HORNICEK SUCHY

Někdy kolem roku 2000 hovořili spolu Jiří Suchý a Miroslav Horníček. Řekli si toho hodně a dobře se bavili. Vybrali jsme ty části, které se týkají humoru a jsou víc než nadčasové.

Horníček:
...podotkl, že svoboda je schopnost být svoboden. A tady nemohu nevidět příbuznost se štěstím. Štěstí není v tom, co mám nebo kolik mám, štěstí je schopnost být šťasten. Někdo ovšem není schopen svobody ani štěstí.

Suchý:
To je pravda, já si pamatuju, že i v dobách takzvaně totalitních jsem se vlastně necítil být příliš nesvoboden, protože jsem si začal hledat svobodu v jiných sférách. A nebýt útlaku, tak jsem se možná do těchto sfér vůbec nedostal.

Horníček:
Vidíš, to byla tvoje odpověď na problém.

xxx

Suchý:
Hele, když už jsme u facky, tak se mi hned vybaví klaunskej humor. Humor ve své nejčistší podobě. Tam i ta facka či kopanec má své oprávnění. Ty si si to klaunství ochutnal...

Horníček:
Kdepak, já jsem ho nikdy neochutnal. To, co jsem dělal s Janem Werichem, byly sice takové klaunské dialogy ještě z dob Voskovce a Wericha, ale když jsme jednou chtěli udělat klaunské číslo s Mirkem Lipským, Werich nám tehdy říkal: To nemůžete, to nedoděláte, herec může občas hrát klauna, ale to ještě neznamená, že klaun je. A je v tom opravdu velký rozdíl.

Suchý:
Pravda však je, že pokud jsem viděl klauny v cirkuse, ne vždy to bylo k smíchu.

Horníček:
Ano, protože jsou to obyčejně spíš takoví zaměstnanci cirkusu, kteří pomáhají překlenout pauzu, než přijde lev nebo zebra. Ale to není čisté klaunství. Podívej se, skutečný klaun byl třeba Grock. Viděl jsem jej v Praze v celovečerním programu a bylo to fantastický.

Suchý:
Já zase ve filmu Na shledanou, pane Grocku. Jeden můj přítel, propagační grafik, byl kdysi pověřenej, aby mu udělal plakát. A vyprávěl mi, jak šel za ním domů a Grock tam seděl a zašíval si ponožky...
Taková osobnost, a zašívá si ponožky! A Grock tomu překvapenému grafikovi říká - já když dělám tyhlety domácí práce, tak mne napadá nejvíc volovinek, při nich mně vznikají nejlepší etudy!

xxx

Horníček:
No a kdybychom měli jmenovat někoho z Čechů, tak rozhodně Béda Lak, jeho fantastické číslo: házel kuželky do číší a před nimi měl při tom dvě malé židličky a na nich cylindr. A on vždycky přerušil házení, šel k prvnímu cylindru, vzal jej a přelil z něj vodu do druhého. Prázdnej cylindr vrátil zpátky. Pak házel dál a znovu šel k onomu jakoby prázdnýmu cylindru a znovu z něj vylil vodu - voda neubejvala v jednom a nepřibejvala v druhém. Jednou byl na představení i prezident Zápotocký se ženou a Béda za nimi pak šel do lóže a paní Zápotocká se ptala: pane Lak, jak to děláte s těmi cylindry? A on jí odpověděl: Milostivá paní, já už to dělám třicet let a víte, že to nevím?

Suchý:
Jo, jo, humor je strašně krásná věc. My jsme ho s Jirkou Šlitrem někdy až přeceňovali. Byl pro nás tak rozhodující, že nám lidi bez humoru byli až podezřelí. Dnes vím, že ono to tak být nemusí, humor je dar a někdo jej nedostal. Může to být hodnej, slušnej a vzdělanej člověk, jen se neumí srdečně zasmát...

Horníček:
Tos mi připomněl, jak se na mém představení nesmál Miloš Kopecký. Přišel a povídá: Nezlob se, ale já se nebudu smát. Že prý bude studovat to představení jako obuvník cizí botu; jak je udělaná, jakou má fazonu a tvar. A také říkal: A dneska trošku uber, abych neměl mindráky. Pak přišel po představení a říká: Tos nemusel tolik ubírat...

Suchý:
Také v muzikantském humoru by se našla plejáda různých fórků. Třeba - ty hraješ den ze dne hůř a dneska si hrál už jako pozejtří.

Horníček:
A Miloš Kopecký to používal - ovšem opačně - na dívky: vy jste den ode dne krásnější, dneska vypadáte už jako pozejtří.
Suchý: Karel Vlach se zase prý po představení ptal: Doufám, že jsme si tady dneska nezkazili žádnou ostudu!

Suchý:
Slavný Benny Hill měl něco podobného - přichází na scénu a moderátor říká: Tady je pan Benny Hill. A on na to: Je to velká čest, že mohu vystupovat právě ve vašem programu. A ten moderátor říká: No ne, pro nás je to čest. Benny odvětí: Tak jsem to myslel.

