mahler zdenek wikipedia

Jasné zamyšlení Zdeněk Mahlera (7. 12. 1928 – 17. 3. 2018) nad dlouholetými snahami různých institucí, nevládních organizací a jedinců změnit českou historii. Ukázky ze sborníku Přísně tajné.

Martin Hekrdla, novinář z Práva, se mě zeptal: ,,Vláda vydala knihu o českoněmeckých vztazích pod názvem Rozumět dějinám; signalizuje to snad obavu, že přijdeme i o své dějiny, nebudou-li mít státní podporu?"
Nedávno se tady točil film, který tvrdí, že v hitlerovské popravčí četě v Lidicích se šest střelců vzbouřilo a byli likvidováni, aby mohla být exekuce dokončena. Ve skutečnosti ta dvacetičlenná popravčí četa byla symbolicky vybrána z města Halle, rodiště Reinharda Heydricha, a k žádné vzpouře tam nedošlo, pouze jeden z popravčích omdlel. Klidněse „ vědecky" tvrdí, že děti z Lidic si rozebrali hodní Němci. Skutečnost?
Hodní Němci si rozebrali celkem 12 dětí, které odpovídaly rasovým výzkumům, a po válce je bylo nutné velice pracně shledávat a vracet nazpět. Více než 80 dětí skončilo v plynu. Dneska jsou parašutisté a likvidátoři říšského protektora zařazováni do úvah o „osudech teroristů v Čechách".

Právě u nás vyšla německá biografie o Heydrichovi, v níž je historik značně fascinován padlým géniem.
Z četby získáte dojem, že když parašutisté Kubiš a Gabčík tohoto zločince zlikvidovali, znemožnili možná jeho proměnu ve svatého Fridolína. A že vlastně oni jsou zločinci. Takovým „dějinám" musí čelit třeba i stát.
Leckoho možná napadne zdá může být obrana dějin shora skutečně točená. Náš stát snad nemluví jiným hlasem než my. Lze si přirozeně představit šťastnější vedení polemiky. Ale u nás, a nejen u nás, došlo k masívnímu nástupu jistých politiků, publicistů i některých historiků, kteří podrobují naše moderní dějiny velice záludné revizi a dezinterpretaci a získali široké publikační možnosti a jejich činnost je často dotována z různých, především zahraničních nadací. Protože tito horlivci už přepískli své koncepce a požadavky, nezbylo nic jiného než se proti tomu oficiálně ohradit. Nebo se snad smí ohrazovat pouze nějaký sólový archivář?

Ozval se premiér Zeman. Ohradil se místopředseda vlády Špidla. A Poslanecká sněmovna. Předseda vlády použil formulaci, že čeští Němci byli pátou kolonou Hitlera.
Byl za tato slova atakován, výhrady k tomu měl i prezident. Musím odkázat na to, že toto označení používali o sobě oni sami. Jestliže Vladimír Špidla hovořil o tom, že odsun sudetských Němců byl v podstatě akcí zajišťující mír, pronesl to jako vzdělaný historik v přesném souladu se stanoviskem vítězných mocností. Šlo o to vyloučit, aby tato menšina nemohla už napříště být zneužita k ohrožení míru.

Pokud se někdo pokouší ospravedlnit sudetské Němce, že byli vlastně přinuceni nějakým nátlakem, aby určitým způsobem volili, pak prokazuje neznalost dějin.
Volili v té době svobodně, a dokonce dvakrát, ještě předtím, než přišel Hitler. Jejich vůle se obráží i v základních politických heslech. Přivolávali Hitlera, aby je „osvobodil" od Československa. Lieber Fuhrer mach uns frei, von der Tschechoslovakei. Ukotveni v staleté historii pangermánství, opřeli se zády o Hitlerovo Německo a zcela vědomě volili totalitu proti demokracii.

Olomoucký arcibiskup, když nedávno celebroval mši na sudetoněmeckých dnech v Norimberku, zřejmě uvažoval v jiných dimenzích. Jel na padesátý třetí sraz Sudetendeutsche Landsmannschaft.
Z dosavadních padesáti dvou srazů věděl, co a kdo se tam ozývá. On se tam nejel pouze modlit. Netleskali mu proto, že se hezky modlí. oni tleskali, že jim žehnal. Musel předpokládat, že ho posadí do první fady spolu s Posseltem a Stoiberem, s Otou Habsburkem, ale i s Zogelmanneln,,pravou rukou esesáckých zločinců Heydricha a Franka. To se stalo. Když se domodlili Odpusť nám naše viny a mše skončila, arcibiskup si vzápětí mohl ověřit, jak pořídil. V areálu, jenž není chrámem, ale výstavní arénou, a kde nebyly varhany, nýbrž hrála dechovka, se zdvihly projevy, které česko - německou vládní deklaraci prohlásily za cár papíru, Beneše za genocidního zločince. Všichni řečníci se odvolávali k účasti pana arcibiskupa. Pokud se německý ministr vnitra odchýlil od diktovaných požadavků, uplatnil se pískot a výkřiky, bučení a hrozby holemi - bylo jednoznačné, že v takovém kotli nelze k ničemu pozitivnímu dospět a jestli naši novomnichované varovali před hysterickým nacionalismem, tady ho mohl svět sledovat v krystalické podobě.

Druhý den nadepsaly tamější noviny své články titulkem: Arcibiskup hrdinou sudetských Němců.
České duchovenstvo podporuje Landsmannschaft. Arcibiskup dodal tomuto shromáždění gloriolu. Replikoval pak doma na kritiku své účasti v článku Ještě mě neupálili. Jako občana mě to muselo urazit, nevím vůbec o nikom, kdo by tady pana arcibiskupa chtěl upalovat. Naopak bych se domáhal toho, aby pan arcibiskup zůstal naživu, protože od něho čekáme jinou zprávu o jiném upalování. Neboť v jeho diecézi pod firmou, kterou dnes reprezentuje, se konalo v inkvizičních procesech hromadné upalování takzvaných čarodějnic. A pan arcibiskup před dvěma lety ustavil komisi, která to má prošetřit a která zatím omilostnila jen faráře Lautnera. Více než 80 obětí je asi i nadále zkoumáno, zda nelítaly na koštěti.

Novinář se otázal: "Máme snad čelit všem těm stínům minulosti vlastním nacionalismem, vlastním pískotem a výkřiky, vlastní dechovkou, vlastním třeba nenáboženským zanícením?"
Vůbec ne! Musím se ohradit: tady nepadlo slovo proti náboženství. A nehodlám prosazovat žádný nacionalismus. Projev českého patriotismu býval odedávna vyvoláván obranným, sebezáchovným reflexem.
Nacionalismus bývá spojen s expanzívní, vysloveně mocenskou ambicí. Já za sebe odmítám, aby mě kdokoli zlovolně označoval za nacionalistu. Od nikoho nechci ani čtvereční metr pudy a od nikoho nečekám nic, než že mne bude brát jako vlastence, který se řídí havlíčkovským a masarykovským ,,Já pán, ty pán!" Jinak si harmonickou budoucnost lidské společnosti představit nedovedu.

A jak vidím budoucnost české společnosti nebo, s odpuštěním, českého národa?
Víte, v čem jsme světový unikát? Jsme jako štír, který je schopen sám sebe uštknout. Objevují se „veleduchové", kteří nám vtloukají do hlav, že český národ v historických zkouškách nikdy s neobstál, že byl vždycky druhořadý, že jeho kultura je jen odvozená, že nejsme schopni hospodařit ve své vlastní domácnosti, že čeština je pasé a že Češi nemají budoucnost.
Tyto projevy nemají nic společného s nelítostnou Masarykovou péčí o zkvalitnění našeho národa. Jsou výrazem čecháčkovství a slouhovství. Jde o vychýlení, k jakým v dějinách dochází. Neberme to jako nějaké fatální předurčení. neposedá nás osudovost. Jdeme vstříc nové volbě. Nejsou-Ji svět, ani člověk, ani jeho společenství dokončeny, pak jsme ustavičně stavěni před odpovědnou volbu. Naše existence není samozřejmá, ale ani prohraná.

Integrační proces, evropské sjednocování, které se nemůže omezit na ekonomické, je procesem zajisté žádoucím. Už ve středověku to zde v jistém smyslu bylo: univerzální koncepce, která sklenula Evropu a měla svůj provozní jazyk - latinu. A vedle ní a pod ní žila kmenová nářečí a rodily se národní jazyky.
Myslím, že národní identita a integrace si navzájem nemusejí překážet, naopak mohou přinášet vzájemné obohacení, můžeme z obojího vytěžit nepochybný klad. My ovšem nebudeme nikdy ekonomickým obrem a nemůžeme se vyznačovat tou specifickou vahou, jakou představuje početný národ. Ale můžeme a musíme vsadil na to, že největším, nejcennějším kapitálem na tomto světě je mozek, myšlenka. nápad, invence, přemýšlivost, vynalézavost…

Já tím nejcennějším kapitálem nemyslím kvantitativní ukazatele, ale kvalitu. A kvalitou se můžeme vyznačovat i my - bez burzy světového významu. Coby trpaslík budeme vždycky včleňováni a vřazováni. Jde o to, abychom nebyli přihazování na váhu jako pomocné síly, jako trpný lidský materiál.