D Souza knihy
Chtěl bych zde promluvit o velmi zvláštní atmosféře, která ovládla americkou politiku po Trumpově zvolení. Prazvláštní atmosféra, která metastázovala do škol, kde viditelně ničí intelektuální debatu a doslova lidi ohlupuje. Mám v plánu o tom nejen mluvit, ale situaci také dokreslit konkrétními příklady.

Od Trumpova zvolení se objevilo mnoho otázek, ale o žádné se seriózně nediskutovalo. Měli bychom mluvit o daňové reformě, žádná debata o daňové reformě neproběhla. Nedošlo ke skutečné debatě o zdravotní péči, pořádná debata neprobíhá o omezení držení zbraní. Vládne zde totiž v podstatě „žhářská“ atmosféra. Když někdo projeví názor, sklidí násilnické reakce. Ty jsou triumfem postojů a emocí nad intelektem a vzdělaností, ale přesto se staly rozhodující formou komunikace dnešní Ameriky.

Když mluvím na akademické půdě, často konfrontuji studenty i profesory, kteří „vědí“ věci, co nejsou pravda. Pak si říkám, jak člověk dojde k vědění, které není pravda? Děje se to takto:
Levicový profesor, řekněme na Tulane University, napíše knihu o tom, že fašismus je pravicový. Jeho stejně smýšlející kolegové prohlašují: „Nejlepší kniha, jaká byla kdy napsaná!“ Konec debaty.
Brzy nato New York Review of Books napíše recenzi: „Brilantní odhalení! Fašismus stojí na pravici!“ Celostátní rádiová stanice NPR natočí s autorem rozhovor.
Zanedlouho se objeví Michael Moore, aby o tom natočil dokumentární pořad, pak se to objeví na Wikipedii.

Pro obyčejného člověka, který tady v dobách fašismu ještě nebyl, to znamená:
„Je to jasný. Fašismus musí být pravičácká záležitost.“ Proč? Byl jsem v knihkupectví a viděl jsem to tam. V autě jsem si naladil stanici NPR a mluvilo se tam o tom. Později jsem si zapnul v televizi History Channel – a bác, bylo to tam. Tak jsem si to zadal na Wikipedii. A proto to „vím“. Důvodem tedy jsou všechny ty potvrzující zdroje. Co si ale ten člověk neuvědomuje, že jde o stále stejnou kulku, která se jen odráží mezi stěnami. A protože se to k vám dostává z různých směrů, říkáte si: „Je to potvrzené z několika míst, tak to musí být pravda.“

Pokusím se nyní uvést do světla několik velmi důležitých záležitostí, které se objevují jak v americké politice, tak na školách.
Důvodem, proč neprobíhá o problematických otázkách skutečná diskuse, je, že už od listopadu 2016 se téměř trvale vznášejí ve vzduchu dvě odsuzující karty.

První kartou je rasismus a druhou, neméně výbušnou, fašismus.

Karta s rasismem je o něco starší, takže pro nás, kteří se pohybují v americké politice už celou generaci, je už normální slýchat, že Republikánská strana je stranou pánbíčkárů a rasistů, zatímco Demokratická strana stranou občanských práv a anti-rasismu. To se samozřejmě za Trumpa trochu změnilo. Trump je rasista a Republikánská strana je pánbíčkářskou stranou.

Druhé nařčení je o něco novější a říká, že Trump je fašista. Říkám, že je novější, i když lidé častovali stejným obviněním i Reagana a Bushe. „Reagan je fašista.“ Tenkrát ale šlo spíš jen o takové plácnutí. U Trumpa je to myšleno vážně a cíleně. Cíleně nejen jako urážka, ale i jako ospravedlnění mnoha forem chování, které by jinak byly nepřijatelné.

