cernik michal basnik spisovatel


Jak jste v polovině 80. let vnímal perestrojku v SSSR a její vývoj od reforem ekonomiky, až po uvolňování v politice i v celé společnosti (resp. glasnosť)? Jaký je Váš současný názor na tehdejší sovětskou perestrojku, na její možný další vývoj?
Nejen pro mne, ale pro celou naši generaci znamenala perestrojka a hlavně glasnosť naději, že i u nás se pootevřou dveře k mnohým svobodám, které nám až dosud byly odepřeny. Pro naši generaci to znamenalo především svobodu slova. V televizi jsem s nadšením sledoval rozhovory s předními sovětskými spisovateli v moskevské kavárně televizní věže Ostankino. Vzpomínám na tehdejší slavné spisovatele, jako byl Čingiz Ajtmatov, Valentin Raspustin, Andrej Vozněsenský.

Jak jste vnímal nový pohled vedení KSSS na vlastní dějiny (například kritika stalinismu…)?
S kritikou stalinismu jsem se především seznamoval v našem tisku už roku 1968, pro mne to bylo projasnění pohledu na minulost, který jsme měli oslepený školní výukou a rozhlasem.

Jak jste v tomto kontextu vnímal československou přestavbu, její vývoj a průběh (hra na přestavbu?). Byla podle Vás nějaká šance, že bude vypadat podobně jako sovětská?
Byl jsem dost zklamán, naději jsem vkládal především do sovětské glasnosťi, a ta u nás měla zavřené dveře.

Byla šance, že v ČSSR opravdu začne glasnosť?
Politická elita se svobody slova bála.
Jednou mi vyprávěl spisovatel ing. Stanislav Vácha, že na ÚV KSČ vznikly dva týmy z řad ekonomů a politologů, on jako ekonom že je v jednom týmu, a pracují na programu ekonomické přestavby. Co si vzpomínám, v navrhované perestrojce mělo jít k ústupu centrálního řízení ekonomiky, k částečnému uvolnění tržních vztahů, mělo být povoleno drobné a střední podnikání, mělo dojít k útlumu těžkého průmyslu a podobně. Svým způsobem šlo o inspiraci reformou, kterou v roce 1968 navrhoval ekonom Ota Šik.

Jak jste vnímal tehdejší postoje jednotlivých nejvyšších stranických představitelů (Gustáva Husáka, Lubomíra Štrougala, Vasiľa Biľaka, Miloše Jakeše, Ladislava Adamce) k přestavbě v ČSSR?
Považoval jsem za nejprogresivnějšího Lubomíra Štrougala. Ale spíše jsem vnímal celou tu plejádu tehdejší politické elity dnes už neznámých jmen - bylo to převažující množství dogmatiků, hlupáků, alibistů, kariéristů - prostě deprivantů.

Byl rok 1968 pro vývoj československé přestavby problémem? Na jedné straně podobnost sovětské perestrojky s pražským jarem 1968 (Akční program KSČ, uvolnění ve společnosti, svobodné informování médií), a na druhé straně ve vedoucích funkcích lidé spojení s potlačením procesu pražského jara 1968 a následnou normalizací.
Tohle hodnocení spíše patří historikům a politologům.

Jaký byl postoj členů Svazu českých spisovatelů k přestavbě? Co převažovalo: upřímný postoj k sovětské perestrojce nebo jen pragmatický souhlas, nebo šance na změny v Československu, nebo přístup: přežili jsme Chruščova a jeho reformy, přežijeme Gorbačova?
Ve Svazu českých spisovatelů bylo mnoho starých dogmatiků, kteří ovládali Svaz, a k naší tehdy mladé generaci z jejich strany vládla nedůvěra.

Jak jste konkrétně pociťoval uvolňování v umělecké tvorbě v Československu?
V druhé polovině osmdesátých let jsem jako autor i čtenář pociťoval v Čechách mírné uvolnění, které však mělo velké limity. Na Slovensku bylo uvolnění mnohem větší, a to zásluhou tehdejšího ministra kultury, básníka Miroslava Válka. Jeho zásluhou například na Slovensku nebyli mezi spisovateli disidenti - až na Dominika Tatarku, Hanu Ponickou a Ladislava Ťažkého. Knihy Ťažkého však vycházely, Tatarka a Ponická odmítali v systému publikovat, i když jim to Válek nabízel. Vím však, že třeba Tatarka dostával od Slovenského literárního fondu stipendium.

