swift jonathan portret by Charles Jervas
Jonathan Swift (1667 – 1745) byl velmi plodný satirik, přesto, že je známý jen svou knihou Guliverovy cesty, která rozhodně nebyla určena dětem. Nicméně, podle Razancova v r.1731 Swift shledal „naši dobu hodnou jen satiry“.
Není divu, že ve svých satiristických textech se vysmívá svým nepřátelům, odpůrcům, politikům až k absurditě.

Dnes by nejspíš psal novinářskou satiru, která je takovou služkou politiky a své doby. To je úděl mnoha dnešních tzv. novinářů, kteří upadnou do zapomnění ještě tentýž týden, sotva přestanou psát. Jenže Swift byl vynikající spisovatel a tím se i jeho satirické díla staly nadčasové.

 

Tvrdí se nám, že ďábel je otcem lží a lhářem byl od počátku, takže vynález lhaní je bezesporu starý a – což je důležitější – první pokus s ním byl čistě politický, zaměřený na podkopání autority ďáblova panovníka a svedení třetiny jeho poddaných, aby mu vypověděli poslušnost, a za to byl svržen s nebe, kde (jak se vyjádřil Milton) byl místokrálem rozsáhlé západní provincie, a byl přinucen používat své nadání v nižších sférách mezi ostatními padlými duchy, lidmi podléhajícími vlastním ubohostem nebo přeludům, které až dosud den po dni svádí k vlastnímu hříchu, a nepřestane, dokud nebude spoután řetězy v bezedné jámě.
Ačkoliv je ďábel otcem lží, přesto jako ostatní velcí vynálezci zřejmě přišel o značnou část reputace vinou všech možných vylepšení, s nimiž po něm přicházejí jiní.

Z historie není jasné, kdo poprvé omezil možnosti lhaní na pouhé umění a přizpůsobil je potřebám politiky, a to přesto, že jsem se po tom ze všech sil snažil pátrat. Proto budu o lhaní uvažovat pouze na základě jeho moderního systému, jak byl pěstován během posledních dvaceti let v jižní části našeho ostrova.
Básníci nám tvrdí, že po porážce titánů bohy se země pomstila tím, že vydala svou poslední ratolest, jíž byla Fáma. A báje se vykládá tak, že po uklidnění bouří a vzpour zaplaví každý národ vlna dohadů a nepravdivých zvěstí. Takže – alespoň podle tohoto podání – lhaní bývá v každém státě posledním útočištěm poražené části obyvatel, která se zrodila ze země a má sklony ke vzpourám. Ale právě v tom přinesla moderní doba četná vylepšení, neboť se toto umění začalo používat k uchopení moci i k jejímu udržení a také k pomstě po její ztrátě, stejně jako zvířata používají týchž ústrojí jak k tomu, aby ukojila hlad, tak aby kousla každého, kdo na ně šlápne.

Ale každému lhaní v politice nemůžeme přiznat stejný původ.
Proto bych rád přispěl k jeho bližšímu osvětlení hrstkou postřehů o některých okolnostech jeho zrození i o jeho rodičích.
Politická lež se někdy zrodí v hlavě odstaveného státníka, a pak se jí chopí chátra, která ji už odkojí a postaví na nohy.
Někdy se zrodí v podobě příšery, kterou je třeba vypiplat do lidské podoby.
Jindy zase přijde na svět v náležité podobě a pak ji zkazí piplání.
Často se narodí normálním způsobem a potřebuje nějakou dobu na dozrání,
Někdy zase spatří světlo světa správně vyvinutá a pak se postupně ztrácí před očima.
Někdy je urozeného původu, jindy bývá pouze potěrem burzovního makléře.
Jednou řve z plných plic, jakmile vyjde z klína, jindy jí pomáhají na svět šeptem.
Znám jistou lež, která momentálně ruší svým křikem půlku království a u níž si, ačkoliv se již nyní, ve své pýše a slávě, nehlásí ke svým rodičům, pamatuji doby, kdy sotva šeptala.
A ještě poslední slovo o zrození této zrůdy – přijde-li na svět bez ostnů, je mrtvě narozená, a jakmile svůj osten ztratí, vždy zemře.

