marek vlastimil tibetske misy
Robert Fulghum vyprávěl v Českém rozhlase příhodu z dětství, která ho celoživotně nasměrovala: bylo mu jedenáct a poprvé sám řídil auto. Jeho sestřenice dole mačkala pedály, a on kroutil volantem. Tu svobodu, protože nikde poblíž nebyl žádný dospělý, a tu moc jet tam, kam se rozhodl, včetně oné radostné euforie, si navždy zapamatoval.


Tímto příběhem naznačuji, že právě takováto setkání se svobodou dělají z kluků a holčiček sběratele příběhů a celosvětově známé spisovatele, ale i vědce, malířky nebo režiséry.
Naznačuji, že je to právě česká většinová zkušenost autoritativních učitelů, pokryteckých šéfů, stran a politiků, hrabajících jen na svém smetišti, na jedné, a také zásadní nedostatek euforických zážitků volnosti a radosti z dětství na druhé straně, co z tohoto národa udělalo skanzen malosti a oportunismu. A bohužel i většina současné mládeže naplno (zne)užívá práv na svobodu konzumu a informací, ale bez zodpovědnosti k povinnostem.

Když jsem byl kluk, úkoly jsem si dělal hned o přestávce, a mohl tak každý den hodit školní tašku na lavici, a dokud bylo vidět, volně a svobodně běhat, skákat, hrát vybíjenou a volejbal, skákat do výšky a do dálky, házet diskem, v zimě lyžovat, bruslit a hrát hokej, zkoumat přírodu (bydleli jsme na kraji města, dál byly zarostlé pásy někdejší cihelny, včetně kolmých písečných svahů, a dlouhých polorozpadlých a rozpadajících se bývalých pecí). Kdyby maminky ušily, co tam děláme, hned by nám to zakázaly: zkoumali jsme chrousty a brouky, jedli šťovík a pili z řeky, bojovali v partách pomocí prutů a uhnětených blátěných projektilů velikosti bramborových knedlíků, které jsme švihem vystřelovali na protivníky, a prožívali tytéž okamžiky posvátného vytržení z reality, jaké prožil a prožíval Robert Fulghum.

Právě díky dětství relativní svobody jsem pro tuhle tvůrčí svobodu v období po „bratrské pomoci“ vojsk Varšavské smlouvy (po dvou třech letech všeobecného společenského tání cenzury,  kdy jsem nadýchal svobody na celých dalších jednadvacet let) ihned začal hrát rock. Klukovská svoboda, která čišela z nahrávek Beatles a dalších anglických kluků, kteří si ji taky museli vytrucovat na pokrytecké společnosti svých otců (první tranzistorová rádia i nám tady dokázala zprostředkovat Svobodnou Evropu), byla neuvěřitelně infekční. Má generace, která tehdy dospívala, pak byla celých dvacet dalších let daleko akčnější a nezlomitelnější, než ty následné (včetně té současné), které závan téhle „dětské“ a „dospívající“ svobody nezažily.

Když dnes vidím v metru, jak maminka okřikuje (jen přirozeně zvědavého) chlapečka, nebo plácá přes ruku zkoumavou holčičku, tiše trpím.
Trpěl jsem, když jsem své dcery vodil na pískoviště a zažíval totalitu dospělých kouřících a své manžele pomlouvajících mamin, jenž své děti peskovaly právě tak nespravedlivě a kontraproduktivně (dnes už se ví, že jediný způsob který na děti, zvláště na chlapečky, funguje, je chválit, chválit, chválit), jako asi své muže doma.

Na knihu Jean Liedloffové Koncept přirozenosti
(jak by se správně přeloženo měla jmenovat) jsem čekal celá desetiletí jako na smilování (když jsem kamarádkám své ženy povídal o tomtéž, mávaly rukou, co já můžu vědět… doufám, že aspoň nějaká, až bude tohle číst, se chytí za nos). Nejdůležitější instrukce pro porod, ale i výchovu, je nepřekážet (svým tělům, respektive dětem). A nejdůležitějším posláním médií a ženských časopisů by měla být, místo sté varianty co dnes k večeři a jaký je letos módní trend na podzim, spíše propagace právě přirozených (a Liedloffovou, respektive Indiánkami připomenutých) zásad (ne)vychovávání: jinými slovy, osobní příklad naučí nejvíc, a volnost a dětská svoboda (např. nezasahování do dětských výprav a pokusů) je daleko nejdůležitější, než co jiného. Tohle otrocké opisování mustru předešlé pokrytecké společnosti (traumaticky porodivší matky vystraší dcery popisy utrpení a traumatické porody v dalších generacích pak vypadají „přirozeně“) a pak z toho vyplývající naprostý nedostatek respektu k dětské duši, toužící po svobodě, vnucujícího dětské mysli (která funguje jinak, protože ještě není dovyvinutá) dospělácká kritéria… to jsou skutečné příčiny neveselé situace společnosti, která nefunguje.

