jabko miska vanoce
Nebojte se, nepeče se a vůbec nehodlám vařit. Pamatuju, jak se kdysi mléko do prodejen vozilo ve velkých konvích a prodávalo nalévané. Taky se prodávalo ve vratných lahvích, uzavřených nahoře staniolem, hliníkovým stříbrným víčkem. V jeden čas, skoro najednou, se ty víčka naučili leckde v Evropě proklovávat ptáci a vyzobávat smetanu.

Jak je to vlastně o vánocích s mlékem?
Mléko je první potrava, kterou přijímáme, jako lidi i savci. Než jsme něco zjistili o slunci a zemi, naučili jsme se chovat zvířata, abychom mohli pít jejich mléko a dělat z něj ementál. Sranda je, že už dneska spousta lidí neví, že kravička například musí zabřeznout a porodit telátko, než se v jejím ochočeném těle mléko objeví.
Víte, kolik dřev má barvu mléka? Javor například, i smrk či topol. Lípa, z které tě vyřezali řezbáři, Ježíšku, panáčku.
A teď nějaké přirovnání – Víno, červené, je prý mléko starců. A kolik básnických obrazů popisuje tu zvláštní změnu, kdy ženský prs přestane být erotický objekt a stane se dárcem základních živin!

Jsou prý lidé, co nesnášejí pohled na ženu, kojící na veřejnosti dítě.
Takovou blbost bych nechal zarámovat! Odvracet pohled od toho, co je na světě snad nejpřirozenější? Je jim líto, pánům, že jim nic takového nebylo dáno? I oni přece přispěli svou troškou do toho zázračného koloběhu života.
Mléko je moc důležitá základní potravina.

Kdybychom vzali v úvahu, co a jak slavíme, potom vánoce (slunovrat) by byly mezi svátky mlékem.
No ano. Vaječné velikonoce, mléčné vánoce. Vždyť i do všech krvavých dob vlála vlajka barvy mléka a znamenala příměří. Mír chléva může rozkopat jen býk strachu.
Kdo slaví, ten zpívá. Kdo zpívá, nemůže mít vztek, nenávidět, bát se. Zkoušel jsem to.

Zpíváme písně příměří o mléčných vánocích, bílých. Naše krev se uklidňuje. Jako kouř, jako ticho. Jako když padá sníh a my za ním vítáme světlo. Tvaroh na hnědém chlebě naší země.