Například: Budeme bojkotovat inauguraci. Umíte si představit ty reakce, kdyby republikáni bojkotovali Obamovu inauguraci? Násilně narušíme inaugurační oslavy. Nedovolme řečníkům promluvit na univerzitě. Pokusme se odsud Trumpa vystrnadit jakýmikoliv prostředky, které k tomu budou nutné. Dostaneme ho na maření práva – ať už k trestnému činu došlo, nebo ne. Takové formy extremismu, které ospravedlňuje až dnešní Amerika, jsou podobné jako v Německu v roce 1933. Kdyby Trump byl něco jako Hitler, pak by bylo oprávněné použít extrémní, i násilné, taktiky, aby se zabránilo nástupu toho, co by mohlo znamenat ještě větší katastrofy v budoucnu. Chci zde tedy vyvolat otázky.

Půjdu hned k věci a zeptám se: „Co je to rasismus? Co je to fašismus?
Jsou tyto ideologie, pokud se jim tak dá říkat, levicové, nebo pravicové?“

Začnu několika větami o fašismu, protože fašismus je téma, ve kterém se jen málo lidí vyzná.
Když lidé mluví o fašismu, definují ho tak, že to nedává naprosto žádný smysl. Trump je fašista, protože je ultra-nacionalista. Chce „make America great again“ (tzn. udělat Ameriku znovu skvělou - pozn.překl). Nechtěl i Hitler udělat Německo opět významným? Jasný argument. Ve skutečnosti to ale není argument, protože nacionalismus nebyl nikdy definujícím prvkem fašismu. Je jeho atributem, ale není jeho definujícím prvkem.

Nacionalismus je stejně zastoupen na levici i na pravici.
Gándhí v Indii byl nacionalista. Mandela v Jižní Africe byl nacionalista. Stejně tak Che Guevara i Fidel Castro. Všichni vůdci protikoloniálních hnutí byli ultra-nacionalisté. Nkrumah v Ghaně i mnoho dalších. Winston Churchill byl nacionalista, stejně tak jako de Gaulle. Abraham Lincoln byl nacionalista, stejně tak jako ostatní zakladatelé Ameriky. Bylo by víc než hloupé nazvat je všechny fašisty. Samozřejmě jimi nebyli. Nacionalismus tedy nedefinuje, kdo je a kdo není fašista.

Dobře, tak Trump je fašista, protože je tak panovačný. Chce svrhnout ústavu, chce konec demokracie.
Mimochodem, tento argument vyrobily osobnosti na zpravodajských kanálech MSNBC a CNN, vyrobili ho komici na všech prezentačních platformách. Ti Trumpa obviňují z panovačnosti přesto, že skutečně panovačný vládce by takové lidi nechal do pěti minut umlčet. Mussolini by do New York Times poslal bandu hrdlořezů, aby hlasatele takových výpadů rozmetali na kaši. Už sama skutečnost, že Trump je na všech platformách denně mediálně masakrován jako panovačný, v podstatě dokazuje, že panovačný není. Lidem, kteří tato obvinění hlásají, totiž nic nedělá.

Jasně tedy vidíme, že se do toho budeme muset zanořit hlouběji. Důkazem, že toho o všech těchto tématech moc nevíme, je, že kdybychom věděli, celá debata by se okamžitě změnila.

Není například obecně známo, že světovým zakladatelem fašismu, fašistického režimu nebylo nacistické Německo, ale Mussoliniho Itálie v roce 1922.
Mussolini byl levicový. Byl dokonce nejslavnějším italským marxistou, pravděpodobně spolu s Gramscim. Jak Mussolini, tak Gramsci byli obdivováni sovětskými socialisty, Musoliniho obdivoval i Lenin. Když Mussolini založil první fašistickou stranu, Lenin mu poslal blahopřejný telegram. Proč? Protože si uvědomoval, že Mussolini je jeho levicovým spolubojovníkem.

