vzdelavani skola

Česká literatura (58) přinesla mnoho zajímavých úvah nejen o české literatuře a hledáním tzv. bílých míst, ale také pár poučných článků..  V tomto směru z časopisu ční
výjimečným způsobem  příspěvek literárního kritika, na který bych rád reagoval.

Po přečtení příspěvku musím zvolat. Ano, pravda pravdoucí! Naprosto souhlasím, protože text má racionální jádro. Pokusil bych se ho, ale poněkud přeformulovat. Z pohledu dialektického determinismu je sofistikovaný fokus na fundament problému až personifikovaně markantní. Zejména antagonismus variantního modelu odpovídá historizující interpretaci věci. De Facto jsou subjekty interagující v rámci redudance objektu indiferentní. Tedy, abych to zkrátil, co chtěl autor vlastně říct?

A zde již inkriminovaný text.... :o)

Recepce básnické promluvy jakožto specifická časová zkušenost
Článek - Česká literatura 58, 2010/1

Fenomenologická analýza představuje popis korelativně spjatých zkušenostních pólů: noetického (v případě básnické promluvy: „akt čtení“, resp. „čtoucí pohled“) a noematického (v případě básnické promluvy: struktura, resp. strukturní fáze básnické výpovědi, ke kterým se „čtoucí pohled“ pne a podle kterých se tvaruje). Východiskem fenomenologické reflexe básnické výpovědi jakožto specifického předmětu zakoušení přitom mohou být dílčí poznatky, k nimž dospěli představitelé zkušenostně-orientované poetiky a filosofie umění (I. Kant, Kostnická škola) a představitelé pražského strukturalismu (J. Mukařovský, F. Vodička, M. Jankovič).
Noetický pól vykazuje charakter časového rozestření: čas čtení je časem specifických očekávání (jež se rozprostírají kolem přítomnostního centra zkušenosti), specifických řešení těchto anticipací a retencionálního podržování dosavadního průběhu zkušenosti (zde lze navázat na Iserovu interpretaci Husserlovy fenomenologie vnitřního vědomí času). Noematický pól (což je třeba zdůraznit proti Iserovým závěrům) pak nepředstavuje fikční svět díla, resp. výhradně tematické složky výpovědi, nýbrž strukturní svazek složek jazykových (zvuková a významová vrstva), kompozičních (např. gradace, kontrasty) a tematických - v tomto navazujeme na Vodičkův pojem konkretizace.
Ve fenomenologické analýze se navíc stává zřejmé, že pohyb zkušenosti svázaný se strukturovanými fázemi výpovědi se neodvíjí podle pojmově vyjádřitelných očekávání a konkretizací, jeho jednota či souvislost je „obsahově nespecifikovatelná“ (zde můžeme zohlednit kantovskou estetiku a Jankovičovu interpretaci pojmu „sémantického gesta“). Různé formy zkušenostního „spění“ a „rozpínání“ lze pak využít jako východisko pro klasifikaci literárních druhů, resp. typově odlišných výpovědních sekvencí. Předkládaná studie kromě formulace předestřených zásad strukturálně-fenomenologické analýzy ověřuje teoreticky rozpracované teze na konkrétním materiálu (Rimbaudovy Samohlásky).