hayek cesta do otrctvi
Friedrich August von Hayek (8.5. 1899 – 23.3. 1992) ve své jedinečné a klíčové knize Cesta do otroctví z roku 1944 jasně prokazuje, že není možné sladit osobní svobodu a jakékoliv centrální plánování.
Zkušenost z doby totalitního socialismu nás učí, že buď jste svobodni nebo řízení. S oblibou jsem říkal svým studentům, buď budete v životě ovce bez odpovědnosti nebo budete ovčáci s odpovědností. To je duch, který se nese celou knihou a Hayek na základě mnoha analýz, logikých úvah nejen svých potvrzuje, že má ve většině svých názorů pravdu, protože jeho teze byly později potvrzeny samotným politickým a společenkým procesem.

"Přítomnost se od dějin liší v tom, že nevíme, co nám přinese. Význam uplynulých událostí můžeme zpětně hodnotit a jejich důsledky není těžké vystopovat. Ale ve chvíli, kdy dějiny probíhají, pro nás ještě dějinami nejsou. Unášejí nás kamsi do neznáma a my jen zřídka máme možnost zahlédnout, co leží před námi.

Jinak by tomu bylo, kdybychom směli prožít stejné události dvakrát při plném vědomí toho, čeho jsme předtím byli svědky. V jak odlišném světle by se nám věci jevily, jak významné a často znepokojivé by nám připadaly změny, kterých jsme si napoprvé témě nepovšimli! Možná je pro člověka lepší, že něco takového nemůže nikdy zakusit a nezná žádné zákony, kterými by se dějiny nutně řídily.

Ale i přesto, že se dějiny nikdy přesně neopakují, a právě proto, že žádný vývoj není nevyhnutelný, můžeme se do jisté míry z minulosti poučit, a vyhnout se tak opakování stejného procesu. Člověk nemusí být prorokem, aby si uvědomoval hrozící nebezpečí. Náhodná kombinace zkušenosti a zájmu může často jednomu člověku ukázat události ve světle, které zatím pro většinu lidí zůstává skryté."
Hayek / uvod

Přemýšlím-li co od Hayeka nejčastěji cituji, pak je to asi jeho teze o rozptýlených či roztroušených znalostech ve společnosti a o nemožnosti převést je z  mikrosvěta, kam patří, kde vznikají a kde se používají do jakéhokoli centrálního mozku, úřadu, orgánu.
Hayek nám odkázal triviální, ale velmi antiintuitivní myšlenku, která se – alespoň podle mne – stala nejsilnějším argumentem proti socialismům všeho druhu. Centrální řízení je podle Hayeka možné jen v systémech jednoduchých, ale ve složitém systému možné není. Tam musí nastoupit ceny a trh.
V. Klaus 100 let od narození Friedricha Augusta von Hayeka

Tato kniha, kterou napsal Hayek ve svém volném čase v letech 1940 až 1943, a dál ji upřesňoval, je výsledkem jeho 30letého bádání.
Ústřední argument této mimořádné knihy byl poprvé nastíněn v článku s názvem „Svoboda a hospodářský systém“, který vyšel v časopise Contemporary Review v dubnu 1938 a později byl v rozšířené formě přetištěn ve sborníku Texty o veřejné politice, uspořádaném profesorem H. D. Gideonsem.

Výpisky:

Ačkoli lidé nemají rádi, když se jim něco připomíná, není to tak dlouho, co nám naši pokrokáři dávali německou socialistickou politiku za příklad hodný následování, tak jako je v poslední době vzorem a ideálem progresivistů Švédsko.

Je jistě pravda, že němečtí socialisté našli ve své zemi značnou oporu v určitých rysech pruské tradice. Tato příbuznost mezi prušáctvím a socialismem, na niž byly v Německu obě strany pyšné, ostatně také podporuje náš hlavní argument.