Fašismus vyrostl z krize marxismu. Marxisté zjišťovali, že Marxovy předpovědi, jeho očekávané proletářské revoluce nepřicházejí. Nedošlo k nim nikde.
Když Mussolini přemýšlel proč, přišel s myšlenkou, že důvodem může být skutečnost, že lidé se identifikují víc se svou zemí než se svou společenskou třídou. Všiml si, že v 1. světové válce bojovali francouzští socialisté za Francii a britští socialisté za Británii. Mussolini proto vytvořil národní socialismus. Jde o variaci na socialismus, která neodstraňuje třídu, jen k ní přidává prvek národa.

Dokonce – a uvádím to ve své knize Death of a Nation – všichni zakládající vůdci fašismu v pěti zemích od Belgie přes Francii, Británii a Itálii až po Německo byli bez výjimky levičáci.
Jedním ze zakladatelů francouzského socialismu byl Jean Allemane považovaný za velikána francouzského socialismu, Marcel Déat, který byl celoživotním socialistou, nebo komunista Jacques Doriot. To jsou zakladatelé fašismu. Z levice.
Hitler, jak všichni víme, byl hlavou strany s názvem Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP). Zajímavé je, že když budete číst současné komentáře, objevuje se v nich až komické úsilí odstranit z národního socialismu ten socialismus. Předstírat, že národní socialisté nebyli skuteční socialisté. Přesto, že jimi byli všichni jejich nejvýznamnější představitelé, a to nejen Hitler, ale třeba i Goebbels. Goebbels hlásal, že mezi nacionalismem a socialismem musí existovat priorita. Který z nich je důležitější? Nacionalismus, nebo socialismus? Odpovídá, že socialismus. „Socialismus“ je podstatné jméno a „národní“ je adjektivum. Slovo národní tedy upřesňuje, o jaký typ socialismu usilujeme.

To všechno je dnes zakamuflováno, protože v 2. světové válce jsme viděli komunisty na jedné straně a fašisty na druhé, což vedlo k představě, že když komunisté jsou na levici, fašisté musejí být na pravici.
To je ale naprostý non sequitur (pro logiku neplatný argument – pozn. překl.). Nezapomínejme, že ideologie, které jsou si velmi blízké, které jsou něco jako pokrevní příbuzní, měly mezi sebou bratrovražedné, genocidní války, které trvaly celá desetiletí, ne-li staletí. Podívejme se na šíity a sunnity. Šíité i sunnité jsou součástí „domu islámu“. Liší se pouze v detailech své teologie. A přesto proti sobě dlouhodobě bojují. Bojují nejen o detailní body svého učení, ale i o území a o moc.

Význam slova fašismus je doslovně množství prutů natěsno svázaných k sobě. A fašismus ve svém nejužším významu znamená prostě kolektivismus, moc centralizovaného státu.
To je nepopiratelný význam tohoto slova. Plně ho uznávali jak fašisté, tak antifašisté. Takže například ve 30. letech byl velkým obdivovatelem Mussoliniho i prezident Roosevelt. Italský fašismus viděl jako levicový – to věděl – a progresivnější než jeho New Deal. Vyslal proto členy svého poradního sboru do fašistického Říma, aby tam studovali italský fašismus a přenesli některé z jeho myšlenek do Ameriky. Mussolini zase v italském časopise recenzoval Rooseveltovu knihu Looking Forward a jeho recenzi lze shrnout těmito slovy: Autor je jedním z nás, je to fašista. Takže na začátku 30. let existoval mezi demokraty – zastánci New Deal – a italskými fašisty vzájemný společenský obdiv.

