wohlleben tajny zivot stromu
Peter Wohlleben patří mezi ty vzácné autory, kteří neobyčejně čtivě a přitom fundovaně dokáže zprostředkovat vědomosti, které máme o přírodě a souvislostech s tím spojené. Svými knihami Tajný život stromů, Citový život zvířat, Slyšíš, jak mluví stromy a dalšími nadchl čtenáře po celém světě. V Německu nedávno začal vydávat časopis Wohllebenův svět.


Řadí se tak mezi popularizátory vědy jako je Lewis Thomas, Jaroslav Petr, Václav Cílek, Vladimír Socha, Ernest T. Seton, Heinrich Bernd, Lopez Barry, Gerald Durrell, Richard Dawkins a mnozí další na které jsem si momentálně nevzpomněl.

Peter Wohlleben / Tajný život stromů / Vydal Kazda Václav, 2017
Das geheime Leben der Bäume, 2015

wohlleben knihy priroda les
Peter Wohlleben

Narodil se v roce 1964 a první roky svého života prožil v Bonnu. Přesto, nebo možná právě proto, se už v šesti letech rozhodl, že se stane ochráncem přírody. Vyrůstal v Sinzigu nad Rýnem a později studoval na Fachhochschule für Forstwirtschaft v Rottenburgu nad Neckarem. Následovala dvě desetiletí práce státního úředníka v porýnské státní lesní správě. Po několika letech byl jako vedoucí kanceláře lesního úřadu přeložen do své vysněné oblasti: Mým profesním domovem se staly lesy ve dvou malých eifelských obcích.
15 let práce je jeho lesnický revír jedním z mála, který důsledně sleduje cestu zpět do listnatých lesů podobných pralesům. Koně místo strojů na těžbu dřeva, buk místo smrku, úplné zřeknutí se chemikálií, už žádné jasné řezání: příroda kolem Wershofenu dýchá úlevou.
Dnes vede Lesní akademii v německém regionu Eifel a usiluje o návrat pralesů do různých oblastí světa.
https://www.peter-wohlleben.de

Výpisky z jeho mimořádné knihy Tajný život stromů:

Přátelství

Před lety jsem v jedné ze starých rezervací bukového lesa ve svém revíru narazil na zvláštní, mechem porostlé kameny. Ve zpětném pohledu je mi jasné, že jsem kolem nich předtím už mnohokrát nevšímavě prošel, avšak jednoho dne jsem se zastavil a sklonil. Jejich tvar byl prapodivný, lehce ohnutý, s dutinami, a když jsem trochu nadzvedl mech, objevil jsem pod ním stromovou kůru. Takže to nebyl kámen, nýbrž staré dřevo. A protože bukové dřevo na vlhké půdě během několika málo let shnije, překvapilo mne, jak je ten kousek tvrdý. Především se ale nenechal zvednout, patrně byl pevně spojený se zeminou.
Kapesním nožem jsem opatrně seškrábal trochu kůry, až jsem narazil na zelenou vrstvu. Zelená? Tohle barvivo mohl být jedině chlorofyl, který se obvykle vyskytuje ve svěžích listech a shromažďuje do zásoby i v kmenech živých stromů. To ovšem znamenalo, že daný kus dřeva ještě nebyl mrtvý! Ostatní „ kameny “, stojící v kruhu o průměru jeden a půl metru, mi rychle poskytly logické vysvětlení. Jednalo se o sukovité zbytky obrovského prastarého pařezu. Zatímco vnitřek dávno shnil a proměnil se v humus – jasná známka toho, že kmen museli porazit před čtyřmi či pěti sty lety – základní okraj se částečně zachoval. Avšak jak se mohly živé pozůstatky tak dlouho udržet? Buňky přece potřebují výživu v podobě cukru, musí dýchat a alespoň trochu růst. Bez listů, tudíž bez fotosyntézy je to nicméně nemožné. Jak by mohl zbytek stromu, zvláště pak pařez, přežít několikasetletou hladovku?
Tento exemplář to však zcela zjevně zvládnul. Dostávalo se mu podpory od sousedních stromů, a sice přes kořeny. Někdy jde pouze o volné spojení přes podhoubí, jež svými vlákny obaluje kořenové špičky a pomáhá jim při výměně živin, jindy jsou to přímé srůsty. Jak tomu bylo v tomto případě, jsem nedokázal zjistit. Nechtěl jsem kopáním do půdy starému pařezu uškodit. Jedno ale bylo jasné: okolní buky do něj pumpovaly cukrový roztok, aby jej udržely při životě. Že se stromy navzájem spojují přes kořeny, bývá někdy vidět na krajích úvozových cest. Tam deště odplavují zeminu a odkrývají podzemní síť.

Vědecký výzkum v pohoří Harz prokázal, že se skutečně jedná o velmi spletitý systém, který propojuje většinu jedinců téhož druhu a porostu.
Výměna živin, určitá forma sousedské výpomoci v nouzi, je podle všeho pravidlem. Z toho lze vyvodit, že lesy jsou superorganismy, vlastně podobná společenství jako třeba mraveniště. Lze namítnout, že přece kořeny jen tupě a bezcílně prorůstají půdou, a když narazí na spřízněného jedince, spojí se s ním. Poté by si mezi sebou nuceně vyměňovaly živiny, navenek budily dojem sociálního společenství, ale přitom nezažívaly nic jiného nežli nahodilé dávání a braní. Působivý obraz aktivní pomoci by nahradil princip náhody, přičemž by i takovéto mechanismy přinášely lesnímu ekosystému výhody. Takhle jednoduše ale příroda nefunguje, konstatuje Massimo Maffei z turínské univerzity v magazínu Max Planck Forschung (3/2007, s. 65). Rostliny, tudíž i stromy dokáží své kořeny velmi dobře odlišit od kořenů cizích druhů i jiných exemplářů druhu vlastního.

