svrchovanost dauphin vyber texty
Svrchovanost – je glosována významnými osobnostmi českého a slovenského veřejného života, je komentována zprava i zleva, z pozice různých vědních oborů, životních zkušeností či politických funkcí.
Svrchovanost – přináší kritiku globalizovaného kapitalismu i progresivistických společenských experimentů, svrchovanosti tolik vzdálených
Svrchovanost – jeden ze základních kamenů demokracie – značí, že stát i jeho lid jsou schopni činit samostatná rozhodnutí o svém osudu
Svrchovanost – je dnes zpochybňována pravicovým neoliberalismem i levicovým progresivismem a nálepkována jako populismus či naopak extrémismus

Petr Drulák, bývalý diplomat a politolog, se věnuje českému zájmu a konzervativnímu socialismu, jejich prizmatem rozebírá domácí i zahraniční politiku.
Bývalý disident, advokát a premiér Ján Čarnogurský se zabývá slovenskou otázkou z pohledu katolického a slovanského.
Bývalý europoslanec a sociolog Jan Keller patří k předním znalcům francouzské sociologie a kritikům sociální nespravedlnosti v Česku.
Poslanec a filozof Ľuboš Blaha je znám jako odborník na marxistickou filozofii i zastánce výrazně levicových postojů.
Ekonomka a aktivistka Ilona Švihlíková rozvíjí levicový neliberální pohled na ekonomickou transformaci a aktuální hospodářskou politiku.
Novinář a vydavatel Roman Michelko komentuje slovenské i české dění z levicových a národních pozic.
Kulturní antropolog Ivo Budil nabízí konzervativní pohled na vývoj civilizací.
Katolický publicista a aktivista Michal Semín se věnuje zejména otázkám etiky, výchovy a fungování státu.
Sociolog a aktivista Petr Hampl z národních pozic kriticky reflektuje globalizaci a evropskou integraci.
Konzervativní publicista a pedagogický odborník Dalibor Jurášek kriticky rozebírá působení občanské společnosti.
Etnolog Adam Votruba se z levicově-konzervativního pohledu věnuje společenským hodnotám a ideologiím.
Knihu uzavírá Alain de Benoist jeden z obnovitelů evropského konzervativismu a legendární představitel francouzské neliberální pravice.

Svrchovanost / editor Petr Drulák, doslov Alan de Benoist / vydal Dauphin, 2022 www.dauphin.cz

Ukázka:

SUVERENITA A HRANICE / JAN KELLER

„Suverenita“ není nikterak nevinný pojem. Tento koncept se vyvíjel poměrně složitým způsobem, vždy však souvisel s mocí a je úzce spojen s formováním instituce státu. Nositelé suverenity se v průběhu posledního tisíciletí evropských dějin několikrát měnili a jejich střídání bylo vždy spojeno s poměrně konfliktním vývojem. Samotný koncept suverenity v sobě skrývá nebezpečné potence, a proto bylo velmi důležité, že vždy v minulosti byla otázka suverenity propojena mnoha způsoby s otázkou hranic. Ať již je nositelem suverenity kdokoliv, bez existence určitých hranic je nárok na suverenitu spojen s řadou závažných rizik. Jak ostatně konstatuje Julien Teppe, „přes všechny eufemismy neexistuje v mezinárodním právu jiná definice suverenity než právo vyhlásit válku, kdy se chce a komu se chce“.

Geneze suverenity a význam hranic
I když se v minulosti uchazeči o výkon suverénní moci odvolávali na určité prvky římského práva, skutečnou historii suverenity lze v Evropě psát teprve od raného středověku. Postupně si nárok na ni činili papežové jakožto zástupci boha na zemi, poté světská knížata a panovníci a posléze moderní stát odvolávající se na vládu lidu. Dnes jsme svědky pokusu přenést suverenitu z obecné kategorie lidu na každé konkrétní jednotlivé individuum. Tato poslední proměna není zdaleka nevinná. Hrozí, že se suverenita nejen zcela odpojí od otázky svých hranic, ale postaví se proti samotné instituci hranic, což jen oživí v lepším případě riziko chaosu, v případě horším hrozbu despotické vlády.