Teď ale chci přejít na vážnější téma a mluvit o Hitlerovi.
Budu se přitom zcela konkrétně odkazovat na dílo velmi prominentního učence působícího právě tady, na Yale. Je jím James Whitman a jeho nedávno publikovaná kniha s názvem Hitler’s American Model (Hitlerův americký model), kde hned v úvodu popisuje nacistickou schůzi v roce 1935, setkání nejvyšších nacistů, kteří v té době připravovali norimberské zákony. Norimberské zákony byly zákony, které ze Židů udělaly občany druhé kategorie, zakázaly sňatky mezi židovskými a ostatními Němci, konfiskovaly židovský majetek, obsahovaly všemožné formy segregace Židů, jejich umísťování do ghett a také státem sponzorovanou diskriminaci Židů. Nacisté měli na schůzi stenografku, protože si mysleli, že formují první rasistický stát na světě.
Jeden z nich, který studoval v Americe, metaforicky řečeno zvedl ruku a řekl: „Je mi líto, ale nemůžeme ustanovit první rasistický stát na světě, protože to už udělala Demokratická strana ve Spojených státech.“ Nacisté byli překvapeni: „Cože?“ Dívali se jeden na druhého, takže jim ten nacista vysvětlil, že na demokratickém jihu – a tady bych měl udělat pauzu k zapamatování.

Nacisté totiž věděli něco, co my nevíme, protože to není v našich učebnicích. A je to skutečnost, že všechny segregační zákony Jima Crowa od 80. let devatenáctého století až do 50. a 60. let století dvacátého byly bez výjimky schváleny demokratickou legislativou, podepsány demokratickým guvernérem a uplatňovány demokratickými orgány.
Nacisté to věděli, ale můžete si všimnout, že v amerických učebnicích 21. století je to poněkud potlačováno. Takže nacisté došli k závěru, že jim stačí převzít zákony amerických demokratů, škrtnout slovo černoch, nahradit ho slovem Žid a je to. Hotovo. A to také nacisté opravdu udělali. Neříkám, že mezi zákony amerických demokratů a německých nacistů existovala určitá podobnost. Říkám, a to na svou obhajobu cituji profesora Whitmana, že nacisté pouze převzali zákony Jima Crowa jako již detailně vypracovaný plán.

A teď něco velmi zajímavého. Člověk by čekal, že se kniha profesora Whitmana bude jmenovat Hitlerův model amerických demokratů, ale ne.
Jmenuje se Hitlerův americký model.
Takže profesor Whitman hází vinu ne na Demokratickou stranu, která zákony schválila, ale obecně na Ameriku. To nedává naprosto žádný smysl, protože, jak všichni víme, už od občanské války byla Amerika v otázkách otroctví, segregace, zákonů Jima Crowa nebo Ku Klux Klanu rozdělená. Byla to témata nekonečných bitev, někdy i fyzických, mezi oběma stranami. Snažím se však říct, že v určitém slova smyslu zde existuje snaha uvrhnout vinu na Ameriku jako celek, přesto, že tyto konkrétní zlořády páchali jen někteří Američané, zatímco jiní se jim v tom snažili bránit.

Uvedl jsem zde několik faktů o fašismu. Mohl bych mluvit o nacistických zákonech na sterilizaci, eutanázii, ale kvůli času se do toho pouštět nebudu. Chci ale říct toto.
V debatách o fašismu a o rasismu se potlačují důležité kořeny, které bychom měli znát a které by měly vlastně debatu určovat. Jinými slovy, je velmi smutné že žijeme nejenom v době fake news (falešných zpráv), ty jsou mi jedno. Ale není mi jedno falešná historie.
Není mi jedno falešná vzdělanost. A nejsou mi jedno manipulativní projevy, které kamuflují, co se v této zemi ve skutečnosti událo.

Než jsem loni natočil film Hillary’s America, mluvil jsem na mnoha školách.
Pravidelně, když jsem mluvil o otroctví a uvedl, že debata o vystoupení z unie probíhala mezi Severem a Jihem, zatímco debata o otroctví mezi Demokratickou stranou coby jeho zastánkyní a Republikánskou stranou, která stála proti, tedy že demokraté ze severu se stavěli na obranu otroctví coby systému stejně jako demokraté z jihu, což je zásadní, vždy se okázale postavil nějaký profesor a prohlásil: „Dineshi, vaše komentáře, i když samy o sobě pravdivé, jsou poněkud zjednodušující. Musíte si uvědomit, že na vině je mnoho faktorů. Nelze prostě svalit vinu na jednu nebo druhou stranu. Obě strany byly, dalo by se říct, nástrojem historických zločinů atd. atd. atd. Kdykoliv něco takového slyším, je to pro mě ono příslovečné rétorické mlžení. Takové mlhy je nutno rozehnat, protože jejich cílem je kalit vody a ne věci vyjasňovat.