Horníček:
To jsou ty nádherný věci, které člověk nemůže zapomenout. Jako bratry Marxe. Miluju tu scénu, jak jeden z nich chce být zvěrolékařem v sanatoriu. Přijde se představit do salonu majitelky. Za ní na stěně visí v nadživotní velikosti portrét muže v žaketu z minulého století. A on povídá: Á, vaši paní matku jsem znal, před lety jsem ji požádal o ruku. A ona: Ale to je můj otec. On na to: Tak proto mne tenkrát odmítla!

Suchý:
Měli zvláštní, absurdní humor. Povídá jeden druhému: mám informaci, že v sousedním domě je poklad. A druhý namítne - no jo, ale vedle žádnej dům není! Tak ho tam postavíme!

Horníček:
Hahá, to mi připomíná typicky anglickej fór, jak velice bohatý Angličan koupí pozemek na kraji džungle, všude jen strašná divoká příroda, bažiny, hadi. Tady jsi koupil pozemek? říkají mu. A on odvětí - Přijďte za tři roky a uvidíte. A oni přijedou, tam nádherný anglický park, tři domy. To je tvoje? - Ano, to jsem tady vybudoval, jak jsem vám říkal. - A co tři domy? V jednom bydlím, ve druhém je klub, kam chodím každý pátek. - A v tom třetím? - Tam je klub, kam zásadně nechodím...

xxx

Suchý:
Když už mluvíme o současném humoru, jak se ti líbí Česká soda?

Horníček:
Tu neznám. Já to moc nesleduju. Ale dávám přednost koňaku.

Suchý:
Satiru bychom ovšem opomenout neměli. Já se v ní tedy moc nevyznám, když se jí někdy dopustím, tak spíš tak levou rukou...

Horníček:
To je to správný slovo: dopustit se. Já také někdy utrousím něco, co vypadá satiricky, a přitom to nechce být. Já nemám rád satiru, tak jako ji neměl rád Werich, však on také chtěl odbourat ten název Divadlo satiry a změnil jej na Divadlo ABC - on, který byl satirický herec číslo jedna. Jo, ale to bylo v době, která satirické projevy z jeviště vyžadovala, potřebovala. Až potom přišla doba, kdy nám vytýkali, že neděláme satiru. Na co jsme ji však měli dělat? Na zlé domácí pány na Vinohradech? Na boháče?

xxx

Suchý:
Také by mne zajímal tvůj názor na toto: abych předeslal, já sprosťárny nemám rád. Ale viděl jsem jednu scénku Šípa s Bohdalovou, on dělá erotické služby do domu a ona myslí, že pozvala malíře. A ten výstup byl lascivní, ale tak vtipnej a tak nabitej - tak jsem uznal, že i humor, který by normálně člověk považoval za pokleslý, může být výborný. Co ty na to?

Horníček:
Werich vždycky říkal - Nemám rád sprostá slova a sprosté anekdoty. Ale kde je nutno říci slovo hovno, tak ho řekněte tak, jako byste řekl slovo růže nebo koleno, jen to tam nedodávat jako špek!

Suchý:
Někdy jde o problém nezastupitelný. Mám na něj jeden recept - když použiju sprostý slovo, pak v kontextu, který to slovo ospravedlňuje. Například když v Semaforu v Kytici matka nabízí svou dceru králi, povídá: Její nit, toť hedváb! A on říká: Seru na hedváb, babice. Kdyby tam nebyl hedváb a řekl já se na to vy..., tak to by nešlo, ale v kombinaci s hedvábem myslím, že to zaznělo.

Horníček:
Ovšem dnes tato slova v televizi prší, publikum se tomu směje - ale ne té kombinaci s hedvábem, ale jen tomu, že člověk řekl sprostý slovo. A nebo se smějou, protože bavič dodá ještě vlastní úšklebek, vydá nějaký zvuk nebo smích. A za úplný zločin dneška považuji mixování smíchu do pořadů. Smích je přece organický projev, nikoli organizovaný.

Suchý:
Což mohu doložit. Když jsme natáčeli loňského Silvestra, moderátor se obrátil na publikum a říkal: Podívejte, s jedním publikem natáčíme teď odpoledne a s jiným večer. Které bude líp reagovat, to v televizi bude. No a co se stalo. My jsme vyšli s naším skečem, který už máme nazkoušený z divadla. Řekli jsme první větu - která nebyla nic moc - a najednou strašný smích a potlesk. Řekli jsme druhou a zase - hahaha. Lidé se smáli, ne našim vtipům, ale aby se viděli v televizi. Rozsekali nám skeč, až ho zničili. Hurónský smích, kde by možná stačil úsměv. Zlaté divadlo!

Horníček:
To je přesně to, co chci říct. Mně je milejší úsměv než přehnaný smích. Nedostatek smíchu mi samozřejmě vadí, zvlášť když se nedostaví tam, kde jsem v něj doufal, ale když je ho přebytek... Jako v Neváhej a toč, kde lidi padají ze židle a drží se za hlavy, zmítají se... Říkal jsem to autorům pořadu i Edovi Hrubešovi: Přebytek smíchu je něco strašného. Ovšem nejen z tohoto pořadu, ale z televize vůbec mám špatný pocit, ubývá humoru a přibývá dělání legrace. Ubývá komiků a přibývá bavičů. A v tom je podstatnej rozdíl. Ne že by mne to trápilo, já to opíšu latinsky: sere mne to.