Hovoříme-li o mezích kladených neomezené, svrchované, suverénní vládě, máme na mysli hranice dvojího typu. Ty prvé fungují směrem navenek daného politického útvaru, zaručují jeho jednotu a jeho nezávislost na cizí politické moci. Prostor pro druhý typ hranic se nachází uvnitř společnosti a tyto hranice mají institucionální povahu. Zaručují oddělení sféry veřejné od sféry soukromé a v ideálním případě by měly fungovat tak, že ani jedna z nich nemůže získat převahu nad tou druhou. Zatímco existence geografických hranic ještě sama o sobě nezaručuje demokratický charakter moci, jež uvnitř nich vládne, bez suverenity směrem navenek je demokracie stěží představitelná.

Kdybychom hledali dokonalý pravzor ideje naprosté suverenity, našli bychom ho v gregoriánské doktríně z druhé poloviny 11. století. Jejím svrchovaným nositelem je papež, jenž má svou moc přímo od boha. Je pověřen vládou nad všemi ostatními držiteli moci, a to včetně císaře, jehož může v případě neposlušnosti z obce všeho křesťanstva vyobcovat. Papežova moc je nedělitelná a je zdrojem moci všech ostatních vládců. Zatímco papež smí soudit všechny, jeho nemá právo soudit nikdo. Církev, kterou reprezentuje, je neomylná a proti jejím úsudkům není odvolání.

Teorie byla takto přísná, v praxi to ovšem ani za Řehoře VII. nefungovalo tak, že by papež udílel světským držitelům moci příkazy, jak mají spravovat světské záležitosti. Stačilo souhlasit se supremacií duchovní autority, aby si autority světské na svých rozdrobených državách vládly samy. Celé 11. a 12. století evropských dějin je ostatně naplněno spory mezi církevní a světskou mocí o to, kdo je v jaké míře nositelem suverenity. Tyto spory byly živé tím spíše, že moc světská a duchovní se v dřívějších dobách všemožně prolínaly. Světští vládci ovlivňovali chod církve, jmenovali opaty, biskupy, někdy i papeže. Církevní osoby naopak patřily mezi nejvlivnější rádce panovníků, jako jedni z mála gramotných řídili chod správy, stáli v čele rozsáhlých církevních panství. Postupně dochází ke zpochybnění gregoriánské doktríny o papeži jako jediném nositeli suverenity a souběžně s tím k posilování nároků monarchů opřených o římské právo. Od první čtvrtiny 14. století pak zásluhou královských legistů již plně převažuje laická koncepce moci. Papežové se sice ještě v 15. století, kdy překonali konsiliární hnutí, prezentují jako první z absolutních panovníků, teorie papežské svrchovanosti se však stále více stává jen archetypem teorie absolutismu monarchistického.

Jak konstatuje klasik americké medievalistiky Joseph R. Strayer, koncem 13. a počátkem 14. století vzniká koncepce (i když ještě ne samotný výraz) suverenity. Loajalita se přesunuje od rodiny, obce a církve k panovníkovi. Nejprve se tak stalo na území Francie, kdy již v průběhu 13. století všichni včetně papeže uznávali, že francouzský panovník nemá nad sebou už nikoho. Od počátku 14. století bylo stále zřetelnější, že suverénní stát se do budoucna stane hlavní politickou jednotkou západní Evropy. Vleklé konflikty 14. a 15. století tento obraz sice zamlžují, neměly by však zastřít, že byly do jisté míry vyvolány právě úspěchem zakladatelů států od 13. století. Soupeřilo se tehdy o to, kdo ovládne již relativně pevné instituce světské moci, které byly tehdy vytvořeny. Žádná strana přitom dlouho neměla tolik vojenské a finanční síly, aby konflikt ukončila. Na bojištích stoleté války se stále znovu ničily prostředky, které by mohly z některého z účastníků učinit suveréna. Skutečná suverenita světských panovníků se rodí teprve v prostředí knížecích dvorů někdy od přelomu 15. a 16. století.

