Jeden z nejpopulárnějších českých literátů Jiří Žáček otevřeně o cenzuře kdysi a dnes. Asi naštvě hodně lidí, ale ti kteří skutečně myslí a hledají souvislosti, to rozhodně nebudou. A pak asi znáte přísloví o potrefené huse, co nejvíc kejhá, ne?

Vzpomínám si, jak za socialismu nebylo radno používat některá slova. Např. Svobodná Evropa, Charta 77, Plastic People, Hlas Ameriky, Kryl, Woodstock a svým způsobem i slovo junácký, Foglar, Seifert, Hrabal, Kerouac, a mnoho dalších.

Volby jsou vlastně nákup. Co? Koho?
Je tolik způsobů nákupu. Někdo kupuje to nejlevnější, stejně se to za čas vyhodí. Jiný to nejdražší, zboží za dvě zlatky je určitě lepší než zboží za jednu zlatku, není – liž pravda? Další říká – zlatá střední cesta.

Malich je vizionář a génius. Pomocí drátů svázaných provázky vytváří svoje vlastní světy, v nichž dochází k propojení s přírodou a vesmírem.

Konečně v Miláně. Ploužíme se půlnocí autem do centra. V barelech kolem cesty hoří ohně. Holky si u nich nahřívají zadky a dlouhé nohy. Skoro magické.
Chci je vyfotit, ale Pietro mi stahuje foťák do klína. Nedělej to nebo nám potáhne do auta.

Je to něco, jako by se to šířilo ve všeobecném povědomí, že se čas od času objeví na různých, zcela odlišných místech, jiným lidem zcela stejný nápad. Není to ani z jedné strany plagiátorství, jen zajímavá shoda. Nyní se nápad s návštěvou pohřbů neznámých lidí, a tím zmírnění pocitu vlastní osamělosti, objevil u světoznámého spisovatele a u začínající autorky.

Jan Werich:  Nikdo si nesmí myslet, že je víc než ten druhý. Pokud někdo ale má dispozice větší než druzí, pak je má proto, aby pomohl těm, kteří se nenarodili jako géniové... ono totiž každý má ve společnosti svoje poslání...

V knize deníků Celý život, básník Jan Zábrana píše:
Zjara 1961, tři měsíce před smrtí, vysvětloval Hemingway A. E. Hotchnerovi, kterého omylem pokládal za svého přítele, ačkoli to byl ten nejhorší had, kterého si mohl hřát na prsou, proč se pro něho stal život nesnesitelným:

„What does a man care about? Staying healthy. Working good. Eating and drinking with his friends. Enjoying himself in bed. I haven’t got any of them, Hotch. Do you understand, goddam it? None of them…“

"Na čem muži záleží? Zůstat zdravý. Dobře pracovat. Jíst a pít s přáteli. Užívat si v posteli. Nic z toho nemám, Hotchi. Rozumíš tomu, sakra? Nic z toho..."

Ten, kdo se celý život proklamoval za tvrdého chlapíka, za chlapáka, který se hned tak nevzdá, který dokáže bojovat doposledka jako jeho stařec s rybou, tady de facto říká, že život ztratil cenu a nemá smysl, pokud přestal být příjemný.

Podle téhle argumentace by k zoufalství na tomhle světě stačilo zestárnout a onemocnět nějakou tou vleklou, nevyléčitelnou nemocí, která po padesátce postihne každého druhého…
Podle téhle argumentace by každý, kdo při autohavárce přijde o ruku nebo o nohu, měl plné právo spáchat sebevraždu, poněvadž další pobyt na světě pro něho přestal být příjemný…

To se ví, že Hemingwayovi rozumím, to se ví, že tyhle pocity chápu. Že by mi ale připadaly nějak hrdinské, že bych tohle pokládal za boj doposledka, to říct nemohu. Ve chvíli, kdy – ostatně jako vždycky – je svět plný hrbáčů, slepců (nebo osleplých), lidí visících na nitce inzulínu, lidí s přeraženou páteří, s amputovanými prsty… Umím to pochopit, poněvadž žít jako mrzák je pro člověka zvyklého na zdraví ponižující, potupné a zoufalé, ale statečné to není, to není, to není.

Já, člověk jako já, si představuje peklo jako místnost plnou lidí, ve které je neustále zapnutý televizor a z níž je na jediný okamžik zakázáno odejít.

Kniha: Jan Zábrana / Celý život /
Jan Zábrana. Celý život. Deníky z let 1948 až 1984

Snad před třinácti, snad před čtrnácti lety provedl navštěvovaný literární web průzkum v několika městských knihovnách. Knihovníci odpověděli na otázku, kolikrát v roce si čtenáři vypůjčili tu kterou knihu toho kterého spisovatele klasika. Ta čísla byla znepokojivě malá a převažovala mezi nimi - nula. Žijící klasik pak redakci sepsul: „O takových věcech se nemá vůbec psát!“

Tucet základních otázek o katastrofálním stavu společnosti zanechal Čechům známý kněz Petr Piťha ve svém Upozornění pro společnost. Velký )spěch dopsiu ho vedl k tomu aby napsal dopis druhý, ve kterém se věnuje popisu, jak z toho společenského marasmu ven.