Ve filmu Hilary’s America (2016) jsem se proto rozhodl jít na hranu a učinit kategorické vědecké prohlášení. Vědecké v tom smyslu, že je snadno vyvratitelné.
Prohlásil jsem, že v roce 1860, rok před občanskou válkou, žádný republikán nevlastnil otroka. Ne, že žádný republikánský lídr nevlastnil otroka, ale že žádný republikán v celých Spojených státech nevlastnil otroka. Všechny otroky v celé zemi, byly jich čtyři miliony, vlastnili demokraté.
Takové tvrzení nenajdete v žádné historické knize, v žádné učebnici, pokud vím, nikdy se neobjevilo v žádném článku, nikdy ho nikdo nevyslovil v televizi, na History Channel nebo v dokumentárním pořadu, a přesto, jak říkám, je snadno vyvratitelné. Stačilo by dát mi jména pěti republikánů, kteří vlastnili otroky, a musel bych to vzít zpět. Až do dnešního dne mi nikdo nepředložil ani jeden důkaz o opaku. Ani jediný. Jeden doktorand mi před několika měsíci napsal: „Dineshi, dostal jsem vás. Generál Ulysses S. Grant zdědil z manželčiny strany jednoho otroka.“ Já jsem ho ale upozornil: „To byl skoro zásah, příteli, ale nezapomínejte, že v době, kdy k tomu došlo, byl Ulysses S. Grant demokratem. K republikánům přešel až později.“

(Poznámka překladatele:
V roce 2019, tři roky po odvysílání Dineshova filmu, představilo několik amerických historiků jména deseti otrokářů z řad republikánů. Problém byl v tom, že tito „republikáni” byli dříve demokraty, kteří žili poblíž hranice severu a jihu, a protože byli proti odtržení a báli se občanské války, přestoupili do tábora republikánů. Dinesh na svém twitterovém účtu prohlásil, že tím historickové potvrdili jeho teorii, a pouze upravil své prohlášení na: „V roce 1860 bychom mohli spočítat otrokáře z řad republikánů na prstech dvou rukou a více jak 99 % majitelů 4 milionů amerických otroků byli demokraté.”

Jak víte, v posledních letech mnoho lidí na jihu běsní a strhává pomníky konfederace.
„Zbavme se Roberta Leeho!“ Robert E. Lee stál proti otroctví, Robert E. Lee stál proti vystoupení z federace, Robert E. Lee bojoval za Jih, protože věděl, že válka přijde i do jeho rodného státu Virginie. Byl to v podstatě virginský patriot. V tom s ním můžete souhlasit nebo nesouhlasit, faktem ale zůstává, že nebyl zápornou postavou otrokářství. Dobře to věděl i Abraham Lincoln. Kdyby si to o něm Lincoln myslel, nabídl by mu nejvyšší velení armády Unie? Ne.

Lincoln ale jmenoval čtyři záporné postavy otrokářství. A všimněte si, že ani toto se v učebnicích neobjevuje.
Zaprvé, Roger Taney, autor verdiktu v případu otroka Dreda Scotta. Byl z Marylandu, Lincoln to bral jako Jih.
Franklin Pierce, bývalý president z New Hampshire, demokrat ze severu. James Buchanan, úřadující president z Pennsylvanie, demokrat ze severu.
Stephen Douglas z Illinois, demokrat ze severu.

