sys osudy dobreho basnika
Básník Karel Sýs tentokrát napsal prózu, kterou si málokterý dnešní politik dá za rámeček. Podtitul zní: „Z deníku politického (s)prostopášníka.“ Obsah by se dal nejlépe charakterizovat starým, ale stále platným úslovím: „Padni, komu padni!“ Tato kniha je napsána pro všechny, kterým není lhostejná naše společná budoucnost.

Osudy dobrého básníka K. za studené války / Karel Sýs / Vydalo nakladatelství FUTURA Praha

Ukázky:

DUSNO, NEBO HNUSNO? ANEB LESK A BÍDA KORUNOVANÝHO

„Cejtim a setkávám se s tím všude, kam přijdu, že lidi votvíraj vokna, protože je jakési dusno. Každej by měl přemejšlet, jakej má na tom dusnu podíl, já sám to vokolí přeci tolik nevyhřeju. Jen si vezměte, kolik se šíří zpráv vo vohromnejch podivnejch krádežích, který se furt vopakujou. A všichni chmatáci se z toho vylížou. To je asi to, co tu společnost musí štvát. A mě to taky štve, jéje!
Třeba členství v NATO nás přijde na pakatýlek, zhruba na miliardu korun ročně. To já vydělám mrknutím voka. To znamená přesně tolik, kolik jeden chlápek ukrad nedávno v C.S. fondech. Jinej chlápek zas dostal na svý zvolení 400 000 doláčů. No řekněte, to vydělá pět miliónů důchodců za pouhý století. Jak správně řek Benda, co to je 400 000 doláčů, to já prožeru za měsíc, za ty prachy bysme tu revoluci mohli udělat podstatně dřív. Škoda, že se nemůžu rozpomenout, jak se menoval ten dizidentskej kasař, totiž pokladník, von se mi představoval, ale mně jsou prachy ukradený, ten by vám potvrdil, že to na 400 000 přijít nemohlo. Jó, kdybyste řekli 400 000 000, to by bylo jiný kafe!

Zkrátka do NATO se leze skoro úplně zadarmo. A jen šmejd a iluze jsou zadarmo. A teď ňákej živel přijde s referendem, jako by takový všelidový hlasování nic nestálo. Dyť jsou ty živly duševně chorý, paranoici jako Slováci! Referendum jen zmate hlavy, věřte mi, lidi! Španělové si ho udělali a pak nerozeznali španělskýho ptáčka vod španělský vesnice. Porád ňáký referendum, to je snad horší než to strašidlo komunismu! Referendum, to je takový to čecháčkovský starání se jen vo sebe a jen vo ten dnešní den. Já se třeba nestarám ani vo dnešek, tím míň vo zejtřek. Sotva se probudím, už u postele stojí Mrdek s Rejžákem a maj pytle plný mařen a doláčů. Dyť žijeme v době, kdy se rozhoduje vo vosudu možná mnoha generací a vy porád s tím referendem. Už mě fakticky trošku, ba ne, hodně serete. Jak myslíte, že mi je, když stojím na koberečku v Münchenu a poslouchám, že mý národy v centru Evropy projevujou nejmenší chuť ze všech pro vlezení do aliance? Jako by mizel důraz na ty dlouhodobý perspektivy, kurňa, dyť vám to vtloukal do hlavy samotnej Gustáv, vo těch perspektivách, tak co ste jako berani! Suverenita stoupne, i ceny stoupnou, spolehněte se. Všechno vám stoupne!

A ke všemu privatizační rychlík zpomaluje, a politici jako by trošku tak ňák ztráceli zápal ve voku. A když chceš zapalovat, musíš mít sám zápal. Takovej zápal je vohromně důležitej, třeba zápal mozkovejch blan, to je pak pošušňáníčko poslouchat ty bláboly! Vostatně cejtim, že ten okamžik, kdy se zapálím, se blíží. Fakt to už trošku cejtim, a vy jistě se mnou, setsakramentsky drazí spoluvobčané. Jak to krásně vo mně řek kamarád Pikart. Že jsem široko daleko jedinej politik, kterej význam armády a brannosti chápal, což se projevilo hned po dobytí Hradu, kdy jsem nejjasněji rozhodl vo změně uniforem hradní stráže, protože vojáci nesměj vypadat jako hastroši! Fakt tohle řek! Copak brannost, Den brannosti já nikdy nevynechám! A víte, co eště řek a co se mi strašně líbilo? Že případnou úlohu našich vojáků mimo území protektorátu vidí jako preventivní a utišující a teprv pak možná jako poslání těch, který prolejvaj krev. NATO prej už dlouhý léta tiší konflikty eště dřív, než začnou, teda s výjimkou Jugoslávie, Albánie, Turecka, Kypru a dalších výjimek, který však potvrzujou pravidlo, že NATO je úplnej Rohypnol nebo Spasmoveralgin!