Není divu, že dítěti tak zázračnému při zrození je osudem předurčeno dospět pro velká dobrodružství. A podle toho hned vidím, jaký duch držel ochrannou ruku nad stranou, která nám teď téměř dvacet let vládla.
Dokáže dobýt celá království bez boje a někdy i se ztrátou bitvy. Dává a odebírá zaměstnání, dokáže udělat z komára velblouda nebo naopak z velblouda komára, mnoho let předsedat volebním komisím a umýt mouřenína tak, až se z něho stane běloch, z neznaboha udělá svatého a ze zaprodance vlastence, dokáže ministrům zahraničí opatřit důvěrné zprávy a po libosti zvýší, nebo naopak nechá poklesnout prestiž národa a státu. Tato bohyně létá s velkým zrcadlem v rukou, aby oslnila dav a dala mu vidět – podle toho, jak je pootočí – zkázu v jeho prospěchu a prospěch v jeho zkáze.
V tom zrcadle člověk spatří nejlepší přátele v kabátě posetém liliemi a trojitými korunami, s opasky ověšenými řetězy, korálky a dřeváky, a naopak nejhorší nepřátele ozdobené symboly svobody, majetku, přejícnosti a umírněnosti, a navíc třímající v ruce roh hojnosti. Její široká křídla, připomínající křídla létající ryby, nejsou k ničemu, jakmile oschnou. Proto si je namáčí do bahna, a to pak, když se vznese do výšky a letí velkou rychlostí, setřásá do očí zástupů, avšak při každém obratu je nucena pro svou špinavost znovu klesnout a nabrat si nové zásoby.

Někdy mě napadá, že kdyby člověk měl druhý zrak, jímž by viděl lži, jako ve Skotsku vídají duchy, musel by se v našem městě skvěle bavit pozorováním různých tvarů, velikostí a barev vyskytujících se v hejnech těchto much, které bzučí kolem hlav některých lidí, jako se v létě rojí mouchy kolem koňských uší, nebo srocení černajících se každé odpoledne před burzou, div si člověk nesplete den s nocí, anebo klubu nespokojených velmožů, které odtud rozesílají v celých zásilkách, aby je rozptýlili při volbách.

V jednom zásadním bodě se politický lhář liší od ostatních odborníků ve své branži, a sice v tom, že nutně musí mít krátkou paměť.
To je potřeba proto, že se hodinu co hodinu setkává při různých příležitostech s lidmi jinými, než je sám, a protože přísahá oběma stranám v každém sporu podle toho, jak jsou naladěni lidé, s nimiž má právě co činit.

Při popisování ctností a vad lidstva je v každém ohledu užitečné mít před očima nějakou vynikající osobnost, od níž svůj popis přejímáme.
Zatím jsem se vždycky důsledně řídil touto zásadou a má představivost mi v tuto chvíli črtá před očima jistého velkého muže proslaveného tímto nadáním, jehož nepřetržitému uplatňování během posledních dvaceti let vděčí za svou pověst člověka, který má v celé Anglii nejlepší hlavu na vyřizování delikátních záležitostí.
Celá síla jeho génia (lháře) není založena na ničem jiném než na nevyčerpatelné zásobě politických lží, jež rozhazuje ve velkém, jakmile otevře ústa, a se štědrostí, jež nemá obdoby, je zase hned zapomíná, a tím si protiřečí s následující půlhodinou.
Zatím nikdy neuvažoval o tom, je-li nějaký návrh pravdivý, či falešný, ale zda je v dané přítomné minutě nebo společnosti výhodné jej schválit, či zamítnout, takže uznáte-li za vhodné se jím podrobně zabývat a vykládat všechno, co řekne, jako to dělám se sny, musíte naopak hledat, dokud nakonec nezjistíte, že vás stejně podvedl, ať jste mu věřili nebo ne; jedinou pomocí je předpokládat, že jste slyšeli jakési neurčité zvuky postrádající jakýkoli smysl, a tím se navíc zbavíte hrůzy, jakou byste možná pocítili nad přísahami, jimiž bez ustání zpečeťuje obě strany každého návrhu, nicméně si však zároveň myslím, že podle práva nemůže být obviněn z křivopřísežnictví, když se dovolává Boha i Krista, jelikož na veřejnosti mnohokrát poctivě přiznal, že nevěří ani v toho, ani v onoho.