Podobně i britský myslitel F. A. Voigt došel po mnohaletém podrobném pozorování dění v Evropě z pozice zahraničního dopisovatele k závěru, že „marxismus vedl k fašismu a německému národnímu socialismu, protože je s fašismem a nacionálním socialismem stejné podstaty“.
A Walter Lippmann dospěl k přesvědčení, že „generace, k níž náležíme, se nyní poučuje o tom, co nastane, když se lidé odvrátí od svobody a přikloní se k nucené organizaci vlastních záležitostí. Ačkoli si slibují život ve větší hojnosti, v praxi se ho musejí zříci; a jak se organizované řízení rozšiřuje, musí se namísto rozmanitosti cílů nutně dostavit uniformita. V tom spočívá nemesis plánované společnosti a autoritářského ovládání záležitostí lidí.

Všimněme si nenápadného významového posunu, kterým slovo „svoboda“ muselo projít, aby takový argument mohl působit věrohodně.
Pro velké apoštoly politické svobody znamenalo toto slovo osvobození od donucování a svévolné moci jiných lidí, uvolnění z pout, které jednotlivci nedávaly jinou volbu než poslouchat příkazy nadřízeného, k němuž byl vázán. Slibovaná nová svoboda však měla být svobodou zbavující nutnosti, uvolnění od tlaku vnějších okolností, které nevyhnutelně omezují možnosti volby nás všech, byť některých z nás mnohem více než jiných. Aby člověk mohl být skutečně svobodný, musela být svržena „despocie fyzických potřeb“ a uvolněna „omezení ekonomického systému“.

V současné debatě o dopadech technického pokroku se nám tento pokrok často prezentuje jako něco probíhajícího mimo nás, co by nás mohlo nutit užívat nové vědomosti konkrétním způsobem. Je jistě pravda, že nám vynálezy dávají úžasnou moc, ale bylo by nesmyslné tvrdit, že bychom tuto moc měli využít k zničení našeho nejvzácnějšího dědictví – svobody. Znamená to naopak, že chceme-li si ji zachovat, musíme ji co nejžárlivěji střežit a že musíme být připraveni podstupovat pro ni oběti. Moderní technický pokrok nás ničím nenutí směřovat ke komplexnímu plánování hospodářství, naopak nutí nás mít se ještě více na pozoru před mocí, kterou by plánovací úřad za takových okolností získal.

V demokratickém státě se může moc donekonečna upevňovat předáváním neomezených pravomocí, aniž tím suverenita demokracie utrpí újmu.

Často se říká, že politická svoboda nemá bez ekonomické svobody význam.
To je jistě pravda, ale téměř v opačném smyslu, než v jakém to chápou naši plánovači. Ekonomická svoboda, která je nutnou podmínkou pro jakoukoli další svobodu, nemůže znamenat osvobození od ekonomických starostí, jež nám socialisté slibují a jehož lze dosáhnout jen tím, že zároveň se starostmi zbavíme člověka i možnosti volby. Musí to být svoboda v naší ekonomické činnosti, která s sebou kromě práva na volbu nevyhnutelně nese i riziko a odpovědnost s tímto právem spojené.

Je pravda, že někteří akademičtí socialisté přišli nedávno pod tlakem kritiky a strachu lidí ze zničení svobody systémem centrálního plánování s novým druhem „konkurenčního socialismu“, o kterém doufají, že zabrání obtížím a rizikům centrálního plánování a přinese kombinaci zrušení soukromého vlastnictví s plným zachováním individuální svobody.
V odborných časopisech se o tomto novém socialismu sice debatovalo, v praktické politice se však s největší pravděpodobností neprosadí. Kdyby se tak totiž stalo, nebylo by těžké dokázat (jak se již autor tohoto textu několikrát pokusil – viz časopis Economics, 1940), že takové plány spočívají na iluzi a trpí nenapravitelným vnitřním rozporem. Není možné regulovat všechny výrobní zdroje, aniž se přitom rozhoduje o tom, kdo je má využívat a pro koho. A přestože by v tomto takzvaném „konkurenčním socialismu“ plánování ústředního orgánu mělo poněkud méně syrovou podobu, jeho účinky by se v základu příliš nelišily a konkurenční prvek by v něm existoval jen naoko.

Mnohý vysokoškolský učitel ve třicátých letech zažil, jak se mu američtí a angličtí studenti vraceli z Evropy plni nejistoty, zda se hlásit spíše ke komunistům, nebo k nacistům, a jediné, čím si byli jistí, byla nenávist k západní liberální civilizaci.