Opravdovou biblí suverenity světských panovníků se stává dílo Jeana Bodina Šest knih o státu, publikované v roce 1576. Francouzský filozof a právník stanovil jednoznačně pojem státní suverenity. Definuje ji jako nejvyšší, na každé jiné moci nezávislou, trvalou, na žádné smlouvě nespočívající a na zákonech nezávislou moc nad poddanými. Moc panovníka je v tomto provedení k nerozeznání od moci papeže, jak mu ji přiznávala gregoriánská doktrína. Je stejně jedinečná, neomezená a nedělitelná. Protože Bodin ještě nerozlišuje státní moc od moci jejích držitelů, otevírá se tím prostor k neomezené libovůli vladaře. Tím spíše, že panovník není vázán ani vlastními zákony, jež stanoví. Tento prostor je ovšem alespoň v teorii omezen předpokladem, že se panovník řídí božským a přirozeným právem (musí například dodržovat uzavřené smlouvy) a že jeho vůle vždy směřuje k většímu blahu lidu, jehož souhlasu tedy již není zapotřebí.

I když suverenita panovníků byla v teorii opět právě tak neomezená, jako byla dříve moc papežů, v praxi narážela hned na dvojí hranici. Jedna z nich byla institucionální povahy a spočívala v existenci reprezentativních shromáždění, stavovských orgánů. Ty se formovaly ve většině zemí západní Evropy už od 13. století. V období 14. a 15. století tvořily protiváhu panovníkovi a v některých zemích vedly dokonce k ustavení duálního stavovského státu. I když se stavovské reprezentace zpravidla nestavěly zcela proti vůli panovníka, byly schopny blokovat řadu jeho požadavků, předkládat stížnosti a požadovat reformy. Je ostatně příznačné, že v témže roce, kdy Jean Bodin publikuje svoji teorii neomezené moci panovníka, sepisuje hugenot Innocent Gentillet spis o dobrém vládnutí, ve kterém omezuje moc knížete nejen přirozeným a božským právem, ale také požadavkem nerušit stavovské orgány, nýbrž respektovat jejich usnesení. Druhá překážka všemocnosti panovníka byla geografická a měla podobu hranic panství, které omezovaly vůli každého suveréna. Ve stejné době, kdy slábne odpor privilegovaných vrstev vůči formující se absolutní moci, se utvářejí také vnější hranice politických útvarů, do nichž je vůle panovníka uzavřena a které lze překreslit jedině v konfliktu se sousedními suverény.
Ve středověku se pro označení politického útvaru ještě nepoužíval výraz „stát“. Městské státy byly označovány termínem civitas, pro monarchie byl vyhrazen výraz regnum. Vývoj útvarů, z nichž se posléze moderní stát nárokující si suverenitu zrodil, trval dlouhá staletí. K základním předpokladům patřilo zformování jednotných, geograficky relativně stabilních útvarů, dále existence institucí právního a finančního charakteru a konečně zformování loajality vůči této formě moci. Všechny tyto znaky lze v některých částech Evropy v té či oné míře vysledovat již od 12. a 13. století, vše probíhalo v režii panovníků, kterým se dařilo vynutit si akceptování své autority až někdy od konce 15. století. Je to patrné na rozvoji ceremoniálů knížecích dvorů té doby, teprve později byl tento stav věcí teoreticky formulován v koncepci suverenity. Pro vznik moderního státu bylo klíčové oddělení loajality vůči státnímu celku od loajality vůči osobě panovníka, tedy odpoutávání ideje státu od jejích konkrétních nositelů. K tomuto zlomu dochází od 17. století, kdy nejvyšší státní úředníci se již nepovažují za ty, kdo slouží králi, nýbrž za sloužící celé zemi, kterou spravují. Představuje to velký krok ve formování národních států.