Zasahoval aparát KSČ (Oddělení kultury ÚV KSČ, tajemníci ÚV KSČ) do činnosti Svazu i po zahájení československé přestavby?
ÚV KSČ, nejen jeho oddělení kultury, měl pod bedlivým dozorem všechny umělecké svazy, jejichž činnost sice přímo neřídil, ale výrazně ovlivňoval.
Když jsem v září roku 1988 na zasedání výboru SČS předložil návrh návratu zakázaných spisovatelů zpátky do literatury a po velkém sporu s dogmatiky bylo přijato usnesení v intencích mého návrhu, hned druhý den jsem měl telefonáty od ideologického tajemníka Fojtíka a vedoucího oddělení kultury KSČ M. Műllera, co se to u nás děje. Poslal jsem jim po šoférovi usnesení výboru SČS. Nelíbilo se jim to.
Fojtíkova podřízená, ideologická tajemnice pro Čechy M. Hutterová mi zpočátku chtěla přes sekretářku dávat po telefonu příkazy, a já ji dvakrát zase přes sekretářku vzkázal, že mým nadřízeným orgánem je sjezd SČS, v době mezi sjezdy jsou konference anebo výbor SČS a jim jsem také odpovědný. Nemohli mě odvolat, byl jsem volený orgány Svazu českých spisovatelů - i když jsem byl zvolený z iniciativy ÚV KSČ.
Například v lednu roku 1989 byla na Václavském náměstí manifestace připomínající výročí upálení Jana Palacha. Policie manifestaci rozehnala. Volal mi ideologický tajemník Jan Fojtík, abych za spisovatelský svaz udělal prohlášení na podporu „pendrekového“ zákroku. Odmítl jsem s tím, že v březnu svolávám konferenci SČS, na níž se spisovatelé vyjádří k politické situaci u nás. Stejně tak jsem se odmítl vyjádřit v televizi.
Na březnové konferenci SČS pak s protektorským projevem vystoupila tajemnice ÚV KSČ M. Hutterová, ale spisovatelé ji nenechali domluvit a vypískali ji. Odešla s pláčem a z konference odjela.
Někdy na přelomu jara a léta jsem měl schůzku s vysokým komunistickým funkcionářem Miloslavem Dočkalem, kterou inicioval. Informoval jsem ho, že v edičních plánech nakladatelství, hlavně v nakladatelství Práce, jsou zařazeny knihy až dosud u nás zakázaných spisovatelů. Mimo jiné jsem mu navrhl, aby ve Vinohradském divadle byla co nejdříve uvedena nějaká Havlova hra. Překvapila mne jeho vstřícnost a slíbil podporu.

Jak byste charakterizoval lidsky i profesně Miroslava Műllera?
Vím, že byl piják, na jednu stranu se choval arogantně, na druhou stranu přátelsky, třeba i ke mně. Byl to protřelý funkcionářský hráč.

V roce 1989 nastoupil do čela Odboru kultury Jaroslav Čejka. Jak jste vnímal tuto změnu?
S Čejkou jsme se znali od počátku 70 let, názorově jsme spolu rezonovali. Vadilo nám, že mnoho spisovatelů je zakázaných. Počátkem 80. let jsme oba věděli, že na naší generaci bude, abychom v české literatuře sjednali nápravu. Jaroslav Čejka dělal, co bylo v jeho moci, ale na ÚV KSČ měl mnoho mocných protihráčů.

Jaký byl Svaz spisovatelů v roce 1987, v době Vašeho nástupu do funkce tajemníka svazu? Konzervativní? Nebo se tu již projevovaly prvky perestrojkového přístupu?
Na půdě vedení SČS vládly velmi konzervativní postoje, žádná perestrojka a glasnosť se tu neprojevovaly, byly nežádoucí. Můj nástup na půdu SČS předznamenával nutnou generační výměnu. Jako tajemník pro mladou literaturu jsem se seznamoval s fungováním aparátu SČS a s organizačními záležitostmi.

Vaší snahou bylo sjednotit tři proudy české literatury – oficiální, exilové a samizdatové. Jak se na tuto vaši aktivitu dívalo nejvyšší vedení KSČ? Jak ji vnímali členové vedení svazu českých spisovatelů? Jak to vnímala členská základna? Jak to vnímaly ostatní umělecké svazy? Jak to vnímali ve federálním svazu spisovatelů. Předpokládáme, že jste na svazu spisovatelů měli ZO KSČ. Jak tuto Vaši aktivitu hodnotil tento orgán?
Vyhlášení mého programu a jeho následné schválení výborem SČS v září roku 1988 nejvyšší vedení KSČ opravdu zaskočilo. Moje snažení o nápravu se jim vůbec nelíbilo, nebyl jsem poslušným vykonavatelem jejich vůle, jak si zpočátku mysleli. Velkou podporu jsem měl u svých generačních kolegů, kteří již působili ve výboru SČS. Z těch starších jsem měl podporu prof. Jiřího Hájka, který měl u naší generace autoritu. Většina spisovatelské členské základny tento krok přijímala velmi kladně. S federálním předsedou Svazu Janem Kozákem jsme se jen zdravili, jinak jsme se nebavili. Oba federální tajemníci pro zahraniční styk V. Adlová a R. Chmel stáli na mé straně. ZO KSČ ve Svazu spisovatelů neovlivňovala mou práci, měl jsem její tichou podporu, a to zásluhou její předsedkyně V. Adlové. Zasedání předsednictva a výboru SČS se odehrávala ve střetu s dogmatiky. Situace se změnila koncem února roku 1989, kdy federální výbor na mé doporučení zvolil do funkce předsedy Svazu československých spisovatelů Miroslava Válka. Ještě před zahájením federálního výboru, který jsem řídil, mi sekretářka přinesla abdikační dopis Jana Kozáka. S Válkem jsme pak spolu projednávali většinu kroků k narovnání, například on jako federální předseda a zkušený politik si vzal za úkol obnovení činnosti PEN -klubu.