Socialisté věří ve dvě věci, které se od sebe absolutně liší,a snad i vylučují: svobodu a organizaci.

Pokud chceme vybudovat lepší svět, musíme sebrat odvahu k novému začátku, i kdyby to znamenalo určité reculer pour mieux sauter – pro lepší rozběh ustoupit pár kroků zpět.
Tuto odvahu rozhodně neprojevují ti, kdo věří v nevyhnutelné tendence, kdo kážou „nový řád“, který není nic než projekce tendencí uplynulých čtyřiceti let, a které nenapadá nic lepšího než napodobovat Hitlera. Vždyť ti, kdo nejhlasitěji volají po „novém řádu“, jsou nejvíce ve vleku idejí, které rozpoutaly tuto válku a přivodily většinu zel, jež nás teď souží. Mladí mají pravdu, když nedůvěřují myšlenkám, jimiž se řídí předchozí generace. Mýlí se však, když se domnívají, že to jsou liberální myšlenky devatenáctého století (neboť ty mladší generace prakticky nezná). Třebaže nemůžeme chtít a ani nejsme schopni vrátit nazpátek svět devatenáctého století, máme možnost realizovat jeho ideály – a nejsou to špatné ideály. Nemáme právo cítit se v tomto ohledu nadřazeni našim prarodičům a neměli bychom nikdy zapomínat, že jsme to byli my, dvacáté století, a nikoli oni, kdo všechno pokazil. Oni si ještě plně neuvědomovali, co je zapotřebí k nastolení světa, který si přáli; nás však zkušenost několika desetiletí pro tento úkol vybavila lépe. A jestliže náš první pokus o vybudování světa svobodných lidí selhal, musíme se pokusit znovu. Vůdčí princip, který nám říká, že politika svobody jednotlivce je jedinou pokrokovou politikou, platí dnes stejně jako v devatenáctém století.

To, co ve skutečnosti spojuje socialisty z levého a pravého konce politického spektra, je společná nechuť k hospodářské soutěži a společná touha nahradit ji hospodářstvím řízeným shora.

Když někdo řekne: „K čertu s ekonomií, pojďme vybudovat slušný svět,“ zní to sice možná vznešeně, ve skutečnosti je to však pouze nezodpovědné prohlášení.
V našem světě, kde jsou všichni přesvědčeni, že je třeba tu či onde zlepšit materiální podmínky, je možné vybudovat slušný svět, pouze když dokážeme nadále zvyšovat všeobecnou úroveň bohatství. Existuje-li něco, co moderní demokracie neunese, pak je to podstatné snížení životní úrovně v době míru, nebo dokonce dlouhodobá hospodářská stagnace.

„Je známou skutečností, že současný parlamentní mechanismus je naprosto nevhodný pro rychlé schvalování velkého objemu složitých zákonů.
Vláda to v podstatě přiznala tím, že svá hospodářská a celní opatření zavedla nikoli na základě podrobné debaty v Dolní sněmovně, ale v podobě balíčku delegované legislativy. Labouristická vláda by to, předpokládám, pojala jako precedent a omezila by Dolní sněmovnu na dvě funkce, k nimž se skutečně hodí: projednávání stížností a diskusi o obecných otázkách. Její zákony by pak měly podobu obecných formulí, udělujících široké pravomoci příslušným resortům a které by případně sněmovna mohla napadnout formou vyslovení nedůvěry. Potřebnost a význam delegované legislativy nedávno zdůraznil i Donoughmoreův výbor. Její rozšiřování je nevyhnutelné, nemá-li proces socializace ztroskotat na běžných metodách obstrukce, které současná parlamentní procedura umožňuje“.

Podstatou každé morálky hodné svého jména je odpovědnost nikoli vůči nadřízenému, ale vůči vlastnímu svědomí;

Společný rys všech kolektivistických systémů lze popsat slovy, která jsou tolik drahá socialistům všech škol, totiž že jde o záměrnou organizaci práce ve společnosti pro daný společenský cíl. Jednou z hlavních výhrad socialistických kritiků k dnešní společnosti bylo odjakživa právě to, že jí chybí takové „vědomé“ vedení k jedinému cíli a že její aktivity jsou určovány rozmary nezodpovědných jednotlivců.