Jak upozorňuje mezi mnoha jiným americký politolog Leslie Lipson, v jádru konstrukce národních států spočívá velký problém. Národní stát stavěl na své suverenitě, ale jiným ji nepřiznával. Dějiny Anglie, Francie, Španělska, Portugalska, Nizozemí byly zároveň dějinami jejich koloniálního imperialismu. Lidstvo bylo rozděleno na elitní národy, které ovládaly ty ostatní a které jejich národní příslušnost mocensky zvýhodňovala. Jiným byly národní ambice upírány. Prosperita vlastního národního státu měla být zajištěna tím, že druhým se právo na národní stát odepře.

Moderní stát, který se už nemusí obávat vnitřního odporu privilegovaných stavů či svobodných měst, tak pokračuje ve strategii suverénních panovníků usilujících o prolomení vnějších, geografických hranic své moci. Imperialistickými výboji a kolo­niálním tažením se snaží zvýšit rozsah své suverenity tím, že druhým zemím jejich suverenitu buď odepře, anebo je suverenity zbaví. Při mobilizaci tohoto úsilí zneužívá prvku národní identity, i když se v podstatě chová způsobem, který byl běžný již před vznikem moderních národů. Tato forma legitimizace mocenských výbojů je vysoce ošidná, neboť později umožní dávat nálepku „nacionalismu“ i státům, které si chtějí svoji národní identitu pouze uchovat a uchránit.

Zatímco se moderní stát snaží prorazit vnější hranice své suverenity, rýsuje se v jeho rámci zcela nová hranice vnitřní. Jedná se o hranici mezi soukromou a veřejnou sférou. Její zformování nebylo nijak přímočaré, byl to proces, jehož počátky spadají do raných dob ustavování suverenity panovníků a úzce souvisí s rozvojem institucí města.

Jedinečnost evropského vývoje
Ať již hodnotíme vznik národního státu jakkoliv, jisté je, že vývoj v Evropě od středověku po současnost znamenal v oblasti uspořádání moci velkou inovaci oproti tomu, co zde bylo v antice a k čemu docházelo mimo Evropu. Jiné doby a jiné oblasti znaly jen dva typy mocenských útvarů. Na jedné straně to byly velké říše, které byly sice územně rozsáhlé, vnitřně však jen velmi málo koherentní, na straně druhé městské jednotky, které byly sice silně integrovány, rozsahem však byly malé. Obojí uspořádání mělo své slabiny. Rozsáhlé říše dokázaly vždy integrovat jen zlomek obyvatelstva. Většinu, která nebyla se státem loajální, ovládaly zpravidla jen kvůli použití různých forem násilí. V důsledku toho byly velice křehké, neboť masa obyvatelstva se nechávala snadno absorbovat do jiných velmocenských útvarů a říše se snadno štěpily. Městské státy vnitřně integrovaly svoji populaci mnohem lépe a její loajalita vůči společnému celku může připomínat moderní nacionalismus. Nedařilo se je však integrovat do vyšších jednotek, takže se město buďto přeměnilo v jádro nové říše, anebo bylo jinou říší podrobeno. Evropským státům se někdy od počátku 12. století podařilo kombinovat silné stránky měst a říší. Byly dostatečně velké na to, aby mohly přetrvat, a zároveň dokázaly získat loajalitu značné části populace. Přes všechny peripetie došlo v evropských státech k tomu, že moc jako taková byla odlišena od osob vládců a jejich dynastií (moc nabyla nadindividuálního charakteru). Zároveň získali jednotlivci právo nebýt této moci zcela podřízeni (došlo k oddělení veřejného a soukromého). V obojím sehrálo klíčovou roli město.

Významný německý právní historik 19. století Otto von Gierke popsal jedinečnost tohoto vývoje ve svém monumentálním díle. Tisíc let německých dějin popisuje jako střetávání dvou forem mocenského uspořádání. Společenství (Genossenschaft) definuje jako útvar vzniklý sdružením navzájem rovných členů, panství (Herrschaft) jako hierarchický svazek, který vzniká podřízením jedněch druhým. Zatímco společenství představuje dobrovolné sdružení sobě rovných, panství je svazek založený na nerovnosti a udržovaný mocenským tlakem. Společenství se reprodukuje iniciativou zdola, panství donucením shora. Z našeho hlediska je podstatné, že v rámci útvarů typu panství dochází k budování hranic směrem navenek, a tím k vytváření suverénního celku, v případě společenství dochází k oddělování veřejného a soukromého, tedy k tvorbě hranic uvnitř daného celku.

