zantovsky svet vcerejska dneska 2
Ve své nejnovější knize „Svět včerejška, dneška a…“ rozkrývá neúnavný Petr Žantovský dějinné i současné podrazy a kličky systémů, kterým zpětně zírá do břichů a ledvin.
Hodně načetl, jenže to by nestačilo. Pohybuje se taky mezi obyčejnými lidmi, potkává i osobnosti a blbečkům asi do čí hned neříká, že jsou blbečci; to aby měl klid. S moudrými diskutuje (třeba i Magdalenu Dietlovou bych mezi ně přiřadil) a – zkrátka a dobře - jest to píšící diplomat v saku na míru, který ovšem v textech zvládne být až zatroleně nediplomatický.

A nesmějte se Žantovskému, že za nás dře jako soumar, protože ono to může JEDNOU BÝT JEDNOU... z našich záchran.

Vládne únosnou znalostí historie, myšlenky necedí a umí precizně formulovat a není básník. I neumím si Petra následkem toho představit jako – dejme tomu – nástupce a následníka Karla Sýse. Ovšemže to nevadí. A nehodnoťme člověka, hodnoťme knihu.

Kniha vznikala postupně, ale zveřejněna je u příležitosti 75. výročí konce války. Ten konec je dnes známý i neznámý, každopádně pak nestoudně relativizován. Ubohé a podlé odstranění sochy maršála Koněva! Náhlá tolerance k vlasovcům.
To jsou jen dva příklady hnusných relativizací. A jistý pan Hřib, kterému bylo rolu 1989 teprve osm let, se dnes nestydí tvrditi, že se Praha vlastně osvobodila sama a Rudá armáda si dojela do města už pouze „dáchout“.
A nejen Amerikáni, nýbrž i Rusové taky předtím ledacos omylem bombardovali a poslali do věčných lovišť tisíce nevinných Čechů; amen. Vybírat podobné hnidy z vlásků dějin je teď móda a „když pěšinku primátor češe, krev potůčkem teče“.
Nedivím se ani leckterému školákovi, když tápe a odpoví mi nesmyslně. Demagogie se naň valí ze všech existujících pravých stran a špinavých koutů a patrně bude mít kluk i tu smůlu, že ho ani tento článek nepřesvědčí o tom, aby si knihu Petra Žantovského aspoň prolistoval.

Okamžitá námitka ignorantova: „Nebudu číst plky ňákýho Žantovskýho. Radši začnu od A.“ I odpovídám: „Brachu, začni od Ž!
A najdeš ostatně v knize i autentické dokumenty, jak je autor shromáždil. Nakoukneš do Mein Kampfu, seznámíš se s norimberskými zákony i s protokoly z Wannsee, kde se chystalo konečné řešení židovské otázky. Ale stojí za výzkum taky protokoly z Postupimi, ve kterých se rozhodlo o charakteru poválečné Evropy. Benešovy dekrety již jen plnily závěry těch protokolů a první muž tedy nerozhodoval, anebo leda marginálně.“

Žantovský veškerá tato fakta inteligentně komentuje a sleduje očima vnímatele druhé dekády třetího tisíciletí.
Nic ale na rozdíl od Hřibů Satanů nepřekresluje. Vstřebává, co se dnes „nosí“ na linii dějin, a mydlí do toho. Je žhavým uhlíkem. Umí nás povytáhnout na žároviště. Nepárá se s etiketou a jde k podstatě. Hnusí si faleš. A užiji-li jednu již prokletou frázi, nemá rád dějiny zcela bez uzdy, protože ví, že příroda je krutá a lidé v ní jsou si nakonec vskutku vlky.

Svou knihu Žantovský po právu uvádí známým obrazem Spánek rozumu plodí nestvůry.

petr-zantovsky-blue
Petr Žantovský: Svět včerejška, dneška a… Soubor esejů a dokumentů vydaný k 75. výročí konce 2. světové války a vítězství nad nacismem. Kresba na obálce Francisco Goya (Spánek rozumu plodí nestvůry, 1799)
Knihu lze zdarma stáhnout: https://www.mediasres.cz/publikace-medias-res/3039-svet-vcerejska-dneska-a.htm
Recenzovali profesorka PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. a docent PhDr. Petr Sak, CSc. Vydal spolek pro vědu a vzdělávání Medias Res. Praha 2020. 171 stran