Citliví rodiče a učitelé to vědí: dítě je ten nejlepší učitel ve škole rodičovství, ne příručky a rady babiček z minulého století. A svobodné dítě je duchovní mistr: je spontánní právě jako ten,  kdo vyluštil kóan a jde ho okamžitě realizovat. Dostaví-li se nápad, je třeba jej okamžitě uskutečnit, bez ohledu na prudérní společenská pravidla. Svoboda neokřikovaného dítěte je rovna svobodě zenového mistra. A co se v mládí naučíš…

Láska, ale také nepřekročitelně důsledné hranice, to je, oč ve výchově dětí běží.
V poslední době se to označuje jako „laskavá důslednost“. Pavel Kohout něco podobného jiným i slovy naznačil ve svém fejetonu (Bojme se populistů, 7. 11. 2011 MF Dnes): Je v povaze dětí zkoušet, co si mohou na dospělých vynutit, ale ti, pokud mají všech pět pohromadě, nepořádají doma referenda, nýbrž účelně rozhodují, co je pro potomka dobré a co škodlivé až zhoubné. Zelenými Západoněmci v letech osmdesátých prosazovaná „antiautoritativní výchova“ vedla často k tomu, že hosté byli dětmi hostitelů taháni za vlasy i nos, a kdo se spratkovi vzpříčil, byl rovnou fašista. Až když ta dítka začala v Berlíně a jinde masově zapalovat auta a drancovat obchody, slavily tichý návrat facky.

Zpátky k Fulghumovi. Zkuste si představit to obrovské a mozek na celý další život přestavující vzrušení jedenáctiletého kluka s červenýma ušima a zářícíma očima, který kroutí volantem, a jede sám! Za zadkem nemá ani mámu, ani tátu, ani učitele: volnost, kterou některé chytré maminky (většinou instinktivně) poskytují svým školním i předškolním synům, se nejen jim, ale především dospělým mužům, kteří z nich vyrostou, stonásobně vyplatí. Vždyť přes pedagogické snahy intelektuálněji zaměřených učitelů a politiků, přes ono dědictví 19. století (vězení ve třídách a zákazy volného pohybu a hraní si a ptaní), se všechno, co se minulí a současní vědci, vynálezci a umělci potřebovali naučit, naučili spíše navzdory škole a autoritám, a v ideálním případě neokřikováni rodiči, v brzkém zvědavém dětství. Dnes také víme, že inteligence se (na celý život!) získává  právě v tomto období. Už jsem to někde zmínil: Tajemství věcí se učitelům a autoritám vyhýbá… zato je otevřeno zvídavým a experimentujícím klukům s rudýma ušima, jimž se oči dychtivostí lesknou… Chvalte a umožňujte dětskou svobodu.


Vlastimil Marek (23. 8. 1946 Krnov – 16. 3. 2021 Mšeno)
je hudebník, hudební publicista a terapeut, volný novinář, zenový buddhista, lektor a spisovatel. V 70. a 80. letech byl jednou z vůdčích osobností české alternativní rockové scény (hrál ve skupinách Extempore, Elektrobus, Amalgam, MChband, ale také s Jakubem Nohou a Emilem Pospíšilem). Od poloviny 70. let min. st. experimentuje s akustickými nástroji a systematicky studuje různé etnické nástroje a hudební styly.
Již od počátku své "práce se zvukem", tehdy v rockové kapele, se Marek pokoušel např. o liché rytmy, větší barevnost, složitější a propracovanější strukturu tehdejšího rocku (druhý perkussionista, celovečerní téma s nápaditě propojenými částmi, použití i nehudebních zvuků – různá doma zhotovená kovová i dřevěná štěrchátka). Učí se hrát na indické bubínky tabla a koncert jeho skupiny Amalgam (podzim 1979) na dlouhá léta předznamenal vznik a vývoj etnické a world hudby u nás.
Souběžně s hudbou studoval i buddhismus (pobyt v zenovém klášteru v Naře, Japonsko).
V roce 1986 byl vzat do vazby a obviněn z "poškozování zájmů republiky v cizině" za organizování gongového koncertu míru. Po roce 1990 začal přispívat do různých novin a časopisů, připravovat čtvrtletník Mana a BARAKA (viz www.baraka.cz) a vysílat své autorské pořady o hudbě (dodnes Čro3 Vltava), vydává nahrávky tibetských mís (viz DVD Za hudbou).
Přednášel na soukromé univerzitě Nové doby. V 90. letech přivezl do ČR např. tibetské mísy, alikvotní zpěv, zorganizoval první kurzy hry na didžeridu aj. a roky organizoval a vedl kurzy Umění naslouchat