patricny mrize vezeni
Kam se hrabe Alcatraz. Ruzyně. Pevnost If. Sing – Sing. Ďábelské ostrovy…

Z těch všech se dá utéct. Z těch všech už někdy někdo utekl.

Ale covid nás dostal do vězení tak zvláštního, že se z něj utéct nedá. A není to těmi zdmi – nejsou tu překážkou mříže. Abyste mohli utéct, musíte totiž mít kam.

Další planety ještě nejsou pro lidi zařízené, chybí infrastruktura, bezpeckové hrozny, pečivo ze zmraženého polotovaru, únorové jahody a televizní pořady o vaření.

Nejsem první, kdo to říká. Že tahle naše zem, unavená z našich luxusů a hlavně množství, je to jediné, co máme.

Pandemie? Blbost! Jen trochu jiná chřipka a všichni šílí – díky mediím! Pro media je covid něco jako smrt Diany – pamatujete?

Vždyť - kolik je mrtvých na silnicích – někdy za jeden víkend – kolik zmrzačených, a přece nikdo nevyhlašuje nouzový stav! Nikdo nepřestává jezdit. Jestli je nějaká pandemie na zemi, tak je to přemnožení lidí a jejich vlastnosti. Třeba chtivost… A mimochodem – ta media, která právě teď pro změnu vytvářejí krizi, (vlastně ji sama přivolávají), ta media jsou naše, jsou taková, jaká je kupujeme, taková, jaká je chceme (většina) mít. Taková, jací jsme.

A tak se vlastně i covid jako kriminál může jít schovat před tím vězením vlastním, které máme sami v sobě.
Před tím je takhle malý! (ukazuju asi 2 milimetry mezi palcem a ukazováčkem) Omezení co mám v sobě, rigidita v podvědomí, lenost myšlení - to jsou kobky! Docela už tu svoji kobku, kobku svého já, znám, mám ji už trochu prokouknutou. A až dokážu překonat její mříže, sám sebe, to si pohovím!

Těšíte se?