toulky ceskou minulosti 15
Po třech desetiletích ukončil Petr Hořejš (*1938) práci na cyklu Toulky českou minulostí čtrnáctým dílem (2016), došel ke vzniku Československa a teď přichází s patnáctým dílem nakladatel, prozaik, překladatel a autor science fiction Zdeněk Volný (*1946). A aniž to stojí v tiráži, podtitul na obálce zní Zlatý věk české literatury. Co se rozumí v této kotlině vzdálené Klondiku zlatým věkem?

Autor míní, že období 1815-1918. Něco z té éry sice už „probíral“ Petr Hořejš, ale vyňata odsud a zpracována zevrubněji je teď pouze literární vrstva dějin. A zatímco Petr Hořejš směřovat zájmem k historii jako takové, následovník se teď v klidu soustřeďuje na písemnictví.

Je-li nutná znalost předchozích částí cyklu? Ne. Bude vám nicméně přínosem srovnat výlety iniciované Petrem Hořejšem s těmi „Volnými“ a samozřejmě objevíme i sekvence, které Hořejš už zpracoval detailně.

Nová kniha má osm kapitol.

První a druhá se týkají Rukopisů královédvorského a zelenohorského, které už byly zkoumány šestým svazkem Toulek, ale tady zvíme možná víc. A jak Zdeněk Volný připomíná, Rukopisy nalezené roku 1817 sehrály zásadní iniciační a mobilizační úlohu v českých dějinách, ať už jsou pravé, nebo ne.

Třetí část
Věrnost životu je o Máchovi, Boženě Němcové, Nerudovi, Vítězslavu Hálkovi, Jakubu Arbesovi, o Borovském, Sabinovi, Antalu Staškovi a... Upoutá kupříkladu přesné zasazení životů Jana Nerudy a Jakuba Arbese do topografie Prahy, Malé Strany a Smíchova.

V dalších kapitolách (mj. Lež romantismu a pravda románu) potkáme Viléma Mrštíka, Matěje Anastazia Šimáček, Adolfa Heyduka, Karla Klostermanna, Ignáta Herrmana, Aloise Jiráska, Zikmunda Wintera, Josefa Holečka, Karla Václava Raise a také Josefa Kocourka, autora Zapadlých vlastenců 1932.

Zohledněni jsou i Svatopluk Čech, Jindřich Šimon Baar a Karel Matěj Čapek-Chod. Josef Karel Šlejhar je zmiňován nejen co autor novely Kuře melancholik a za ústřední jeho dílo je označen první jeho román Peklo.

Názvem odkazuje na Danta a peklem 19. století je továrna. Cukrovar. Šlejhar byl tak trochu náš Zola a obsáhlý román zachycuje - v souvislém vyprávění - den nejmenovaného továrního kontrolora žijícího jinak klidným, spořádaným životem. Kontrolor jde fabrikou a těší se už na večerní setkání milovanou Marií. Překvapivě je dělnicí ve stejném cukrovaru. Ten dozajista není líčenj jako nějaký pracovní, koncentrační tábor, ale... Ale „nekonečnou“ cestou putuje kontrolor – a zde je další odkaz na Božskou komedii.

Jde a pod vlivem vyvolené začne vidět nově. Okoralost opadává. Sleduje náhle živé dělníky. Přehlížel je dosud, přehlížel je jen jako bezejmenné stíny. Náhle si uvědomuje příkoří, která se v továrně každodenně odehrávají, a dochází mu, že cukrovar ničí dělníkům zdraví. Dojde mu i to, jakým krutým způsobem se k dělnictvu chovají bezcitní nadřízení.
Přesto je továrna - mnohým z nich – vším. A milují ji. Ale je krutou, krutou živitelkou.

„Ale román - prostoupený Šlejharovým temným pohledem na svět - nechce šokovat,“ píše Zdeněk Volný. „Naopak je dílem plným soucitu s trpícími; jenže autor - při svém nepřikrášleném pohledu - chápe, že co peklo jednou pohltí, nevydá NIKDY.“

V další části Volného knihy zvíme víc o literárních salonech a sejdeme se tu s Palackým či Rettigovou, s Františkem Ladislavem Riegerem, Josefem Františkem Fričem, Juliem Zeyerem, Annou Marií Tilschovou...
Ale i s indologem Vincencem Lesným. Ženám jsou pak věnovány finální tři kapitoly: Labutě pějí česky, Dcery múzy Kalliopé a Průvan v červené knihovně. I stane před námi Karolína Světlá, mladší její sestra Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková, Růžena Svobodová, Hana Kvapilová, Božena Benešová, Gabriela Preissová, Růžena Jesenská. Ale taky Arne Novák, František Xaver Svoboda a František Xaver Šalda.

Za 103 let knihou zachycených se postavení češtiny proměnilo „z degradovaného jazyka v plnohodnotnou řeč, kterou bylo nutno respektovat, ačkoli emancipační snahy narážely zejména na vídeňský odpor,“ píše Zdeněk Volný.

„Podle toho vypadal i tvůrčí program českých literátů, spisovatelů a básníků. Zpočátku si nestavěli žádný vyšší cíl, než češtinu rehabilitovat a dosáhnout jejího celospolečenského uznání. Později, zejména po vydání Máchova Máje, se už mohla česká tvorba sebevědoměji připojit k hlavním dobovým, moderním literárním směrům, romantismu a později realismu. A koncem tohoto překotného období dostala literatura i svůj politický program, postavila se za vznik samostatného státu.“

Autor ovšem zdůrazňuje, že Toulky nikdy neměly ambice zasahovat do odborných historických diskusí a že jsou určeny široké veřejnosti.

Nato uzavírá tok poutavého vyprávění citací Šaldových slov o Boženě Benešové a její sirotě Věře Lukášové; a uzavírá, ale dodá, že snad okolnosti dovolí, aby se vrátil.

Zdeněk Volný: Toulky českou minulostí. 15. díl. Pro Liberorum vydalo nakladatelství Petr Hořejš - VIA FACTI. Praha 2019. 216 str.