Měl jste s tímto programem (cílem) otevřené dveře do rozhlasu a televize? Bylo zde nasloucháno a projevilo se to například v literárních publicistických pořadech? Byl jste do nich zván a měl jste možnost o tom veřejně v rozhlase a televizi mluvit?
Možná mám už děravou paměť, ale musím říci, že možnost mluvit o zásadních bodech našeho programu v televizi a rozhlase zájem neměli.

Jak jste vnímal přestavbu ve vysílání v rozhlase a v televizi? Dle Vašeho názoru, byla či nebyla československá přestavba znát z vysílání publicistických, zpravodajských a uměleckých pořadů?
Po více než třiceti letech se necítím kompetentní situaci v rozhlasu a televizi hodnotit. Mám takový pocit, že v televizi a rozhlasu o žádnou přestavbu a glasnosť nešlo.

Jak jste vnímal podpisy významných umělců pod peticí Několik vět, jako byla Hana Zagorová, Jiří Bartoška, Josef Kemr či kulturních pracovníků pod peticí Iniciativa kulturních pracovníků, Petice za propuštění Václava Havla, Petice za propuštění redaktorů Lidových novin?
Už jsem se podrobněji vyjadřoval v jednom ze svých rozhovorů, že jsem v roce 1977 nepodepsal Antichartu.
Jinak si velmi dobře vzpomínám na petici Několik vět, protože brzy po ní někdo na ústředním výboru KSČ vypracoval provolání Několik pádných vět. V druhé polovině července jsem byl na dovolené na Ždáni a tam mi volal jeden funkcionář ÚV KSČ. Informoval mne o provolání Několik pádných vět s tím, že za mnou přijde řidič z SČS a provolání mi přiveze. Provolání jsem nepodepsal, nelíbil se mi způsob manipulace, se zněním textu jsem nesouhlasil. Několik pádných vět bylo debaklem.
Federální předsednictvo SČSS koncem dubna 1989 vydalo prohlášení za propuštění Václava Havla z vězení, které formuloval předseda SČSS Miroslav Válek. Podepsalo jej předsednictvo SČSS ve složení: Ján Solovič, předseda SSS, Ladislav Ballek, tajemník SSS, Vladimír Mináč, Rudolf Chmel, tajemník SČSS, Ľubomír Feldek, Michal Černík, předseda SČS, Věra Adlová, tajemnice SČSS, Josef Peterka, tajemník SČS, Josef Šimon.
Prohlášení bylo adresováno ČTK, televizi, rozhlasu a některým ústředním deníkům, avšak nebylo nikde zveřejněno. Text byl proto poštou rozeslán všem členům SČS.

