france ostrov tucnaku
Anatole France (1844-1924) napsal mimořádné a dnes už téměř neznámé dílo, reagující na aktuální společenské šílenství tehdějšího světa. Přesto, že nám mohou uniknout satirické přesahy na konkretní osoby i události doby na přelomu roku 1900, je dílo velmi nadčasové.

France byl totiž vzdělaný a inteligentní spisovatel, který měl schopnost vidět a popsat to podstatné, co se ve společnosti děje. Satirický šleh na počátku knihy jasně deklaruje pomatenost lidského myšlení a touhu po jediné MÉ pravdě.
Svatý muž Mael ve své ideové horlivosti omylem pokřtí tučňáky, kteří se pak po nebeském sporu mezi Bohem a anděly stávají částečně lidmi. A jejich dějiny jsou věrnou kopií křesťanské civilizace, jak s tím dobrým, tak s přemírou chyb, špatností i ukrutností.
A Anatole France, autor jedinečné Epikurovy zahrady, toho s chutí využil, aby skrze tučňáky nastavil lidem vtipné i kruté zrcadlo jejich "lidstvi".

Na jeho díle, v kontexu s jeho názory, si můžeme velmi dobře uvědomit, že Deklarace lidských práv, tak jak je prosazována, je ve své podstatě nemravná. Říká na co na všechno máme nárok a nezmiňuje ani náznakem povinnosti, bez kterých neexistuje ve společnosti rovnováha.
V knize Ostrov tučňáků je víc než zřejmé, že celá řada humanistických principů, které jsou deklarovány jako podstata současných lidských společenství nemůže být naplněna, poněvadž většina společnosti není schopna je přijmout a vůbec už pochopit. A tak se místo s mravností často setkáváme jen s karikaturou mravnosti, s karikaturou práva, s karikaturou lásky s karikaturou politiky. Tím se celá společnost projevuje jako jedná velká karikatura, jako ostrov tučňáků.

Anatole France / Ostrov Tučňáků /
Kniha vyšla poprvé v roce 1908 pod názvem L'Ille des pingouins.

france anatole
Anatole France (1844-1924), nositel Nobelovy ceny z roku 1921, začal postupně dosahovat širokého ohlasu u čtenářské obce jednak vynikající jazykovou úrovní, jednak vtipem, duchaplností, říznou ironií a aforistickým laděním svých děl a stal se známým spisovatelem s filosofickým a laskavým pohledem na svět, jehož záchranu viděl v hluboké lidskosti a v ochotě lidí navzájem si pomáhat.
Hluboká skepse a pesimistické úvahy o věčné nedokonalosti společenských systémů ho přivedly k přesvědčení o nezbytnosti aktivního boje za spravedlnost. Proto přivítal Velkou říjnovou revoluci v Rusku a začal sympatizovat s komunismem. Přispíval do komunistického deníku L'Humanité a roku 1921 dokonce vstoupil do Francouzské komunistické strany. Ve dvacátých letech byly jeho práce zařazeny katolickou církví na tzv. Index Librorum Prohibitorum (seznam knih, které byly katolíkům zakázány pod trestem exkomunikace) (Wiki)

Výpisky:

Egypťané uctívali krokodýly a ti je požírali; Tučňáci uctívají auta a ta je hubí. Zběsilá hrabivost průmyslníků pustila auto mezi pomatené národy jako Džagannatův vůz a povaleči a snobi si z něho udělali věc své idiotské a zhoubné elegance... Právě jejich nepatrný počet měl pro ně nemalé výhody, především to, že bylo mezi nimi méně pitomců...
Tučňáci jsou nespokojeni s novým zřízením proto, že v něm žijí, a proto, že je přirozené, když si lidé na poměry stěžují. Tučňáci se však zároveň bojí změnit toto zřízení, protože mají strach z čehokoli nového. Jsou nespokojení, jsou sice nespokojení, ale srdcem je to jeden chám vedle druhého.

Veliký tučňácký národ neměl už ani tradice, ani duševní kulturu, ani umění. Pokrok civilizace se u něho projevoval vražedným průmyslem, hnusnou spekulací a odporným přepychem. Jeho hlavní město získalo jako všechny velká města v té době kosmopolitický a finanční ráz: vládla v něm nesmírná a pravidelná škaredost. Země se těšila dokonalému klidu. To byl onen vrchol.