Avšak proč jsou potom stromy tak sociální bytosti, proč sdílejí svoji potravu se svým příbuzenstvem a ještě přiživují konkurenci?
Důvody jsou tytéž jako v lidské společnosti : společně jde všechno líp. Osamělý strom není les, nedokáže vytvořit vyrovnané lokální klima, je vydán na milost a nemilost povětrnostním vlivům. Společně však stromy budují ekosystém, který zmírňuje extrémní vedro i mráz, ukládá spoustu vody a znatelně zvlhčuje vzduch. V takovém prostředí jsou stromy chráněny a mohou žít velmi, velmi dlouho. Ale aby k tomu došlo, je třeba za každou cenu udržet společenství. Pokud by se každý exemplář staral jenom sám o sebe, dosáhlo by jich pokročilého věku jen nemnoho. Neustálá úmrtí by vytvořila velké díry ve střeše tvořené korunami stromů, takže by do porostu snadno pronikaly vichry a vyvracely další kmeny. Letní žár by se dostával až k lesní půdě a vysušoval ji. Pak by trpěli všichni.
Každý strom je tudíž pro své společenství cenný a zasluhuje si být zachován co nejdéle. Proto les podporuje i nemocné exempláře a zásobuje je živinami, dokud se jejich stav nezlepší. Příště se může situace obrátit a pomáhající bude sám potřebovat pomoc. Silné šedostříbrné buky, které se takto chovají, mi připomínají stádo slonů. I ti se starají o své příslušníky, pomáhají nemocným a slabým na nohy a i své mrtvé opouštějí velmi neradi. Každý strom je součástí tohoto společenství, přesto však existuje určitá hierarchie. Většina pařezů postupně uhnívá a za několik desetiletí – což je pro stromy velmi brzy – se mění v humus. Pouze několik málo exemplářů se tak jako mnou zmíněný „ mechem obrostlý kámen “ udržuje při životě celá staletí.

Nač ten rozdíl? Znají snad i stromy něco jako společenské třídy? Zdá se, že ano, nicméně výraz „ třída “ není zcela výstižný. Je to spíše míra sounáležitosti, možná až náklonnosti, která rozhoduje o ochotě kolegů poskytnout pomoc.
To sami snadno pochopíte, když pohlédnete vzhůru do korun. Průměrný strom se rozrůstá do šíře tak dlouho, dokud nenarazí na špičky větví svého stejně vysokého souseda. Dál to nejde, protože tam je vzdušný, či lépe řečeno „ světelný“ prostor už obsazen. Výhonky však přesto nabývají na síle, takže získáme dojem, jako by tam nahoře probíhal opravdový boj. Dva skuteční přátelé naopak od samého začátku dbají na to, aby směrem k tomu druhému netvořili příliš silné větve. Nechtějí se vzájemně o nic připravovat a koruně přidávají na síle pouze směrem ven, tedy k jedincům, s nimiž „ nekamarádí “. Takové páry bývají tak láskyplně propojeny svými kořeny, že někdy dokonce společně umírají. Přátelství tohoto druhu, sahající až ke „ krmení “ pařezů se zpravidla najdou pouze v přírodních lesích. Možná se tak chovají všechny druhy, sám jsem vypozoroval dlouhověké pařezy nejen u buků, ale i u dubů, jedlí a douglasek.
Vysazované porosty, jimiž je většina středoevropských jehličnatých lesů, se zjevně chovají spíše jako „ děti ulice “, o nichž bude řeč v příslušné kapitole. Protože se jejich kořeny výsadbou neustále poškozují, zdá se, jako by na vzájemnost a budování sítě téměř rezignovaly. Stromy takových lokalit se zpravidla chovají jako samotáři a mají to tím pádem zvlášť těžké. Dlužno ovšem podotknout, že ve většině případů stejně nezestárnou, protože se jejich kmeny – v závislosti na konkrétním druhu – zhruba po sto letech považují za zralé k těžbě.


Z knih...

Snad jednou nadejde den, kdy i zbytku živoucího stvoření budou vrácena práva, která mu mohla býti odňata pouze tyranií. Francouzi již prokázali, že tmavá barva kůže není žádným důvodem k tomu, aby byla lidská bytost ponechána bez ochrany svévoli kdejakého trýznitele. Snad si jednoho dne nakonec uvědomíme, že ani počet nohou, ochlupenost pokožky nebo zakončení os sacrum nejsou dostatečným důvodem k tomu, abychom témuž osudu ponechali kteroukoli citlivou bytost. Neboť podle jakého jiného znaku bychom měli načrtnout hraniční čáru? Měla by to být schopnost uvažovat, nebo snad schopnost hovořit? Dospělý pes nebo dospělý kůň jsou mimo jakoukoli pochybnost mnohem rozumnější i mnohem společenštější než novorozenec starý jeden den, jeden týden, či dokonce jeden měsíc. Ale i za předpokladu, že by tomu bylo jinak, změnilo by se na věci něco? Otázka totiž nezní Mohou myslet? ani Mohou hovořit?, nýbrž Mohou trpět?
Jeremy Bentham, *1748 – 1832, anglický filosof ekonom a básník,