Jeden můj kámoš to vyjádřil hezkou větou, tak nějak vod srdce, že tadlencta společnost má blbou náladu. Já tady cedim krev, uskrovňuju se, a vděk? Jen si přečtěte anketu v Práci. Ňákej podnikatel z Prahy si vylil žluč: ‚Blbou náladu mám akorát tak z výroků prezidenta. Stydím se za prezidenta, kterému jsem fandil, a ani se nedivím, že po tom všem ztrácíme ve světě dobrou pověst.‘ A údajnej kovovobráběč si přisadil: ‚Když král pořád tvrdí, že není nahý, a všichni vidíme, jak je pomalu bez peří, tak kdo nemá mít blbou náladu?‘ A švadlena z Ústí nad Labem tomu blábolení nasadila korunu: ‚Ano, mám blbou náladu v souvislosti s ekonomickou situací našich domácností a politickým marasmem, jaký tu vládne. A na filozofování pana prezidenta už náladu nemám vůbec.‘ Jaká situace domácností? My s Olgou, pardon, s Dášou, vždycky vyjdeme a eště si něco ulejeme do Sparkasse!
Eště že mám toho Chiraca. Jak von umí pohladit! Vyjádřil se vo mně náramně noblesně. Prej, Václav už Řád čestný legie má, proto mu nemůžu tento řád udělit jako vodměnu za Bílýho lva! A propos, nevíte vo nějakým volným řádu? Ne? Tak já vám ukážu blbou náladu! Vy mě eště neznáte, ale až mě poznáte, spláčete nad vejdělkem!
Tohle mě trápí silnějc než hemerojdy! Každej politik by to měl vnímat, cejtit, a zkoumat, čím i von přispívá k tomu smradu. Já bych to nenazval krizí, vono už se to ani krizí nazvat nedá, vona je to výzva k zamyšlení, k sakra vážnýmu a sakra vodpovědnýmu zamyšlení. Můžou totiž přijít eště lecjaký nedobrý věci a vy budete teprv mrkat na drát!“
A protektorát se potápí a potápí…

„Vpravíme do vás kuře pomocí injekce – zaručeně bezbolestné, proklatě ostré kuře KENTUCKÝÝÝÝÝ…!“
A nade vším, až u střechy, trůní Jára Holoubek, básník-blesk, jako když spadne trakař sraček z čistého nebe.
Politicky a sociálně je spravedlivá jedině příroda. Zařídila, že i skrz těla nabobů a světovládců vedou stejně zranitelné trubice jako podnájemníkovi hotelu Pod mostem. Proto považuju za příkladné, když Teng odkázal své oční rohovky, slezinu, játra, celé své tělo lidu!
Zatímco umrlí Habsburkové kázali rozčtvrtit svá těla a rozstrkat je na rozličné adresy – pajšl karmelitánům, srdce dominikánům a trupy kapucínům, a zatímco střeva Svých národů rozvěsili jako korále u Solferina, Verdunu a v Haliči, kompaktní Lenin se rafinovaně usmívá v mauzoleu, které nádherně opěvoval Gilbert Bécaud v pražské Lucerně, z níž svého času vyhnaly Uhdeho a Šiktancovy dělnické řady Šavlovic mandelinky a mnišky insekticidem Února.

