Už nemůžeme. Brzy po sameťáku jsem šel jednou ulicí staré Prahy, Husovkou? Jilskou? to už" nevím. Byla to Praha oprýskaná a šedá, teprve se probouzela do načinčaných peřin, ještě měla čas na všechny ty "světové" firmy...no a v jedné z těch ulic byl jeden barák už opravený a před ním stála socha velikosti mírně nadživotní. Byl to sedlák- pro mě, přihrbený, s velikýma rukama. A v dlani té široké ruky odpočívalo ptáče.
Kolik nás asi bylo, kdo jsme u téhle sochy zároveň zažívali první setkání se sochařem, Michalem Bílkem.
Po nějakém čase jsme se potkali osobně a pamatuji si i jinou výstavu v Praze, kde vystavovala i Michalova žena a na vernisáži hrál filmař a písničkář Bedřich Ludvík. A když jsem stavěl velkou výstavu o dřevě v Národním Zemědělském muzeu na Letné, věděl jsem, že Bílek bude jeden z mých nejmilejších hostů. Díky sponzorům nebylo stěhování velké sochy divadla problém... ale mě teď najednou napadlo- změní se nějak dřevěná socha- odchodem svého stvořitele? Má jinou energii, když zůstane sama? Vyzařování? Bůh ví.
Co chci vlastně říct, hernajs?!
Že teď nedávno umřel sochař Michal Bílek. Dobrý člověk...
