patricny trava

Opravdu je mezi námi někdo, kdo ten příběh nezná? Tak poslouchejte – za jednou paní přišel milenec. Šli spolu do ložnice a dělali tam to nejhezčí co na světě znám. Najednou v zámku zarachotil klíč.
„To je manžel – lekla se žena, zavřela milence do dubové skříně a rychle upravila podušky.
Druhý den ráno odletěli na dovolenou na Maledivy.
Skříň byla tak pevná, že se z ní milenec nedostal ven. Jeho konec se mi nechce popisovat.
Co se asi stalo na Maledivách, nebo během cesty, nikdo neví. Z nějakého důvodu se prostě manželé už do bytu nevrátili, teprve po letech žena, když se rozhodla dům prodat. A když došlo k otevření skříně, víte, co v ní našli?
Ano, víte.

Tak to je myslím, velmi stručné vylíčení děje.
Já k tomu mám mnoho konkrétních otázek, např: „Milence nikdo nepostrádal? Manželé z bytu nic nepotřebovali? Byly ve skříni šaty? Nikdo v okolí nic necítil?“
A tak podobně, ale dejme tomu, že každá otázka může mít nějakou uvěřitelnou odpověď.
Jenže ta základní situace , vrcholící drama manželského trojúhelníku, je jedna z nejznámějších v literatuře i ve filmu! Vzpomeňte si jen na tu svou. Zažitou, nebo jen oblíbenou. Nejsme všichni monogamní.
Kolik knih by nebylo – např. Veselice aneb kostlivec ve skříni (Maugham), kolik by nebylo divadelních her – Brouk v hlavě (Feydeau).
Zemřelý milenec bude věčně žít, protože rčení o zátěži z minula, utajeném skandálu apod. má jméno po něm. Kostlivec ve skříni.

Nevím, bude – li mu to tam nahoře něco platné.
Situace předčasného a nečekaného příchodu manžela má i jiné vzorce –zakončení. Je tu např. typ „Skokan“- předčasné opuštění bytu oknem, vzpomínáte na film Světáci?
nebo „Vysvětlování- nevěř tomu co vidíš, miláčku, vysvětlím ti…!“ Nebo- „Ten pán je lékař, udělalo se mi špatně a tak…Nechala jsem opravit postel, truhlář dřív nemohl…“
A přitom Belmondo ve filmu Veselé velikonoce jasně varuje: „Doma ne! Doma ne! Doma nikdy ne!
To už jsme se myslím dostali daleko.

A teď si představte, že jsou lidé, kterým se ty manželské trojúhelníky přímo nelíbí.
A někteří z nich nevidí břevno v oku svém a chtějí druhým předepisovat, jak mají žít.
Někteří z nich dokonce chtěli zákonem zakázat, aby se dávaly nesmyslné sliby. Chápete – takové to „Beru si tě Zito Gráfová za manželku a budu tě milovat celý život“ a nebo „dokud nás smrt nerozdělí.“
Prosil bych, sestry a bratři, abychom si na tyhle navrhovatele zákonů dali pozor. Čím míň se Zákon a Stát plete lidem do života, tím lépe. Vůbec je třeba, aby zákony ubývaly, vždyť už se v nich nikdo nevyzná. Nechť poslanci zákony odmítají místo přijímání.
A kromě toho – zkuste účinnost takového zákona proti slibům domyslet – já k tomu odvahu nemám. Ale vím jedno – dokud budeme takhle nemožné sliby skládat, do té doby budeme mít postaráno o veselé i smutné pikantní zápletky příběhů. Takže ve jménu literatury, jménem filmu, ve jménu všech dosud nenapsaných komedií - já jsem na straně pokračování těch bláhových slibů. Vždyť znějí tak romanticky!

Začal jsem vážně, ale teď přidám vtip –
Vášnivá žena je s milencem Georgem (domácí přítel) v posteli, když tu jí zapípá mobil.
„Pssst!“udělá žena –„ to bude manžel.“
A opravdu to manžel je. „Co děláš, Irenko?“ptá se.
„Ale, uklízím“, odpoví Irena. „A co ty?“
„Já jsem na golfu…“Odpoví manžel.
„A s kým to hraješ?“
„S Georgem…“

Víte, proč se tomu dokážem smát? Protože si říkáme, že nám se to stát nemůže. „Nám se to nemůže stát,“ zpíváme si.
Veselý rok bez nehod vám přeju.


Zaujalo nás