Šavel si vylil dost žluče na komunistech, a proto věnoval vlastní unikátní žlučový kámen (velký jako vejce blbouna nejapného) do základů boudy nové demokracie.
Ku psaní je vhodná mírná opilost, stačí však molekula C2H5OH alias etylalkoholu a mozek si sedne a román se sesune z Horních do Dolních Míseček, a to je pak sešup, milostivá paní!
Byl jsem zprvu taky proti represím, ale co po Listopadu vnímám na vlastní oči a kůži vaše výdobytky, vidím, že nezbude nic jiného, než se aspoň na dalších čtyřicet let zbavit dobytka. Nikdy na těch prvních čtyřicet let nezapomenu, vtělím je do knih, které mají moc – ač neslyšeny a zamčeny a zamlčeny – vytvoří obrázek o vašem dnešku, jaký si příští generace rozhodně nedá za rámeček!
Jistě, udělali jste i mnoho dobrého, například jste lidu darovali Spermit, totálně a absolutně bez cukru, jehož pachuť vydrží neuvěřitelně dlouho. Tak dlouho, že budoucího člověka přejde chuť vůbec se zabývat světem, co teď frčí.
Lenin měl pravdu do detailu – parlamentní tlachání, drahý chleba a levné hry, bílení fasád do výše prvního patra, když má přijet Velký inkvizitor Tigrid nebo carevna Kateřina.
I bůh potřebuje hořící koudel za zadkem, proto nade mnou drží ochrannou ruku před zámořským Velkým Bratrem.
Většina Čechů zná Ameriku svět jen z Dvořáka a z Novy.
Gottwald razil heslo: Kdo nejde s námi, jde proti nám. Eva Kantůrková ho přetrumfla: Kdo nejde s námi, ten už nepude vůbec a vynesem ho nohama napřed.
Nenosím do města hodinky. Stačí, že leží doma na stole a já vím, že jdou co nejdrobnějšími krůčky, aby se mé dny co nejvíc prodloužily.
Pyrenejská moucha se znovu rozbzučela.
Jára vyje s vlky a chce bečet s ovcemi.
Dnes jsem viděl reedici Ž. z Opavy. Tovaryšská léta už nenesou věnování mně. Tovaryšská léta jsou holt už za námi. Z Opavy pocházejí dary naší země: Bída, zapomnětlivost, zbabělost. Bzz!
Úloha masa v dějinách?
Ruml nese na rameni masitého Gottwalda, masy tleskají.
Já nesu transparent, mávám na tatínka na tribuně, má plnou hruď medailí.
Masa je jako žena. Německá žena souloží na dálku s Hitlerem: osa Aš – Berlín.
Benito přepadává z balkónu do náruče masa.
Kennedy kácí pyjem květináče, moc je nejsilnější afrodiziakum, míní furt nadržený Kissinger, umožňuje masový sex.
Mám hlavu obloženou vodivými zlatými pláty a přijímám pokyny z vesmíru jako Archa.
Jsem doutník, který nikdo nevykouří.
Města jsou jako opery. Postilióna z Lonjumeau posloucháme kvůli vysokému E, do Remeše se trmácíme kvůli katedrále, aniž obětujeme své kroky na městské ulice (nepočítám-li k pamětihodnostem jistou khaki košili, spatřenou v ulici poblíž velechrámu z autobusu).
Leda Carmen nebo Trubadúr srší ohněm celé dvě a půl hodiny jako Řím či Paříž, po nichž bloumáme bez nudy.
Co mám: nemám dům ani zahradu, mám byt v paneláku a auto po někom.
Právě před padesáti léty, 26. července 1946, se narodil Karel Rudolf Aleš Sýs, v loži manželském, v policejním obvodě Rychnov nad Kněžnou. Protože svatá Anna bývá chladná už zrána, mnoho tepla neužil.

Sobotní školu absolvoval v Tarnówě, nedělní v Písku, do tajemství modrého pondělí ho zasvětil Fjodor Nemakačenko.
K blahopřání jubilantovi se připojila i prezidentská kancelář – státní prezident mu propůjčil deset deka z vlastních medailí včetně medaile z nejmilejších – Řádu sv. Pidimužíka.
Obec spisovatelů se přihlásila telegramem: BLAHOPREJEME A DEKUJEME ZA VSE CO JSTE ZORAL NA POLI UMENI.
„Vykonal mnohé pro halštatskou i únětickou kulturu,“ prohlásil na slavnostním matiné akademik Vykopal.
Oslavenec se dožil narozenin v poměrné svěžesti – přijímá potravu a volný čas nejraději tráví u prsu.
Vláda říká: Člověk člověku vlkem. Ale nakonec vždycky vyhraje Červená Karkulka.
A svět se stane jedním obřím celoplanetárním kibucem.
Slova, slova, slova… Už aby přišel soudnej den. Ale vono to bude stejný – soubor opatření, balíček opaření, poučení z krizovýho vývoje, žvásty žvásty žvásty, plky plky na hlavu.
Lidi čekaj na bílý světlo, vono blikne a budou běhat v příčlovým kole jako veverky – blik, blik, blik…

ÚLOHA MASA V DĚJINÁCH

Režimní televize promítala těsně před Vánoci – zatímco druhými kanály protékaly seriály cákající krve a časovaných bomb – poučení z listopadového krizového vývoje.
Název Sametová noc aneb Jak se bořil socialismus v Československu však nebyl přesný.
Nejednalo se o noc, nýbrž o nesčíslné množství nocí a dnů, v nichž se osudná demolice připravovala – ve Washingtonu, v Mnichově, v Moskvě… Praha k listopadu přišla – stejně jako k lednu, únoru, srpnu, říjnu a ke dvanácti měsíčkům – jako slepý k houslím.

