penize za knihy

Pokud si koupíte knihu za 200 Kč, dostanete zdarma balení deseti vajec. Když takovou blbost vymyslí opavský podnikatel a knihkupec Vladimír Kořínek, je to jeho vizitka, i když okolí toho o sobě hodně prozradil. Pokud ale o takové zhovadilosti píše pochvalně novinář, pak je to jeden z mnoha důkazů, že "lidé pera" velikosti Čapka, Horkého jsou minulostí, a místo nich se v novinách zjevují čím dál víc nedovzdělanci.


A což teprve akce Čtení pomáhá dětem.
Celá akce kontroverzního exředitele ČEZ, pana Martina Romana, tzv. Čtení pomáhá, kterou s velkou slávou osobně propagoval, je v podstatě o penězích. Děti dostávají virtuálních 50 korun za každou knihu, kterou údajně přečetly a tzv. vydělané peníze za čtení pak mohou přiřadit projektu na podporu zdravotně postižených lidí.
Je víc než smutné, že "pábení" ke vzdělávání u dětí se řeší přes peníze, nehledě k tomu, že učí děti podvádět. Zvláště ty schopnější. Není zde totiž reálná zpětná vazba, která by potvrdila, že děti knihy skutečně čtou a není zde nic, co by je vedlo ke čtení knih smysluplných. Prostě pošlu tam velký seznam knih a vyhraju. Naštěstí oblíbenost celého projektu je velmi malá.
Svým způsobem nebezpečný, ale velmi dobře medializovaný projekt podpořili Jiří Dědeček předseda PEN klubu, Alena Ježková spisovatelka, politička a Zdeněk Svěrák, herec. K tomu není co dodat, každý rozumný člověk si domyslí sám.

Pobízení lidi ke koupi knih za jídlo nebo nutit děti ke čtení za úplatu, považuji za největší primitivismus, kterého jsme schopni. Je to absolutní neúcta k principu vzdělávání ve společnosti, díky kterému fungujeme jako myslící lidé, a ne chodící opice.

O tom, jaký měli lidé vztah ke vzdělání a ke knihám před pár desítkami let, může svědčit část doslovu Otmara Vaňorného, překladatele Homérovy Iliady.

Studoval jsem na obecním gymnásiu v Rychnově nad Kněžnou pod výbornými profesory a byl jsem svědkem, jak ohromné oběti přinášelo občanstvo malého města Rychnova, dokonce ne bohaté, aby svoje gymnasium udrželo. Pamatuji se jako dnes, když byly po městě zavedeny sbírky, s jakým nadšením všichni občané, i nejchudší, dle možnosti přispívali. Ale i pak stál ústav veliké peníze, ale občanstvo přinášelo všecky ty oběti rádo a z lásky ke své milé mládeži, které chtělo dáti vyšší vzdělání. Tak to dělala i mnohá jiná města česká. Ale i tam, kde byly střední i vysoké školy státní, tj., kde náklady na ně platil rakouský stát, i tam mu je český národ dávno a mnohonásobně zaplatil.

Byl to veliký dar, který národ český dával své mládeži, a ovšem i sám sobě. Já bych např. nebyl mohl jinde studovat, poněvadž moji rodiče byli chudi. Že jsem nabyl středoškolského vzdělání, mám jedině děkovat obětavosti svých krajanů. Tím mi bylo umožněno také studium na universitě.

I myslím, že bylo a je mou povinností, abych za ten veliký dar vzdělání, kterého jsem z obětavosti českého národa na střední a vysoké škole nabyl, tomu milému lidu českému dle své možnosti a svých schopností také něco vrátil. Není toho mnoho, a dokonce tím není zaplaceno dobrodiní, které jsem od něho obdržel – ale víc jsem nedokázal...

Otmar Vaňorný, ve Vysokém Mýtě v dubnu 1934