Dělali jsme kdysi hraný Dřevěný večer na téma Žena a Muž. Bylo to ještě ve starém Národním muzeu na Václaváku, před rekonstrukcí, v dubem obložené zasedačce vpředu vlevo - (musím se tam jít podívat, jak to tam vypadá dneska)
USA přijaly stupidní rozhodnutí a demonstrativně vyhladily dvě města ve zcela válkou vysílené zemi, která již několik měsíců hledala způsob, jak válku ukončit. Poměr ztrát na životech: Vojáci 5 % / civilisti 95 %. Celkem zemřelo 150 tis. až 240tis.lidí. Z toho cca 50% první den.
Jediná růže na keři. Spletla se? Víte, kdo je u nás tou jedinou růží? Paradoxně muž, Jiří Suchý. A proč?
Vlastimil TOMAN byl asi po roce 1948 první, kdo u nás prosadil komiks. Už několik roků předtím, ještě za války, zažil totální nasazení.
Po studiích nastoupil do plzeňské Škodovky a v letech 1953-1956 byl redaktorem Rudé zástavy, kde přijímal i z recese psané verše „černého barona“ Miloslava Švandrlíka. Roku 1956 spoluzaložil ABC a v letech 1956-1992 fungoval co jeho nezdolný šéf; sporu není, že u nás nebylo většího časopisu pro mládež.
I když často podpultově. Do ABC i jinam Toman psal, a to i scénáře komiksů, jeho bibliografie je již dnes obrovská a on píše dál a dál, ač mu to v lednu 2019 ztížil pád u domu.
„To se nemělo stát!“ řekl si v kritickém momentu. Bulovka jej dostala z nejhoršího, dobré to však dodnes není, bez pomoci Toman nechodí a fakticky je vězněm svého bytu v Jelínkově ulici. Sice má „zlatou“ choť Pavlu, ale během jara je oba opustil kus optimismu. Co jen dokáže jeden namožený pánevní klíček. Na boku Toman spát rozhodně nemůže a obvyklý pobyt v Mariánských Lázních přeložili manželé na podzim.
Spisovatel nyní nemůže ani chodit po nákupech, jak byl zvyklý, a těší se hlavně na vernisáž výstavy o svém životě a díle v plzeňské Polanově síni, kterou jsem uvedl v podvečer 18. 7., tedy den po Tomanových devadesátinách.
Výstava má skončit 23. září a jejími tvůrci jsou Jana Horáková a Stanislav Bukovský; zda však bude moci sám Vlastislav Toman přijet, je ve hvězdách.
Vymývání mozků u dětí začíná už v Mateřídoušce, kde dětem bez vších pochybností předkládají Grétin zelený svět, svět, kde pochybnosti neexistují. Začíná na televizi Déčko, kde vysílají čím dál víc novodobých pohádek plných levicového aktivismu a ideologie gender. A také ve školách na hodinách občanské nauky, kde se děti učí hlavně nepochybovat.
Masová kultura zakaluje mozek, ořezává představivost, a vybočuje vkus. Samozřejmě, ať si na okrají existuje, ale ne aby masová patlanina vytlačila kvalitní umění, které se stává čím dál tím víc elitářské až nakonec, pokud se nic nezmění, se v této patlanině potopí.
Emir Nemanja Kusturica je světově uznávaný režisér. Studoval v Praze na FAMU a dodnes umí česky. Jeho filmy nejsou zatížené politickou korektností a jako jeden z mála věhlasných umělců se nebojí mluvit otevřeně o palčivých problémech naší doby. Proto Naštavné matky podporují iniciativu, která režiséra navrhuje ke státnímu vyznamenání.
Náš spolek zastupovaný Evou Hrindovou, spolek 7. republika zastoupený Martinem Konvičkou, spolek Hej, občané zastoupený Žarkem Raptorem Jovanovičem a spolek Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže zastoupený Petrem Hamplem navrhli Emira Kusturicu ke státnímu vyznamenání. Na tiskové konferenci se k nim připojil i poslanec Jaroslav Foldyna. Posléze se k návrhu připojil i ministr kultury Antonín Staněk a další poslanci.
Česká média iniciativu nezaznamenala, ale v Srbsku se setkala se zájmem!!!!
Doufáme, že na podzim bude režisér Kusturica vyznamenán a rozšíří tak řady osobností, které šíří dobré jméno české filmové školy ve světě!
Evropský soud pro lidská práva vydal rozhodnutí, že kopírovací monopol je v přímém konfliktu se základními lidskými právy dle definice Evropské unie a dalších. To znamená, že ode dneška v EU není možné lidi sdílející kulturu odsoudit jen za porušení kopírovacího zákona; uložení trestu je odteď mnohem složitější. Můžeme od toho očekávat dalekosáhlé důsledky, nejen soudní, ale i díky potvrzení, že kopírovací monopol je v rozporu s lidskými právy.
Není nic krásnějšího než sledovat tisíce veverek, jak překonávají širokou řeku. Jejich vztyčené ocásky se podobají plachtám, napsal sibiřský badatel Middendorf. Méně romantický byl spisovatel Rubakin, když koncem 19. století popisoval desetitisíce veverek, které z tajgy vpadly do městečka Nižnij Tagil na Urale.
