopisu Psí víno a pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Básně publikoval časopisecky i knižně. Zabývá se současnou poezií a dějinami českého sonetu.

Porota vybírala z 24 přihlášených knih. Cenu dostává autor prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, jemuž v době vydání knihy není více než 30 let.

Třicátý pátý výjev
(hudební)

do hudby prý tě zlosyn kop´
odkud byl vsítěn do synkop
chci dávné v přísně nových říct
draky slov pouštím do vichřic

v staletích imanentně číhá
do tvaru řeči vrytá rýha
v níž se chce ohřát u cifer
dekadent-vědec Lucifer


Ondřej Hanus: Výjevy
(laudatio) Blanka Činátlová

Básnická sbírka Ondřeje Hanuse Výjevy na mě zapůsobila už při prvním čtení, jež bylo spíše čtenářské, a nikoli soudcovské. Během tohoto intuitivního čtení jsem měla pocit, že to je jeden z mála nominovaných textů, který nevypovídá primárně o svém autorovi a jeho životních traumatech, konverzích, iniciacích, apod., ale mluví přímo ke mně. Jako by mezi oběma břehy skutečně vystupovaly výjevy mé oblíbené poezie – a to v naprosto neuvěřitelném záběru: od barokní, přes expresionistickou až po současnou. Nejen básníci explicitně citovaní a přiznaní autorem (Bridel, Donne, Mácha, Orten, Zahradníček,…), ale tu se vynoří Reynek, tu Trakl, Jirous, Diviš, Halas a další a další – jsou tam snad všichni.

Při druhém, pozornějším čtení jsem se ptala, zda mé nadšení nepramení pouze z podobného čtenářského naladění nebo vkusu – v pozadí Hanusovy tvorby je autorova „sečtělost“ neustále přítomná, byť ne připomínaná -, ale to, co by na první dojem mohlo vypadat jako „pouhá“ variace, citační exhibice, autorská póza, je spíše vědomí určité básnické tradice a pokus, podle mého neuvěřitelně vydařený, do tohoto toku vstoupit. Zdánlivě známou obraznost pointuje naprosto netradičním způsobem; melancholické ladění zabalí do ironické masky, která je však vzdálená estétské stylizaci, spíše je ve své pokoře podobná baroknímu dryáčnictví. Je neuvěřitelné, s jakou lehkostí dokázal Ondřej Hanus „vyjevit“ a přeložit tuto barokní grotesku současné poezii.

Lehkost při zacházení s tradicí je vidět i na volbě žánru – nejen na převažujícím sonetu, ale třeba i žalmu. Oběma tradičním formám dává Ondřej Hanus ve své sbírce svébytný obsah a originální výraz. Verše, řemeslně precizní, plynou tak samozřejmě, že si tuto preciznost ani neuvědomíme. Nápaditými variacemi, nenápadnými motivickými nebo jazykovými hříčkami pak ale najednou „zadrhávají“ překvapivým významem. A v tom je síla i neuchopitelnost Hanusovy poezie.

změní se rytmus, promění se věty
a budu bezpodmětný, bezpředmětný
hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří
/Dvanáctý výjev (pohřební)/

Inspirující myšlenky...

A tak se kruh pomalu uzavírá. Cítím, že jsem jednoznačně určen, to všechno je úplné zoufalství. Čím dál se mi zdá, jakobych patřil k něčemu, co již není pravda. Ten zvláštní optimismus, víra v umění, a tím i v etiku jako by se pomalu vytrácela. Všichni chtějí jen žít. Víc nic. Přestávám si z mnoha lidmi rozumět. Smysl se vytrácí. Jde jen o holou existenci. Všichni jako by jen hledali záchranu v banalitě. A jsou šťastni. Nemají ani čas si uvědomit, co se děje. Je to fofr. Všichni tu zem jenom pohnojíme. Snad takové doby již byly, ale bráním se tomu, že by to snad byl zákon. Padá na mě hrůza. Zdá se mi, že zase přicházím k sobě. Přece jenom ta příroda je podivuhodná.
Karel Malich, 2.4.1971