Již v rámci výchozí formy panství, tedy feudalis­mu, dochází k postupnému zvěcňování dříve jen čistě meziosobních forem mocenských vztahů, a to v té míře, v jaké se práva a povinnosti stávají závislými na držbě půdy. Přínosem zvěcnění mocenských vztahů byla stabilizace vztahů právních, které se staly nezávislé na výměně osob. Negativem bylo, že lidé se začali jevit jako pouhé příslušenství půdy, kterou vlastnili. Držba půdu rozhodovala o jejich svobodě či závislosti, cti a právech, o jejich celkovém statusu. Veřejné a soukromé nebylo v těch dobách odděleno, držba a výkon úřadu byl soukromou záležitostí stejně jako držba půdy. To vedlo k rozbití jednoty správního aparátu a k roztříštěnosti feudalismu.

Gierke ukazuje, jak se v lůně feudalismu od 11. a 12. sto­­letí formuje princip společenství sobě rovných v podobě gild a měst. Anglické, dánské, francouzské, holandské a německé gildy se ve spojení s městským zřízením staly projevem zcela nového chápání moci. V jejich prostředí byla poprvé oddělena představa moci od jejích vždy jen dočasných konkrétních držitelů. To umožnilo středověkému myšlení, opět s vydatnou pomocí římského práva, dopracovat se pojetí neosobní státní moci i pojetí práva jako univerzálního zákona, nikoliv jako pouhé pravomoci konkrétní osoby. Město jako abstraktní subjekt moci je nezávislé na složení svých příslušníků a v tomto smyslu poprvé realizuje ideu, která byla zevšeobecněna v pojetí moderního státu. Ve městě získává moc veřejný charakter, odděluje se právo soukromé a veřejné, což rovněž navazuje na prvky přítomné v antickém Římě. Veřejné prostředky v městské pokladně jsou odlišeny od soukromých financí měšťanů, v městském úřadu mohou být osobní výhody získány jen zneužitím moci, zatímco dříve plynuly z držby úřadu zcela automaticky. Městský úředník se tak stává první osobu v dějinách středověké a novověké Evropy, která má fakticky dvojí existenci – soukromou a veřejnou. Svobody, které město poskytuje, jsou vyváženy věrností, službou a odvodem daní městu jako společenství, které tyto svobody zaručuje. Na jedné straně má každý obyvatel obce nárok na ochranu svých práv, na straně druhé i privilegovaní členové města jsou zatíženi daňovou povinností a výkonem různých služeb.

Na panstvích knížat byly od přelomu 15. a 16. století realizovány ve velkém teritoriálním rozsahu městské inovace v podobě rozlišení veřejných úřadů a soukromých záležitostí. Z městských statut se touto cestou později stane státní ústava, z městské pokladny státní kasa, analogicky jsou z orgánů měst vytvářeny státní orgány lišící se od svých předchůdců širší teritoriální i kompetenční působností. Nejvyšším cílem moci zůstává sice v knížecím panství tak jako ve městě veřejné blaho, vrchnostenský stát se však liší od městského společenství v tom, že nikoliv sami členové svazku, nýbrž panovník rozhoduje o tom, co je a co není oním veřejným blahem. Proti vrchnostenskému hájení veřejného zájmu nemá sama veřejnost žádnou ochranu. Má-li vrchnostenský stát uplatňovat přímo a důsledně dohled nad blahem občanů, nesmí mezi ním a jimi stát žádné mezičlánky. Stavovské zvláštnosti musejí ustoupit státní jednotě. I samotné stavy, které až dosud vytvářely hranice suverenity panovníka, považují knížata od 17. století pouze za své privilegované poddané.