Tučňácká demokracie si ani v nejmenším nevládla sama; byla podřízena finanční oligarchii, která pomocí novin vytvářela veřejné mínění a v hrsti držela poslance, ministry i prezidenta. Svrchovaně rozhodovala o financích republiky a řídila zahraniční politiku země.

Mravní zákon nutí lidi, kteří jsou doposud zvířaty, aby žili jinak než zvířata, a to je jim nesporně proti srsti, ale také jim to lichotí a dodává sebejistotu; a protože jsou domýšliví, zbabělí a požitkářští, ochotně se podrobují tomuto nátlaku, který v nich pěstuje marnivost a z něhož čerpají jak pocit svého současného bezpečí, tak i naději na své budoucí štěstí. To je podstata každé morálky...

To, co vy nazýváte vraždou a krádeží, je ve skutečnosti válka a kořist, posvátné základy každé říše, zdroje všech lidských ctností a veškeré velikosti.
Jsem aristokrat a daně platit nebudu; poplatnictví je potupné. Jen ať platí chátra!

Řádil jako smyslů zbavený; celé dny se choval tak, jako by ztratil rozum. Kdyby byl zaměstnán v nějakém soukromém podniku, hned by o tom všichni věděli; ve státní správě je však šílená blbost a nepříčetnost jako doma.

Jsou tu listiny upravené, tím líp, ty jsou dobré. Falešné důkazy mají všeobecně větší cenu než důkazy pravé. Jsou především vyrobeny úmyslně pro potřeby sporu, na objednávku a na míru, a pak jsou také přesné a správné. Musíme jim dávat přednost také proto, že odvádějí mysl do ideálního světa a odvracejí ji od skutečnosti, která bohužel není nikdy bez přimíšenin. Přece jen však bych byl raději, kdybychom neměli vůbec žádné důkazy, protože pak je to nejjednodušší.

Dát vašim Tučňákům odění je věcí, která může mít dalekosáhlé důsledky. Jestliže dnes zatouží Tučňák po nějaké Tučňačce, ví přesně, po čem touží a jeho choutky jsou omezeny dokonalou znalostí toho, co je skutečným předmětem jeho žádostivosti. Právě v této chvíli se dokonce za bílého dne milují na pláži dva nebo tři páry Tučňáků. Jen se podívejte na tu jejich bezprostřednost! Nikdo si jich nevšímá. A ti, kteří jsou právě v milostném objetí, vůbec nevypadají na to, že by tím byli nějak zvlášť vzrušeni. Jakmile se však budou Tučňačky i jen trochu halit, Tučňák si již neuvědomí tak přesně, co ho k nim vlastně tolik láká. Jeho nejasné touhy se rozplynou do nejrůznějších snů a představ. A nakonec pozná skutečnou lásku se všemi jejími nesmyslnými mukami. Mezitím se Tučňačky naučí klopit víčka a cudně zatínat rty, a přitom se budou tvářit, jako by pod těmi svými hadříky ukrývaly bůhvíjaký poklad!... Jak ubohé!

Od té doby se děly neslýchané věci. Tovární dělníci, kteří odmítli vstoupit do stávky, se houfně vrhli na město a zapalovali domy. Celé pluky v čele se svými důstojníky se připojily k dělnickým žhářům, za zpěvu revolučních písní táhly s nimi městem a v docích se zmocnily mnoha tun nafty, kterou pak přilévaly do ohně. Výbuchy neustávaly. Jednoho rána se v místech, kde stál obrovský telegrafní palác, znenadání zvedl obludný strom připomínající tři kilometry vysokou palmu.
Zatímco jedna polovina města byla v plamenech, druhá polovina žila všedním životem. Ráno bylo slyšet, jak na mlékárenských vozech řinčí plechové, pocínované konve.
V jedné opuštěné ulici seděl na zemi starý dlaždič, zády se opíral o zeď, mezi koleny měl láhev a pomalu přežvykoval sousta chleba s kouskem ovařené kližky. Prezidenti trustů téměř do jednoho zůstali na svých místech. Někteří plnili své povinnosti s heroickou prostoduchostí. Rafael Hrabouš, syn mučednického miliardáře, vyletěl do vzduchu, když předsedal valné hromadě cukrovarnického trustu. Vypravili mu velkolepý pohřeb; průvod musel šestkrát přelézat hromady sutin nebo po prknech přecházet krátery ve vozovce.
Běžní pomocníci boháčů, příručí, úředníci, dohazovači, cesťáci, zachovali svým chlebodárcům neochvějnou věrnost. Doposud živí zřízenci katastrofou postižené banky se v den splatnosti ubírali rozbořenými ulicemi, aby ve stále ještě doutnajících budovách předložili směnky a mnozí se při inkasu propadli do plamenů.

