deti vychova

Chceš-li už se něčím pyšnit, pyšni se tím, co jsi dokázal ty. Samotné pyšnění však už vnuká otazníky nad povahou toho, kdo se pyšní.

Představte si rodinu, které se narodilo těžce postižené dítě, nebo rodinu, jejíž dítě v raném věku postihla vážná nemoc, třeba leukémie. To se může stát každému. Stejně tak se může stát, že navzdory špatnému rodinnému zázemí vyroste z někoho génius jako Beethoven. Beethovenovi rodiče mohli chodit po světě a chlubit se: vidíte, to je náš syn! Ale pokud by to dělali, byli by úplní blbci. Úplných blbců je ovšem hodně, to zas ano. Kdo by si však zasloužil skutečný obdiv, by byli rodiče postižených a nemocných dětí, kteří tráví léta láskyplnou péčí o někoho, kdo jim žádnou slávu nepřinese.

Neříkám, že rodiče nemohou mít žádnou zásluhu na úspěchu svých dětí. Čím větší podíl na něm ale mají, tím více jsou jejich děti nesamostatné loutky, které nic nedokázaly bez pomoci rodičů.
Rodič, který takto vychovává své dítě, ponižuje jeho lidskou důstojnost a dělá z něj netvorného maňáska. Na tom nic k obdivu není. Ostatně samotné měřítko úspěchu bývá velmi ošidné. Je to často věc vrozených schopností, náhody, společenského postavení nebo amorálnosti. Pochopitelně nesnižují roli píle, čestnosti, dobrého svědomí, ovšem to se nemusí krýt s úspěchem. Na druhou stranu neexistuje rovnítko mezi úspěchem a mravním selháním, jak si představují mnozí závistivci. Úspěch, a pro každého to slovo znamená něco jiného, totiž neznamená bez bližšího ohledání jeho konkrétní podstaty vůbec nic. Mnohem důležitější je to, zda si může rodič svého dítěte vážit sám před sebou, v skrytu srdce, jestli ho může považovat za čestného a dobrého člověka. A to, stejně jako zdraví dítěte, není z větší části v jeho moci. Dítě je totiž samostatné individuum stejně jako jeho rodič. Člověka nelze vytvořit k obrazu svému, byť ho lze v dětství podstatně tvarovat aspoň v základních ohledech.

Rodiče si často myslí, že dobré vlastnosti dítě dědí po nich, ale to je iluze primitivní pýchy, protože dítě dědí všemožné geny ne po jednotlivcích, ale po celém rozvětveném rodu.
Sám rodič totiž není bankou pouze těch genů, které vidí realizovat se na svých sklonech, svém zevnějšku atd., nýbrž nese obrovský množství dalších genů, ty jsou však „vypnuté“. Mohou se však zapnout v dítěti. Dítě může připomínat z otcova příbuzenstva mnohem víc otcova děda či otcovu tetu než otce samotného. Ale i kdyby člověk dával vskutku svým dětem to nejlepší ze své biologické podstaty, stejnou věc a stejným způsobem dokáže i pes nebo ježek. Na tom by tedy bylo sotva něco záslužného.

Mít děti je jistě správné a krásné, nicméně dokáže to téměř každý a patří to mezi ty věci, v nichž sdílíme týž osud se zvířaty.
Osud nekonečného rození a umírání, osud látkové výměny. Člověk ale může daleko víc, a to především jako svébytný jednotlivec, který má své svědomí, svou osobitost, svou schopnost citů, intelektu, umění, čestnosti atd. Proto, mám-li si učinit názor na tebe, budu se zajímat o tvůj život, nikoli o život tvých dětí. A chceš-li už se něčím pyšnit, pyšni se tím, co jsi dokázal ty. Samotné pyšnění však už vnuká otazníky nad povahou toho, kdo se pyšní. Na druhé straně dokáži pochopit, že člověk – třeba Nietzsche – žijící se svými mimořádnými schopnostmi v obklíčení titulovaných a jinak ceněných blbců, je v plném právu, pokud zešílí pýchou. Mimochodem: byl Nietzsche úspěšný?