Centrální plánování znamená, že ekonomické problémy neřeší jednotlivec, ale společenství. To však nutně vede k tomu, že také společenství (či spíše jeho zástupci) musí rozhodovat o relativní důležitosti jednotlivých potřeb.
Takzvaná ekonomická svoboda, kterou nám plánovači slibují, neznamená nic jiného, než že se máme zbavit nutnosti řešit své vlastní ekonomické problémy a že nepříjemná rozhodnutí, která to s sebou někdy přináší, bude někdo dělat za nás. A protože v moderních podmínkách jsme téměř ve všem závislí na prostředcích, které nám poskytnou jiní lidé, znamenalo by ekonomické plánování řízení prakticky veškerého našeho života. Neexistuje v podstatě žádny z jeho aspektů, od základních potřeb až po vztahy s příbuznými a přáteli, od typu zaměstnání až po způsob trávení volného času, nad nímž by plánovač nevyvíjel „uvědomělou moc“.

Shodnou-li se lidé pouze na nutnosti centrálního plánování, dopadá to podobně, jato když se skupina lidí rozhodne společně podniknout cestu, aniž se dohodnou, kam chtějí jet: výsledkem pak může být, že jsou nuceni jet někam, kam většina z nich vůbec nechce. Pro plánovanou společnost je typické, že lidé jsou nuceni dohodnout se na mnohem více věcech, než byli zvyklí a že zároveň kolektivní jednání nelze omezit na úkoly, na nichž se shodnout dokážou – aby bylo možné vůbec něco udělat, je třeba dosáhnout shody úplně ve všem.

Pociťují-li lidé v totalitních zemích útlak méně bolestně, než si lidé ve svobodných zemích představují, je to proto, že se totalitní vládě do značné míry podařilo vnutit jim potřebný způsob myšlení.

Pravděpodobně platí, že velká většina lidí zpravidla není schopná samostatného uvažování, přejímá ve většině otázek předem hotové názory a ať je jí vrozen nebo namluven ten či onen soubor názorů, bude vždy stejně [ne]spokojena.
Svoboda myšlení má zřejmě v každé společnosti bezprostřední význam jen pro nepatrnou menšinu. To ale neznamená, že někdo je způsobilý nebo by měl mít moc vybírat ty, kterým bude tato svoboda vyhrazena. Rozhodně to neospravedlňuje předpoklad, že by jedna skupina lidí měla mít právo určovat, co si lidé mají myslet a v co věřit. Tvrdí-li někdo, že jelikož v každém systému se většina lidí řídí podle cizích názorů, vyjde nastejno, když se budou všichni řídit stejným názorem, prozrazuje to naprosté zmatení myšlenek. Snižovat hodnotu svobody myšlení jen proto, že nemůže nikdy zaručovat stejné možnosti samostatného uvažování pro každého, znamená naprosto se míjet s důvody, pro něž je svoboda myšlení hodnotná. [stejně, jako rovnoměrná distribuce bohatství a majetku.] Aby mohla plnit svou funkci primárního hybatele myšlenkového pokroku, je nezbytné nikoli to, aby každý mohl myslet a psát cokoliv, ale aby každou věc či myšlenku mohl někdo prosazovat. Pokud vláda nepotlačuje nesouhlas, najde se vždycky někdo, kdo bude zpochybňovat převládající myšlenky a zkoušet odolnost nových myšlenek vůči argumentaci a propagandě.

Demokracie a socialismus mají společné jen jediné slovo: rovnost. Ale povšimněme si rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost ve svobodě, socialismu jde o rovnost v omezení a poddanství.“

„Hitlerismus se prohlašuje jak za pravou demokracii, tak za pravý socialismus, a hroznou pravdou je, že v obou tvrzeních je zrnko pravdy – jistě zcela nepatrné zrnko, které však stačí k tomu, aby sloužilo jako základ pro fantastické překrucování skutečnosti. Hitlerismus zachází dokonce tak daleko, že si nárokuje úlohu ochránce křesťanství, a je hroznou pravdou, že dokonce i tak hrubě zavádějící výklad může vyvolat určitou odezvu. Z celé té mlhy polopravd ale jasně vysvítá jeden fakt: totiž že Hitler si nikdy nenárokoval, že představuje pravý liberalismus. Liberalismus má proto čest nazvat se doktrínou, kterou Hitler nejvíc nenávidí.“29

„Demokracie posouvá hranice svobody jednotlivce,“ napsal Alexis de Tocqueville v roce 1848, „zatímco socialismus ji omezuje. Demokracie připisuje každému člověku veškerou možnou hodnotu; socialismus činí z každého člověka pouhého vykonavatele, pouhé číslo. Demokracie a socialismus mají společné jen jediné slovo: rovnost. Ale povšimněme si rozdílu: zatímco demokracie usiluje o rovnost ve svobodě, socialismu jde o rovnost v omezení a poddanství.
„Discours prononcé á l'assemblée constituante le 12 septembre 1848 sur la question du droit au travail,“ Œuvres complètes de Alexis de Tocqueville (1866), IV, 546.

Civilizaci není možné přebudovat ve velkém měřítku. Není náhodou, že celkově se vždy našlo více krásy a slušnosti v životě malých národů a že u těch velkých byla spokojenost a štěstí obyvatel vždy přímo úměrná tomu, nakolik se jim podařilo vyvarovat se zhoubného nebezpečí centralizace. Nejméně nadějí na zachování demokracie a podpory jejího růstu máme tehdy, když bude všechna moc a většina důležitých rozhodnutí spočívat v rukou organizace, kterou pro její velikost obyčejný člověk ani nedokáže obsáhnout či pochopit.
Demokracie ještě nikdy dobře nefungovala bez silné místní samosprávy, která je skvělou politickou školou pro obyčejné lidi i pro budoucí státníky. Jedině v místní samosprávě se lze naučit odpovědnosti a procvičovat si ji na věcech, které jsou lidem dobře známy. Jednání v této sféře se totiž řídí spíše znalostí vlastního souseda než jakýmsi teoretickým vědomím o potřebách druhých. Jedině v místní samosprávě se může obyčejný člověk skutečně podílet na věcech veřejných, protože se týkají světa, který zná. Pokud je rozsah politických opatření tak velký, že potřebnými informacemi vládne takřka výlučně byrokracie, tvořivé impulzy soukromých osob musejí nutně zanikat. Domnívám se, že v tomto bodě je velmi cenná zkušenost malých zemí typu Holandska či Švýcarska a mají se z ní mnoho co učit i ty nejvíce prosperující velké země, jako je Velká Británie. Podaří-li se nám vytvořit svět, v němž bude místo pro malé státy, vyděláme na tom všichni.

„Neprokázalo se, že by velké organizace musely být nutně efektivnější. Jejich výhody, které mají údajně zlikvidovat hospodářskou soutěž, se v mnoha oblastech vůbec neprojevily.
Stejně tak neplatí, že by úspory z rozsahu výroby musely tam, kde existují, za všech okolností vyžadovat monopol. Optimálně efektivní velikosti firmy či firem lze dosáhnout dávno předtím, než většina nabídky padne do rukou jedné silné firmy. Závěry ve smyslu, že výhody velkovýroby musejí nutně vést k zániku konkurence, jsou nepřijatelné. Navíc je třeba si všimnout, že monopol je často výsledkem jiných faktorů, než je snížení nákladů plynoucí z většího rozsahu výroby. Dochází k němu tajnou dohodou a podporuje ho určitá politika státu. Jakmile se platnost těchto dohod zruší a tato politika změní, muže být konkurenční prostředí znovu nastoleno.“

Válečná ekonomika, vytvořená v Německu po roce 1914, „je prvním uskutečněním socialistické společnosti a její duch je prvním aktivním, nikoli pouze žádajícím projevem socialistického ducha.
Díky potřebám války se v německém hospodářském životě zakotvila socialistická myšlenka, takže obrana našeho národa přinesla lidstvu myšlenku roku 1914 – myšlenku německé organizace, národního společenství (Volksgemeinschaft) nacionalistického socialismu. … Aniž jsme si toho skutečně povšimli, celý náš politický život ve státě a v průmyslu postoupil do vyššího stadia. Stát a hospodářský život vytvořily novou jednotu.