zbavitel staroveka indie
Oborem, v němž mohli starověcí Indové nejvýrazněji uplatnit své rozvinuté schopnosti abstraktního myšlení, byla matematika. Jak bylo konstatováno v jedné z předchozích kapitol, dosáhla i geometrie, sloužící obětnickým účelům, už ve védské době významných výsledků, ale největší chloubou staroindické vědy je přece jen aritmetika, jejíž vývoj vyvrcholil v díle geniálního matematika a astronoma Árjabhaty (476–550) narozeného patrně v Pátaliputře.

V roce 499 dokončil své dílo Árjabhatfja, v němž vedle kapitol o astronomii shrnul a dále obohatil pozoruhodné matematické znalosti indického starověku. Navázal na díla svých předchůdců, které známe jen podle jména; mezi dochovanými matematickými spisy je starší než Árjabhatovo dílo jen takzvaný bakšálský rukopis asi ze 4. století n. l.

Indická matematika dospěla mnohem dřív než evropská k velkému objevu desetinné soustavy a především nuly, kterou pak předala ostatnímu světu spolu se svými číslovkami prostřednictvím Arabů.
Vždyť to, černu říkáme arabské číslice, je ve skutečnosti modifikovaný znakový soubor starých Indů, jehož převzetí západním světem Arabové jen zprostředkovali. Ne náhodou říkali matematice hindisat ["indická").

Význam indické matematiky pro celý svět charakterizuje A. L. Basharn takto:

"Dluh západního světa Indii v tomto směru nelze ani docenit. Většina velkých objevů a vynálezů, na něž je Evropa tak hrdá, by byla nemožná bez rozvinutého matematického systému, a ten by byl zase nemyslitelný, kdyby se Evropa nebyla zbavila těžkopádné soustavy římských číslovek. Neznárný muž, který vynalezl nový systém, byl ze světového hlediska po Buddhovi nejvýznamnějším synem Indie. Ačkoli jeho objev bereme jako samozřejmost, byl dílem práce analytického mozku první třídy a zasloužil by si mnohem více poct, než se mu zatím dostalo."

Specialisté už dávno vypočítali dlouhou řadu dílčích úseků matematiky, v nichž starověcí Indové předhonili Evropu o celá staletí.
Připomeňme si alespoň, že Árjabhata dovedl například určit takzvané Ludolfovo číslo, používané k výpočtu poloměru a průměru kruhu, na čtyři desetinná místa a jeho bezprostřední následovníci dokonce na devět; že ve svém díle pracuje s matematickou hodnotou nuly a nekonečna; že řeší skoro moderním způsobern lineární rovnice; že jiní starověcí indičtí matematikově znali nezávisle na Řecích Pythagorovu větu, sinus i kosinus atd.
Pozn.: První indická umělá družice byla vypuštěna ze SSSR v roce 1975 a byla pojmenována po tomto mimořádném indickém vědci.

Přitom vývoj indické matematiky Árjabhatou ani zdaleka neskončil a jeho dílo našlo celou řadu pokračovatelů!
Nernéně velkým matematikem byl Varáhamihira ze šestého století a Brahmagupta ze století sedmého a později navázali na jejich poznatky Mahávíra ( 9. století) a Bháskara ( 12. století). Všichni spojovali matematiku s astronomů, v níž jsou některé objevy a vědecké poznatky starých Indů nernéně pozoruhodné.

Zájem o hvězdný svět se v Indii datuje už od rané védské doby.
Potřeba určovat "příznivé" dny a okamžiky pro pořádání různých svatých obětí a později pro jakékoli významnější akce byla mocným impulsem nejen k rozvoji astrologie, ale i astronomie. Navzdory tomu, že staří Indové nedospěli znalosti dalekohledu, byla jejich astronomická pozorovánl neobyčejně přesná. A velmi plodný - pro obě strany - byl jistě i styk a výměna poznatků se starořeckou astronomu.

Vzájemný vliv je tu prokazatelný nejen na samých astronomických faktech, ale je také doložen v díle již zmíněného Varáhamihiry ze šestého století, který ve své knize Paňčasiddhántiká [Učebnice pateré astronomie) uvádí pět astronomických škol v Indii.

Jedna z nich je tu nazývána rómakasiddhánta (římské hvězdářství) a druhá paulišasžddhó.nta ( pavelská astronomie, podle jména slavného Pavla z Ale xandrie).
Starověcí Indové rozeznávali celkem sedm planet - Slunce, Měsíc, Merkur, Venuši, Mars, Jupiter a Saturn. Dovedli s neobyčejnou přesností vypočítávat délku roku...

Z knihy:Dušan Zbavitel / Starověká Indie