Tři ze čtyř byli demokrati ze severu, ale všimněte si, že těm progresivisté sochy nestrhávají.
Stephen Douglas má velkou sochu v Chicagu, té se nikdo nedotkl. Žádné útoky Antify nebo Black Lives Matter. Proč? Protože kdybyste strhli sochu Stephena Douglase, upozornili byste na fakt, že skuteční zločinci otrokářství nebyli Jižané, ale demokraté ze severu, ve spojenectví s demokraty z jihu. Byli v tom spolu. Chcete-li to ututlat, vyberte si někoho jiného – Roberta E. Leeho a vinu přiřkněte jemu. Jde o snahu přenést vinu za otroctví z Demokratické strany, kde opravdu je, na Jih. Jde o velkou lež.

Když jsou progresivisté nuceni uznat otrokářskou minulost Demokratické strany, okamžitě reagují:
„Připouštíme, že jsme byli stranou podporující otroctví, a otrokářství jsme udržovali naživu více než sto let, ale otroctví bylo zrušeno v roce 1865, takže to všechno se odehrálo velmi, velmi dávno. Nemůžete nás nyní obviňovat z chyb Demokratické strany z doby před občanskou válkou.“
Ano, ale co zločiny Demokratické strany po občanské válce?

Opusťme otroctví se pojďme podívat na spoluúčast Demokratické strany na segregaci a Ku Klux Klanu.
V 80. letech 19. století vymysleli demokraté segregaci a zákony Jima Crowa, které platily až do 60. let 20. století. Demokraté také přišli se sloganem „oddělení, ale rovnocenní“, které ospravedlňovalo segregaci a předstíralo, že je ve prospěch Afroameričanů.
Ku Klux Klan byl založen v roce 1866 v městečku Pulaski v Tennessee skupinou bývalých vojáků konfederace; jeho prvním velkým čarodějem byl konfederační generál, který byl také delegátem Celonárodního demokratického sjezdu. Ku Klux Klan se brzy rozšířil z jihu na středozápad a dál na západ a stal se slovy historika Erica Fonera „domácí teroristickou rukou Demokratické strany“.

Hlavním bodem násilnických orgií KKK bylo zabránit černochům volit – tedy hlasovat pro republikány.
Členy klanu byli přední demokraté včetně nejméně jednoho prezidenta, dvou soudců Nejvyššího soudu a nespočetných senátorů a kongresmanů.
Když v roce 2010 zemřel Robert Byrd, bývalý člen Ku Klux Klanu, byl na jeho pohřbu Obama a Bill Clinton. A Bill Clinton promluvil i o tom, že Robert Byrd byl v Ku Klux Klanu, a vysvětloval: „Řeknu vám, proč tam byl. V těch dobách musel být člověk v KKK, pokud se chtěl dostat v Demokratické straně někam dál.”
Zajímavé zjištění, že jedinou cestou k postupu bylo členství v KKK. Všimněte si: kromě toho, že Antifa nestrhává sochy otrokářů z řad demokratů, tak neútočí ani na sochy demokratů působících v KKK. Po Robertu Byrdovi je pojmenovaná půlka Západní Virginie. Dálnice Roberta Byrda, škola Roberta Byrda, nemocnice Roberta Byrda. Robert Byrd zůstává nedotčen. V Americe máme obrovské budovy pojmenované po demokratických rasistech a segregacionalistech, kterých se Antifa ani nedotkne a progresivní levice na ně neútočí.

Další velkou lží je přesvědčení, že si strany v důsledku Nixonovy mazané Southern Stragegy (Jižanské strategie) vyměnily místa - z rasistických jižanských demokratů, tzv. dixiekratů, se stali republikáni.
Richard Nixon však žádnou Southern Strategy neměl. A důkazem je, že první, co po svém zvolení udělal, jedno z jeho prvních rozhodnutí byla pozitivní diskriminace. Nixon je jejím vynálezcem. A co to ta pozitivní diskriminace je? Zákonné zvýhodnění menšin před bílými.
Zamyslete se nad tím. Kdyby člověk, který údajně ovlivňoval hluboký jih ve snaze získat jižanské demokratické rasisty pro Republikánskou stranu – dávalo by smysl, aby tento člověk jako první věc po nástupu do úřadu právně upřednostnil černé před bílými? To smysl nedává. Už ten samotný fakt by vám měl zablikat červeným světlem a probudit podezřívavost, že takhle to vůbec nebylo. Jde o další případ revizionistické historiografie.