Za tohoto stavu si nikdo nemohl dělat iluze: neviditelný nepřítel se stal pánem města. Tak jako kdysi ticho, tak nyní vládl nepřetržitý rachot výbuchů a lidé je již v nepřekonatelné hrůze ani nevnímali. Protože veřejné osvětlení bylo zničené, město se na celé noci hroužilo do tmy a tehdy se v něm páchaly neslýchané ohavné násilnosti. Jedině hustě zabydlené čtvrti, mnohem méně postižené, se ještě bránily. Hlídkovala zde dobrovolná pořádková služba; její příslušníci stříleli po zlodějích a na každém rohu ulice narazil člověk na lidské tělo ležící v kaluži krve se skrčenými koleny, s rukama spoutanýma za zády, s kapesníkem na obličeji a lístkem na břiše.
Lidé již vůbec nestačili odklízet trosky, ani pohřbívat mrtvé. Zápach, který se šířil z mrtvol, se zanedlouho stal nesnesitelný. Řádily epidemie, bezuzdně rozsévající smrt a za sebou zanechávající naživu jen slabomyslné a otupělé. Hlad potom dorážel všechno, co ještě zbylo. Sto čtyřicátý prvý den po prvním atentátu, právě když přitáhlo šest armádních sborů s polním a pevnostním dělostřelectvem, Karlička a Jasínek stáli v noci na střeše jednoho vysokého domu v nejchudší čtvrti města, jediné doposud stojící, nyní však obehnané pásem plamenů a kouře, drželi se za ruce a dívali se kolem. Veselý zpěv se nesl z ulice, kde křepčil jako všech smyslů zbavený dav.

Válka," prohlašoval, "je barbarství, které zanikne s pokrokem civilizace. Velké demokracie jsou mírumilovné a jejich duch záhy ovládne i samovládce.

V té chvíli nějaký obtloustlý chlap, který až doposud seděl mezi poslanci, vyskočil na tribunu.
"Žádám," zvolal, "abychom vyhlásili válku Smaragdové republice, která svými šunkami a salámy drze vytlačuje na světových trzích dosavadní naprostou převahu našich prasat."
"Koho zastupuje ten poslanec?" zeptal se doktor Hrachovina.
"Velkouzenáře."
"Je někdo proti?" řekl předseda. "Dávám o návrhu hlasovat." Válka proti Smaragdové republice byla odhlasována zdviženýma, rukama většiny.
"Jak je to možné ?" zvolal Hrachovina a zeptal se tlumočníka: "Tak rychle a tak lhostejně odhlasovat válku !"
"Můj milý, vždyť je to úplně obyčejná válka, stát nás bude tak nanejvýše osm miliónů dolarů."
"A kolik lidí..."
"Těch osm miliónů dolarů je včetně lidí."
A tu se doktor Hrachovina zoufale chytil za hlavu a trpce poznamenal:
"Protože v bohatství a civilizaci se skrývá právě tolik důvodů k válce jako v bídě a barbarství, protože lidské šílenství násobené lidskou zlobou je nevyléčitelné, nezbývá nic jiného, než vykonat dobrý skutek. Moudrý člověk nashromáždí dosti dynamitu, aby tato planeta vyletěla do povětří. Jakmile se rozletí prostorem, roztříštěná na kousíčky, nastane ve vesmíru alespoň nepatrné zlepšení. I světovému svědomí se tím dostane zadostiučinění, leč takového svědomí není."