boccaccio dekameron
V coronární době budou jistě vzpomínána a citována díla, která se tím pro lidstvo mimořádným obdobím zabývají. Jistě přijde na přetřes Mor, kniha od Alberta Camuse, (dostal Nobelovu cenu za literaturu).
Budou o ní mluvit i ti, co ji nikdy nečetli – a já se jim nedivím, není to lehké čtení a dle mínění kritiků to ani není o moru – nemoci, ale spíše o touze po moci, což je jiná lidská choroba, ne – moc, nemoc možná horší, než…
Kdybych byl pověřen ocenit dílo A. Camuse já, dal bych cenu knize Cizinec, tu jsem i s ukázkou dal do své Čítanky (patřičné)

Hromadným onemocněním lidí se zaobírá i strašidelná a fantastická povídka od E.A. Poea, Maska červené smrti.
„Červená smrt už dlouho pustošila zemi – to je začátek té povídky Už to je v ní první zmýlená – nemoc přece nepustoší zemi, ale lidi.
Země sama možná od lidstva už trochu pročistit potřebovala.

Červená…a když jsme u těch barev, nemůžu nevzpomenout na Bílou nemoc Karla Čapka, divadelní hru – ta začíná jak? První obraz – tři malomocní ve fáčích. První malomocný říká – Mor je to, mor. U nás v ulici…Taky ta hra není o té nemoci. Najdete tu i varování, předpověď toho, co se později stalo. Nikdo si nedal říct…A na co vlastně Čapek umřel se podobalo…
Taky se vám nezdá to srovnávání covidu s morem? Z moru se prý moc nemocných nevyléčilo…

Pojďme jinam -
Báječný Jan ze Sioraku jako jeden z prvních ve svém okolí používá za epidemie dezinfekci, praní v horké vodě, kouř, horko ohně. (Dědictví otců, Robert Merle) Pro mě je tenhle první díl nejlepší knihou pana Merla.

Ale já se – co se týče knih - vrátím v čase ještě víc zpátky, až do časů humanismu a renesance v Itálii, protože jedna kniha z „časů moru“ přežila do našich dnů, je stále čtená, jejím příběhům se smějeme, máme z nich radost, pořád je vyprávíme, filmujeme je, citujeme.
Já vím, že vy už víte, že myslím na D e k a m e r o n , který napsal Giovanni Boccaccio.
Obsah je plný příběhů – deset lidí na „útěku“ z Říma před morem si – aby přišli na jiné myšlenky - po deset dnů vypráví příběhy…takže 10x10. Králem večera je pokaždé někdo jiný(á) a určuje téma. A některá ta krásná témata jsme si zvykli označovat přímo za šťavnatá či lechtivá.

Jsem moc rád, že nemusím rozhodovat o druhých a za druhé. Mimo jiné i proto, že mi připadá, že ta obrana před virem je někdy možná horší, než virus sám. Ale moc rád bych byl „králem“ jednoho takového večera, který popisuje Boccaccio a moc rád bych zadal téma vyprávění. A poslouchal devět vyprávění, každé jiné a jinak podané. Jaké téma by to bylo?
Co myslíte?