Když se však rozhodující instituce i osoby stáhly do pozadí, obsah se vyprázdnil a na místě činu zbyla fraška pro pár pimprlat z olšového dřeva a bezděčný miliónový kompars.
A hned mohl vzniknout dokument o úloze masa v dějinách. Budoucí frakonoši promenují ve svetrech a bundách, okusují si nehty, plácají se po stehnech a po zadnicích, natahují uši, aby zaslechli režijní poznámku posla ze zákulisí, modlí se a šilhají do kamery, pod sutanou ledabyle ukrytou tesilovou uniformu StB. Tu a tam se mihne donašeč ze sakristie či provokatér z kolínské divadelní šatny… Po Praze (po té zejména), ale i po Bratislavě atd. se vyrojí desítky Smolných…

Vypukne epidemie, jež zachvátí zejména televizní moderátory. Ještě viditelně potřísněni výměty dosud neskácených papalášů, vedeni prastarým pudem vrhají se na řitě novopečených velitelů. Zítra najednou opravdu znamená včera – dnes již nezvratně včerejší se sjíždějí na poslední hurá, aby se zítra převlékli do svetrů a bund a odstěhovali se na chalupy nebo do cel (tam ovšem opravdu jen dočasně – nejsme přece v Berlíně či v Bukurešti!).
Tak to asi vypadalo v Praze 28. října 1918, kdy si bledí místodržící jen taktak drželi na čepicích poslední orlíčky. Tak asi v Petrohradě, když Kerenskij posílal jeden telegram za druhým do prázdna, které se závratnou rychlostí plnilo ušima naslouchajícíma hlasům dospělým přes noc.
A tak i v Praze 1989 poslouchaly mladé davy new his master‘s voice…

Dojaté davy slzící nad každou slokou hymny opakované z potrhlé magnetofonové smyčky… Davy volají po volnosti a rovnosti, zatímco z jejich lůna již první den, tam na Letné, kde kdysi hrdě přehlížely své rakety, před nimiž se třásl starý podlý svět, a později otráveně mávaly papalášům, na nichž se třásl sulc, již ten první den roku 1 vylézal na tribunu staronový smrad, zrůda, jež je potřebuje právě jen pro ten dnešní den… Hystericky mutující Růžek, pateticky uskřinutý Kemr, jako tuňák kluzký Malý, Dientsbier mimořádně opilý mocí, spodem voděný horem tahaný Šavel vlekoucí povolného Dubčeka za loket do role, jež ho bude zanedlouho stát život na první čs. dálnici…
Maso pod tribunou se třese, děkuje, dožaduje se pochval, výzev, směrnic, převaluje se jako žabí stehýnko, když je Marta s celou partou šlehne elektrickým výbojem slibu, že konečně, tentokrát už konečně se vláda věcí navrátí do rukou jejich.

Ó lid český! Už brzy přijde o bratra na Slovensku, bude – přecpaný mandarinkami a banány – stát ve frontě na odhlášení trabantů a škod, nezaplatí benzín, nájem, stočné,vodné, vzdušné, skočné, co nevidět se zahřeje leda na hypotéku, bude žebrat u vrat bank o vlastní úspory, dočte se ne v jednom rudém právu, ale v dvacaterých novinách o milionářích a miliardářích, co se nechávají fotografovat nikoliv před čestnými standartami čs. sovětského přátelství, nýbrž před chladicími věžemi elektráren, jež ukradli davu, který právě skanduje Půjde to, půjde to! stejně jako skandoval ne tak dávno (pro historii je století hned za rohem!) Ca ira!, ca ira!, aby další století strouhal kolečka, žral jogra a držel v ruce Černýho Petra…
Včerejší děti, co vypískaly své štěpány, teď projíždějí zavíčkovanou stanicí metra postaveného ještě včera jako dnes za jejich peníze, zrušenou stanicí, která je měla vyvádět do nitra továrny, před jejíž značkou – ČKD – konkurence padala na kolena…

Dojaté maso, jež se smálo, když ho někdo považoval za proletáře a spojilo se leda v hledišti stadiónu, když na trávník vyběhli jeho zlatí hoši…
Kdepak proletáři – bůček, flaksy, pajšl, ale pořádně mastnej!
Bohumil Hrabal: „Jsem dítě, jelen, kráva, kůň, všechno jenom ne dospělý člověk…“
Stromečku vstávej, ovoce dávej…
Vstává dítě s nedětskými nemocemi, včetně levičáctví – dětské nemoci komunismu.