Někteří lidé se domnívají, že podobná (lhářská) schopnost nemůže přinášet svému nositeli ani straně, k níž patří, žádný zvláštní užitek, jelikož se praktikuje tak často, až se stala vykřičenou, ale v tom se hluboce mýlí.
Málokterá lež na sobě nese značku svého původce a nejzprostituovanější nepřítel pravdy jich může rozšířit třeba tisíc, aniž se pozná, že pochází od něho. Navíc stejně jako špatný autor má své čtenáře, tak i největšímu lháři vždycky někdo uvěří, a často se stává, že lež vykoná své, i když se jí uvěří jen na pouhou hodinu, a pak si už nenajde další příležitost.
Faleš létá a pravda za ní pokulhává, takže lidé prohlédnou, až když už bývá pozdě, komedie je dohrána a povídačka stačila vykonat své – připomíná to člověka, který přišel na vhodnou repliku, až když se začalo mluvit o něčem jiném nebo se společnost už rozešla, anebo lékaře, který kál na zaručenou medicínu poté, co pacient zemřel.

Uvážím-li, že mnoho lidí má vrozené sklony lhát a spousta zase slepě věřit, nevím, co si mám myslet o zásadě, kterou tak často slýchám ze všech úst, totiž že pravda nakonec vždycky zvítězí.
Náš ostrov byl po většinu posledních dvaceti let hříčkou v rukou rádců a osob, jejichž hlavním zájmem bylo zkazit naše mravy, zaslepit náš rozum, připravit nás o majetek a včas zničit naše církevní a státní pořádky, a my jsme se nakonec ocitli na samém pokraji zkázy – a přesto jsme vinou jejich neustálých falešných výkladů nedovedli rozlišit, kdo vlastně je náš přítel a kdo nepřítel.
Přihlíželi jsme, jak se značná část národního bohatství dostala do rukou lidí, kteří si původem, vzděláním a zásluhami nemohli činit nárok na víc než na nošení našich livrejí, kdežto ostatní, kteří svým mravním kreditem, vlastnostmi i bohatstvím mohli jen přispět reputaci a úspěchu naší revoluce, byli smeteni jakožto nebezpečné a nepotřebné osoby a ještě byli ostouzeni jako stoupenci Stuartovců a lidé pochybných mravních zásad, navíc placení Francií, zatímco pravda, o níž se tvrdí, že leží na dně studny, jako by tam byla pohřbena pod hromadou kamení.

Ale vzpomínám si, že v řadách liberálů panoval obecně rozšířený názor, že velcí majitelé pozemků nesdílejí jejich zájmy, což někteří z nejmoudřejších považovali za špatné znamení. A byli jsme svědky, že si jen s krajním vypětím sil dokázali udržet většinu, ačkoliv měli na své straně dvůr i s ministerstvem, dokud se nenaučili užívat onen obdivuhodný prostředek k rozhodování o výsledku voleb a ovlivňování vzdálených volebních obvodů důraznými podněty z hlavního města. Ale to všechno byla jen pouhá síla a pouhé omezování, i když podporované obratným postupem a řízením, dokud lidé nezačali pociťovat, že jsou ohroženi ztrátou majetku, náboženstvím, ohrožením monarchie, a kdy jsme byli svědky, jak se dychtivě snaží využít první příležitost, jaká se jim naskytla, příležitost, aby sami zasáhli do vývoje událostí.

Ale o této zásadní změně v postoji lidí pojednám podrobněji v některém z příštích článků, v nichž se pokusím vyvést z bludu či omylu ty, kteří se buď sami dali obloudit, anebo obluzují jiné a doufají či předstírají, že se jedná jen o přechodný záchvat šílenství u vulgárních davů, který je zase brzy přejde, zatímco já jsem přesvědčen, že se nakonec bude jevit zcela jinak ve svých příčinách, projevech i následcích a nakonec se stane skvělým příkladem ilustrujícím zásadu, o které jsem se zmínil o pár řádků výš a podle níž pravda (i když někdy pozdě) nakonec přece vždycky zvítězí.