Zase jednou se projevila ironie dějin: Vrchnost, která přejala řadu principů městského zřízení, potlačila s jejich pomocí nejen moc stavů, ale také autonomii měst. Gierke toho nijak neželí. Bylo zapotřebí zrušit útvary, které usilovaly pouze o monopol pro svá práva, uzavíraly se do své exkluzivity a diskriminovaly všechny, kdo stáli vně. Stavovské svobody musely být rozbity, aby mohla vzniknout myšlenka svobody občanské. Zrušením hranic své suverenity v podobě privilegovaných stavů a svobodných měst zaručila vrchnost všem subjektům na svém území rovnost. Byla to ovšem rovnost v poddanství, konstatuje Gierke.

Dalším paradoxním důsledkem vrchnostenského panství je podle Gierkeho zrod moderního individualismu. Jedná se o způsob myšlení a jednání lidí, kteří byli zbaveni i zdání možnosti zasahovat do veřejných záležitostí a soustřeďují se výhradně na své věci soukromé. V tomto smyslu se stává absolutní individuum doplňkem a doprovodem absolutního státu. Moderní stát je absolutní v tom, jak dokonale pohlcuje celou oblast veřejného, individuum je absolutní v tom, jak dokonale je pohlceno svým soukromím. Nízká míra zasahování státu do oblasti soukromí je srovnatelná jen s nízkou možností zasahování individuí do oblasti veřejné. Samotný Gierke se domníval, že tento stav lze vylepšit jedině rozvojem samosprávných asociací a většími pravomocemi územních společenství, což umožní vzkřísit ducha pospolitosti zbaveného privilegií, do nichž postupně zdegenerovaly stavovské i městské instituce středověku.

Jen o několik dekád dříve než Otto von Gierke uvažuje o moderním individualismu Alexis de Tocqueville. Vidí dvě jeho protikladné stránky. Na jednu stranu je individualismus spojen s ideou emancipace a svobody, na straně druhé se projevuje tendencí izolovat se od druhých, nezájmem o věci veřejné, vírou v naprostou nezávislost jedince na celku. Tocqueville důrazně varoval před hrozbou, že právě druhá stránka individualismu převládne a stane se zdrojem nových forem útlaku. Za podmínku rozvoje demokracie považoval schopnost vyvažovat obě stránky individualismu, tedy svobodné prosazování svých osobních zájmů a starost o osud obce, k níž jedinec náleží. Konkrétně ve Francii tomu bylo tak, že republikánský model propojoval ideál svobodného individua se začleněním do francouzského národa sobě rovných občanů. Z hlediska souvislostí, jež zde sledujeme, je zřejmé, že druhý z těchto předpokladů vyžaduje existenci nadindividuální skupinové suverenity a existenci hranic, v jejichž rámci je nárok na takovou suverenitu uplatňován. Bez suverenity a bez hranic neexistuje možnost začlenění jako protiváha bezbřehého individualismu.

Jak známo, Alexis de Tocqueville reagoval na možnosti a hrozby, jež přinesla velká francouzská revoluce. Pro další rozvoj svobodných jednotlivců zbavených vrchnostenského poručnictví měla zásadní význam Deklarace práv člověka o občana, kterou revoluce uzákonila hned v roce 1789. Jak upozorňuje Hannah Arendtová, z hlediska vztahu individuální svobody a náležení působí tato deklarace nejednoznačně a skrývá v sobě zásadní rozpor. Arendtová konstatuje:
„francouzská revoluce spojila deklaraci lidských práv s požadavkem národní suverenity. Tatáž základní práva byla současně vyhlašována za nezcizitelné dědictví všech lidských bytostí a zároveň za zvláštní dědictví specifických národů. Tentýž národ byl zároveň prohlášen za podřízeného zákonům, které vyplývají z lidských práv, a zároveň za suveréna, tedy za někoho, kdo není vázán žádným univerzálním zákonem a neuznává nic vyššího, než je on sám.“

Lze jen dodat, že tento rozpor stojí u kořene mnoha zásadních sporů, jimiž prochází dnešní společnost.