Krása života v současnosti je i v tom, že to, co vám tady říkám, není historie podle Dineshe na rozdíl od historie podle někoho jiného. Máte možnost kontrolovat, máte možnost ověřovat.
Když tedy řeknu něco jako, že rasističtí demokraté, „dixiekraté“, se nikdy nestali republikány, dá se to zjistit. I na telefonu. Najděte si to a stejně, jako jste to viděli ve filmu, vyvolejte si je na obrazovku. Zobrazil jsem si je po jménech. Ve Sněmovně i v Senátu. Přibližně 150, takže velký počet.
A pak jsem spočítal, kolik rasistických dixiekratů se stalo republikány. Ve Sněmovně jeden, Albert Watson, a v Senátu jeden, Strom Thurmond.
Všichni ostatní rasisté zůstali, dál žili a zemřeli v Demokratické straně. Jsou oslavováni v Demokratické straně. S manželkou jedeme zítra do Washingtonu DC, jsou tam po takových lidech pojmenované budovy. Takže ten dojem, že rasističtí demokraté se stali republikány, je totální progresivistický výmysl. Nicméně výmysl hlásaný skutečně inteligentními lidmi, kteří sice vědí, jak to bylo, ale jsou ochotni lhát k prosazení svého pojetí nebo zájmu.

Historik z Princetonu Kevin Kruse neustále opakuje: Dineshi, mýlíš se. Rasističtí dixiekraté se stávali republikány.
Co takový Jesse Helms nebo Trent Lott? A co John Tower? Těmi se ale nedá argumentovat, protože nikdo z těchto mužů nebyl rasistický dixiekrat. Nebyli vůbec dixiekraté. Definice dixiekrata je buď někdo, kdo se stal ve 40. letech členem „Demokratické strany práv státu“, zkráceně nazývané „Dixiecrats“, nebo někdo, kdo v roce 1964 hlasoval proti zákonu o občanských právech. To je zavedené měřítko, které historici používají při počítání, kdo je dixiekrat a kdo ne.
Kevin Kruse to ví. Ví, že Helms nebyl dixiekrat. Ale počítá ho tam. Říká se tomu argumentum ad ignorantiam neboli argument, který spoléhá na nevědomost publika. Počítá s tím, že to nevědí ani jeho studenti. A proto mu nabídnu: „Pane Krusi, proč o tom neotevřít debatu? Přijedu na Princeton University, vaši domácí půdu a budeme o tom diskutovat před vašimi vlastními studenty. Máte tam vlídné publikum…“

Když jsem ho viděl naposledy, schovával se pod stolem. Netroufá si z prostého důvodu. Protože nemusí. Ne proto, že je zbabělec, i když je. Netroufá si, protože nemusí. Ví, že má na své studenty monopol, ví, že je v postavení, kdy je může zastrašovat. Ví, že existuje riziko, že kdybych tam přišel – stejné riziko, jaké by musela podstoupit třeba moderátorka Rachel Maddow, kdyby mě pozvala, abych mluvil o fašismu. O fašismu dlouze blábolí každý den, ale nepozvala by mě ani na 90 sekund, protože i těch by stačilo na odhalení, že to, co dělá, je humbuk a že o fašismu neví vůbec nic. Nezná ani jeho definici. A pokud ano, nepustí ji k sobě.
Definice fašismu je totiž zcela jasná. Rozhodování či nadvláda státu nad řídicími orgány firem a rozhodování státu o životech občanů. To je skutečný klinický význam slova fašismus. Jak prohlásil Mussolini: vše v rámci státu, nic proti státu, nic bez státu.

