frau komm als die soldaten kamen

Míra záměrných dezinformací o konci 2. světové války je ve většině českých médiích neuvěřitelná. Za všechny třeba článek z bulvárního Reflexu (13.11.2013), kde se píše jak sovětští vojáci znásilňovali německé ženy po statisících. Oproti tomu autor uvedl viditelně zkreslená fakta, že vojáci západních armád znásilnili ve Francii 181 žen a v Německu 552. Odkud ale čerpal tyto nesmyslné informaceje, zatajil.

Proto je víc než žádoucí, aby se i v Česku objevily publikace jako např. "Als die Soldaten Kammen" (Když dorazili vojáci), německé historičky Miriam Gebhardt, která byla nedávno přeložena do francouštiny (2015).
Gerhard ve své knize uvádí zcela jiná data. Uvádí, že v průběhu konce druhé světové války (mimo zvěrstva německých armád) bylo  znásilněných žen cca. 860 tisíc. Připouští ale, že neoficiální odhad je kolem dvou miliónů.
Podle průzkumu Gebhardtové, profesorky  na univerzitě v Kostnici, sovětští vojáci sexuálně zneužili asi 590 tisíc žen. Dále uvádí znásilňování, pedofilii či jiné sexuální činy u Američanů (jen americká armáda) ve 190 tisících případech, u Francouzů je to asi 50 tisíc a Britů asi 30 tisíc případů. Předpokládá se, že 5% z "válečných dětí"  narozených svobodným ženám v západním Německu a západním Berlíně v polovině 1950 byly produktem znásilnění. Celkem asi 1900 děti mělo otce Američany.
Německý magazín Der Spiegel uvedl odhad amerického profesora kriminologie Roberta Lillyho, který zkoumal jen případy znásilnění vyšetřované americkými vojenskými soudy.  Ten došel k 11 tisícům násilných sexuálních útoků.

Další knihou, která se otevřeně zabývá touto problematikou je Ivanova válka od Catherine Merridalové, která se víc zaměřuje na činnost sovětských vojáků, podobně jako další  známá kniha: "Frau, komm!: Die Massenvergewaltigungen deutscher Frauen und Mädchen 1944/45".

Máme-li pochopit všechno to znásilňování - a došlo zřejmě v Prusku, v Německu, od ledna do června 1945, k statisícům případů znásilnění. A nebyla to jen znásilnění, docházelo  k zohavování ženských těl, ženy byly vražděny. Musíme to interpretovat v rámci dynamiky vztahů mezi muži. Nebylo to jen, že jim bylo řečeno, aby se pomstili. Ale byli spolu a byli to muži. Někteří z nich svědčí o tom, že měli pocit hanby, když se na znásilňování nepodíleli. Mysleli si, že si ostatní budou myslet, že jsou slabí anebo impotentní.
Catherine Merridale, "Ivan's War: The Red Army, 1941-45", 2005

K zrůdnému obrazu je si třeba vybavit reálný psychologický obraz lidí, přeměněných v zabijáky, kteří po dlouhá léta (sovětská vojska) nebo měsíce (spojenecká vojska) přežívali ze dne na den hůř jak zvířata, aniž by tušili, kdy přijde smrt.
To si dnes dokáže představit málokdo. Navíc Rusové žili v neuvěřitelných těžkých podmínkách, jejich bojeschopnost byla proto pod neustálou propagandou, která si ale neuvěřitelná zvěrsta fašistických armád ani nemusela vymýšlet. Sami vojácí ji viděli denně víc než dost. A tak hlavní, co je hnalo kupředu, byla logická nenávist vůči všemu, co bylo německé, vymytý mozek a spousta vypité vodky nebo dokonce petroleje. Navíc velká řada sovětských vojáků byli kriminálníci, prioritně nasazovaní do přední linií, kde prožívali největší hrůzy, takže každému psychiatrovi je zřejmé jaké bylo reálné chování takto deformovaných lidí.
U spojeneckých vojsk je obraz psychického narušení vojáků určitě mírnější, ale není možné pominout i zde nesmírné psychické napěti, strach ze smrti a masívní propagandu neboť se zdravým rozumem se nedá existovat a už vůbec bojovat v žádné armádě.

Není pochyb, že sexuální násilí bylo motivováno nenávistí a touhou po pomstě. Zuřivost jazyka v dopisech od vojáků v tom posledním půl roce tři čtvrtě roce - je téměř nemožné ji číst i po šedesáti letech. Ale máme-li pochopit všechno to znásilňování - a došlo zřejmě v Prusku, v Německu, od ledna do června 1945, k statisícům případů znásilnění. A nebyla to jen znásilnění, docházelo k zohavování ženských těl, ženy byly vražděny. Musíme to interpretovat v rámci dynamiky vztahů mezi muži. Nebylo to jen, že jim bylo řečeno, aby se pomstili. Ale byly spolu a byli to muži. Někteří z nich svědčí o tom, že měli pocit hanby, když se na znásilňování nepodíleli. Mysleli si, že si ostatní budou myslet, že jsou slabí anebo impotentní.
Slova Catherine Merridalové z knihy "Ivan's War: The Red Army, 1941-45" platí pro všechny armády světa v jakémkoliv období.

Tyto děsivé informace byly záměrně v médiích dlouho filtrovány neboť poválečný kolektivní obraz vždy vytváří vítězové.
Rekonstruovat po letech kousky historické skládačky je zdlouhavý proces, protože dokumenty se těžko hledají, spousta obětí sexuálního násilí ve své době nic nehlásilo. A hlavně válka je mýtus a lidé se bojí přemýšlet nad temnými stránkami tak strašného období a oběti chtějí zapomenout a ne se traumatizovat.

Na závěr kousek z dopisu sovětského vojáka jménem Nikolaj Belov, který mnoho napoví...

"Chtěl jsem ti strašně moc napsat na prvního máje. Ale my jsme po celou dobu bojovali. A byly to velmi obtížné a dlouhé boje. Kdy vůbec nemáme čas mluvit, ani myslet na psaní.  Tak, jak jsem teď spal, jsem už dlouho nespal. Byl jsem jako mrtvola. Nevím, zda budeme muset zase takhle intenzivně bojovat, ale pochybuju. V Berlíně už to všechno skončilo. K čertu s celou touto válkou! Raději bych byl někde v kůlně, kdekoliv, pokud by to bylo v Rusku. Abych se mohl uvolnit a zapomenout na celou noční můru této války, včetně celé této zakrvácené německé rasy."