Přikládám znění prohlášení:
Dne 21. dubna 1989 zasedalo předsednictvo SČSS. Projednalo mimo jiné protesty proti odsouzení Václava Havla, respektive intervence v jeho prospěch.
V posledních dnech a týdnech intervenovaly na SČSS za Václava Havla tyto zahraniční kulturní instituce: Svaz spisovatelů Dánska, Svaz spisovatelů Slovinska, Svaz spisovatelů Srbska, Svaz spisovatelů Maďarska, Svaz spisovatelů Norska, Svaz pracujících Tisk+papír- NSR, PEN Maďarsko, Srbsko, SSSR-Estonsko, Literární společnost Wellesto - Estonská SSSR a některé jiné méně významné kulturní organizace
Předsednictvo SČSS věc posoudilo a zaujalo k ní toto stanovisko: Václav Havel nebyl souzen za svou literární tvorbu, ani za své názory. SČSS nesouhlasí s jeho názory, ale hájí jeho práva na ně.
Veřejné manifestování těchto názorů tak jak tomu bylo v případě Václava Havla za jeho organizátorské a osobní účasti, vyvolalo však společenské napětí a vědomě uvedlo do nebezpečí množství především mladých lidí. Tento postup není ani politicky ani eticky přijatelný. Je v rozporu se zákony, které je jistě možné měnit, ale pokud se tak nestane, je třeba je respektovat. Úcta k zákonům a jejich dodržování je základním atributem každého právního státu.
SČSS proto nemůže převzít odpovědnost za takovéto jednání Václava Havla, ani za jeho následky, tím spíše, že Václav Havel není jeho členem.
Nicméně dává však SČSS přednost politické argumentaci a dialogu před represemi. Zvláště zdůrazňuje potřebu prohlubování demokracie, bez které není možné realizovat přestavbu.
Dle našeho názoru ne bezvýhradně nutné represe zhoršují společenské klima, jsou společensky příliš drahým provizoriem a ve svém důsledku přispívají k popularizaci opozice.
Z morálních příčin nemůžeme pominout ani hlasy některých spisovatelů a členů jiných uměleckých svazů. Především těch, kteří nepodepsali „nátlakovou iniciativu kulturních pracovníků“ a obrátili se se svými výhradami na představitele stranických a státních orgánů nebo využili prostor vnitrosvazové demokracie. Tyto hlasy považujeme za politicky legitimní. Bez přihlédnutí k nim není možné budovat ani udržet jednotu tvůrčích svazů.
Je nutné usilovat o trpělivý a celospolečensky dialog a vytvořit jeho právní garance. K psychologické podstatě socialismu nepatří strach ale důvěra, protože cesta k budoucnosti nevede přes konfrontace ani přes vyhraněné krajní požadavky, ale jen přes prohlubování demokracie politickými prostředky.
Mírou politiky je a bude v poslední instanci vždy člověk.

Neměl jste v souvislosti s tím problémy se Státní bezpečností? Neměla StB snahu dostat Vás „pod kontrolu“?
První přímou zkušenost s StB jsem měl v roce 1973. Když mne propouštěli z vazební věznice v Ruzyni, kde jsem byl za smyšlené obvinění několik týdnů, odvezli mne nejprve do Bartolomějské. Tam se mnou rozmlouvali dva mladí pracovníci. Říkali, že mne do vazby dala prokurátorka, která se tu v padesátých letech podílela na procesech a nemá ráda novináře, intelektuály a spisovatele, že odsoudila Jirouse - Magora a Kořána a že za mnou budou stát, aby se nic takového již neopakovalo, a já jim na oplátku budu podávat informace o dění v redakci. Odmítl jsem nabízenou spolupráci. Až mnohem později mi došlo, že to byla jedna z metod, jak získávat spolupracovníky StB.
Když jsem se stal předsedou spisovatelské organizace a začal s naplňováním našeho programu, začínal jsem pociťovat některé kroky StB.
Počátkem léta 1989 jsem měl v kavárně Národního divadla schůzku s Ivanem Klímou, kde jsme projednávali znovuobnovení činnosti PEN-klubu, které se mělo konat v Chodovské tvrzi za účasti třiceti spisovatelů publikujících a třiceti zakázaných. Počátkem srpna před spisovatelským setkáním Chodovskou tvrz zablokovali příslušníci StB a spisovatele dovnitř nevpustili. Z postu předsedy SČS jsem napsal tajemníkovi KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na postup StB. Brzy poté mi před domem několik týdnů parkovala zelená škodovka a v ní vždy někdo seděl. Provokativní odposlech a hlídání jsem chápal jako varování.
Když jsem v létě obdržel písemné pozvání pátera Opaska na zářijové setkání exilových a zakázaných spisovatelů do Frankenu, poslal jsem tam dva zástupce SČS, spisovatele Petra Prouzu a Vladimíra Kolára. Na hraničním přejezdu je příslušníci StB vyvedli z rychlíku, vyšetřovali je a vlak jim nechali ujet. Do Frankenu dojeli dalším vlakem. Na zpáteční cestě jim provedli to samé. Z postu předsedy SČS jsem opět napsal tajemníku KSČ Janu Fojtíkovi stížnost na postup StB s tím, že delegování do Frankenu bylo řádně projednáno na vedení SČS.
Aparát Svazu měl kolem 25 pracovníků, z nichž nejméně tři přímo spolupracovali s StB. Jedním z nich byl tajemník pro personální otázky, který se v listopadových událostech hodil marod a již se neukázal.
Po převratu mne překvapilo, kolik spisovatelů a novinářů z těch publikujících i zakázaných bylo na seznamu spolupracovníků StB. Byli tam i agenti či rezidenti. Někteří z těch nejvíce aktivních pak po převratu svou spolupráci s StB odčinili, prostě se z nich stali nesmiřitelní bojovníci, antikomunisté, jejich jména posléze ze seznamu spolupracovníků StB zmizela, ostatní v seznamu zůstali.

Otázky: Daniel Růžička
březen 2019