Mluvím o tom, protože toto je skutečná historie. Je nepopiratelná, jsou o ní záznamy, profesor Whitman má přepisy onoho norimberského setkání. Moje otázka tedy zní: Jak to, že my vzdělaní Američané o těchto věcech nic nevíme? Proč, když zapnete televizi, je tam Van Jones a všichni ti ostatní, co blábolí o fašismu, aniž by měli nejmenší tušení o tom, co to fašismus je. Bez jakýchkoliv znalostí o hlubokém vnitřním propojení mezi americkým progresivismem na jedné straně a reálným fašismem na druhé.

Takže se teď nacházíme v něčem, co by se dalo nazvat velkou lží. A co že je to ta velká lež?
Víme, co je to drobná lež. Drobná lež je snadno ověřitelná nepravda. Když vám někdo řekne něco, co není pravda, a vy si to můžete ověřit. Problém nastává u velkých lží. Ty jsou tak velké, že se v nich nevyznáte. A proto se mnohem hůř vyvracejí. Mnohem snadněji prodáte velkou lež než malou.
To, co se stalo v Americe, a je to velmi smutné, to překrucování fašismu nezačalo spolu s Trumpem. Ta velká lež o Trumpovi začala už v roce 1945, ve chvíli, kdy američtí vojáci vstoupili do koncentračních táborů, ve chvíli, kdy uviděli vycházet ty průsvitné, na kost vyhublé, potácející se postavy. V té chvíli byl fašismus natrvalo zdiskreditován, ale okamžitě začalo vznikat něco nového.

Progresivní revizionismus
.
Progresivisté, kteří se dostali k moci ve 40. letech na školách, v médiích a v Hollywoodu, si v podstatě řekli: Nemůžeme si dovolit, aby budoucí generace věděly, co to fašismus vlastně je, musíme fašismus vymyslet znovu, přetvořit ho. Dalo by se říct, vytvořit nový fašismus. A musíme ho přesunout z levice, kde vždycky byl, na pravici, abychom ho mohli používat jako hůl na naše oponenty. A to je největší ze všech velkých lží. Totéž platí, je mi líto, že to musím říct, o rasismu.

Moje dnešní poselství se netýká jen pravdy (i když té také), ale i odvahy. Odvahy postavit se proti takovým zvrácenostem, s ničím z toho se nesmiřovat, uvědomovat si, že jde o úsilí zadupat vás do země, abyste se stali intelektuálními červy, kteří si nechají řídit myšlenky. Nepoddávejte se tomu. Buďte sokratovští, nezávislí, ochotní se za své přesvědčení postavit, prověřujte si, co se vám předkládá, a tím osvobodíte svou mysl.

Zdroje:
1) Přednáška D.D’Souzy na Yale University
2) Přednáška D.D’Souzy na Liberty University
3) Kniha D.D’Souzy: The Big Lie: Exposing the Nazi Roots of the American Left
4) Kniha D.D’Souzy: Hillary’s America: The Secret History of the Democratic Party
5) Twitter D.D’Souzy
6) www.DineshDSouza.com

Dinesh D’Souza je americký konzervativní komentátor, spisovatel a filmový producent indického původu.
Pracoval v Bílém domě jako poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana a v současnosti zastává funkci prezidenta King’s College v New Yorku. Dinesh tvrdí, že se stal prvním politickým vězněm v USA, protože uvedl kritický film o Baracku Obamovi, “2016: Obama’s America”, a pár týdnů nato byl odsouzen za překročení limitu finančního daru politickému kandidátovi. Za podobné porušení zákona prý v USA nebyl nikdo uvězněn. Prezident Trump udělil po svém zvolení Dineshovi milost.

Přeložil Tomáš Staněk, výsledný text upravil Jaroslav Pešta.
Zdroj: