mahler zdenek wikipedia

V síti televizních stanic už se uskutečnilo globální propojení – ať kdekoli na světě zvolíte kterýkoli programový kanál, vyvalí se na vás bohužel stejný veletok blbosti. Vysílání řízené komerčními interesy většinou oslovují spodní polovinu těla – břicho a žlázy. Potlačuje kulturu ve jménu zábavy. Kultura totiž znamená kultivaci. Bylo by záhodno oslovovat srdce a mozek. Namísto toho vás mají nasytit a ukojit pokleslí baviči svými vyčpělými anekdotami a záplava soutěží, v nichž se hraje o prachy, a mají vás „informovat“ zlomkovité zprávy z černé kroniky. Což všechno se upíná k hlavnímu cíli, vrcholu, ose, účelu mihotání – k spotřebním reklamám. Jde o spontánní nebo cílevědomou debilizaci?


Naznačil jsem, jakým strategickým faktorem jsou média a jejich působnost. O televizi padla zmínka -  a jak to vypadá s tiskem?
Stal se téměř důsledně cizím majetkem. (Podobně o tom pojednává brožura Bořivoje Čelovského Konec českého tisku, vydaná nedávno podruhé v ostravském nakladatelství Tilia – pozn. red.) Podle toho lze deníky a jejich psaní, jakkoli značně uniformní, odlišit. Jak se stavějí k požadavkům, jež jsou proti naší zemi stále chtivěji vznášeny? Z ataků už je přeci zřejmá nepřátelská podstata.
Stačí jen to výrazivo! V jistých rakouských, německých, ale i domácích novinách se přečtete o stanovisku českého premiéra, že jde o „tlučhubovy hrátky ve švejkánii“ , o odsunu se píše jako o „vyvražďování národa“, prezidentu Benešovi je spíláno co „válečnému zločinci a hromadnému vrahovi“, o Lidicích se tvrdí, že ve skutečnosti je vystříleli a vypálili Češi… Člověk aby už některé tiskoviny bral do ruky kleštěmi!
Neschyluje se k hodině pravdy, kdy platí: „Řekni mi, co si o tom myslíš, a já ti řeknu, kdo  jsi“? Připouštím, že to, co říkám, vyhlíží dost pesimisticky. Hned tady přistoupím k žádoucí pozitivní perspektivě: za prezidenta Masaryka byla bezpodmínečné, aby republika stavěla na hluboce promyšlené základní ideji, dlouhodobě určující osobitý český part v evropském orchestru.

Jaká je ta idea dneska?
„Každé hrábě hrabou k sobě“? Nemáte pocit, že naše politika mnohdy pouze reaguje, a často ode dne ke dni? Oplýváme hromadou straníků, ale máme pramálo státníků. Je načase vyjasnit si priority. Kupříkladu: nikdy nebudeme ekonomický obr – tisícovky  nadnárodních kartelů, je jich více jak tři stovky, jež mají vyšší roční rozpočet než celá naše republika, a přitom třeba vyrábějí jenom pneumatiky.  Nemůžeme mít takovou mocenskou váhu, jakou uplatňují početné národy.

Co však je největším kapitálem současného světa?
Myšlenka, nápad, investice, mozek! Tedy nikoli kvantita, ale kvalita. Něco, čím může vynikat i nepočetný národ, i my. A jsme u prvního z absolutních úkolů: musíme s nesmírnou náročností dbát o vzdělanost, školský systém, vědu, vynalézavost, kulturnost, přičinlivost, nechceme-li být do Evropy pouze připlácnuti jako pomocné síly. Odtud by se měla odvíjet naše hra o budoucnost, naše úsilí o identitu, a paradoxně i výhoda nevelké, pružné země.

Zdeněk Mahler (7.12. 1928 – 17.3, 2018)