camus albert mor pad

Představte si, že váš otec byl Albert Camus (1913-1960), význačný francouzský myslitel, spisovatel a nositel Nobelovy ceny, jehož 50 výročí tragické?? smrti připadlo na 4.ledna 2010.
Byl to výjimečný člověk, který je spojován nejen se svou spisovatelskou tvorbou, ale také s veřejným angažováním vůči stalinismu a především ve prospěch nezávislosti Alžírska, což z něho udělalo doslova národní ikonu Francie.
Navíc to byl člověk skromný, který odmítal veřejné pocty, i když na rozdíl od Sartra, s kterým se v roce 1925 filosoficky rozešel,  přijal v roce 1957 Nobelovou cenu (Sartre ji ovšem odmítnul (1964) s odůvodněním, že nikdy nepřijal žádné oficiální vyznamenání, a věří, že spisovatel nesmí dopustit, aby se z něj stala instituce.

A najednou se v roce 2009 objeví ctižádostivý politik, francouzský prezident Sarkozy, který si vzal do hlavy, že ostatky Alberta Camuse převeze na tzv. francouzský Pantheon, kde jsou, zřejmě po vzoru Leninského mauzolea, uchovávané kosti francouzských velikánů.
Představte si, že Camus je váš otec a nějaký politik se potřebuje zviditelnit na neúctě k tomuto člověku. Je to velmi ubohý způsob, jak projevit skutečnou úctu člověku, který pro společnost lidí udělal něco mimořádného. Co si budete myslet vy o takovém politikovi?
Naštěstí se návrh Sarkozyho setkal s odporem větší části literární veřejnosti a také s odmítnutím většiny pozůstalých. Zdravý rozum tentokrát zvítězil. Otázkou je na jak dlouho.

Albert Camus (1913-1960)
Význačný spisovatel a esejista se soutředil hlavně na témata odcizenosti a vzpoury, často se u něj objevuje téma strachu ze samoty. Problémy, které čím dál víc oslovují lidskou pospolitost na celém světě, kde se ztrácejí nejen tradiční hodnoty lidskosti, ale kde pomalu zaniká i humanita a lidská soudržnost.
Narodil se sedmého listopadu 1913 v Alžírsku zemědělskému dělníkovi a negramotné služce španělského původu. Díky stipendiu vystudoval lyceum a vysokou školu, konkrétně filozofii. Tuberkulóza mu zabránila v tom, aby se stal středoškolským pedagogem, proto se začal věnovat ochotnickému divadlu a žurnalistice. Chvíli byl komunistou, brzy se však s ideologií rudého teroru rozešel.
Roku 1940 byl vyhoštěn z Alžíru, odešel tedy do Francie. V Paříži v roce 1940 vyšel jeho román Cizinec a slavný esej Mýtus o Sisyfovi. Za války se účastnil protinacistického odboje. Po ní působil v deníku Combat, byl lektorem nakladatelství Gallimard a spolupracoval s divadlem.
Když v roce 1951 vyšel esej Člověk revoltující, znamenal definitivní rozchod Camuse se Sartrem. Do své tragické smrti při autonehodě vydal Camus už jen román Pád (1956) a sbírku povídek Exil a království (1957). Román První člověk zůstal nedokončený. Camus se proslavil i svou dramatickou tvorbou (Caligula (1938), Nedorozumění (1944) a Spravedliví (1949)). V roce 1957 obdržel Camus Nobelovu cenu za literaturu.
Albert Camus zemřel za ne zcela jasných okolností při autonehodě a byl pochován v Lourmarin (Vaucluse). Stalo se tak bez větších poct, přesně v duchu, v jakém Albert Camus žil.

Je ale zajímavé, že Camus v závěru svého života tvrdě kritizoval SSSR. Například vydal článek, který vyšel ve francouzském časopise Franc/tireur v březnu 1957, v němž zaútočil na Šepilova a obvinil ho z událostí v Maďarsku." Camus odsoudil to, co nazval "Šepilovy masakry" - rozhodnutí Moskvy utopit maďarské povstání r. 1956 v krvi. O rok později rozhněval Camus znovu sovětské úřady tím, že veřejně podpořil ruského spisovatele Borise Pasternaka, také nositele Nobelovy ceny a autora románu Dr. Živago, díla, které Stalin zakázal.
Existuje proto domněnka, že rozhodnutí usmrtit Camuse vydal sovětský minisr zahraničí Dmitrij Trofimovič Šepilov.
Oliver Todd, bývalý korespondent BBC v Paříži, jehož životopis Alberta Camuse vyšel anglicky r. 2000, konstatoval, že v sovětských archivech nic nenašel o tom, že by Moskva nařídila Camusovu vraždu. Dodal však: "Je zajímavé a zábavné a je pravda, že dokumentace KGB je plná informací o tom, jak Sověti používali Čechoslováky k tomu, aby dělali jejich špinavou práci. Nemyslím si však, že je tato historka pravdivá."

Doporučujeme knihy:
Mezi knihy, které jsou nejvíc známé a diskutované patří beletrie Cizinec, Mor, esej Mýtus o Sisyfovi, Člověk revoltující. Opravdu zajímavé ale jsou Zápisníky, které vydala naposledy Mladá Fronta (1997-2000) a ve kterých najdeme ty nejzajímavější názory a myšlenky, kterými se Camus zaobíral.

Zápisníky III. - anotace
Závěrečný svazek autorových zápisků se záznamy od března 1951 do prosince 1959 se čím dál více blíží intimnímu deníku. Roztržka se Sartrem a levicovými intelektuály, osamělost ve vnímání alžírského konfliktu, udělení Nobelovy ceny, to vše Camuse zahání do čím dál větší samoty a deprese a nutí tohoto aristokrata ducha, který je ve věcech vlastního citového života vzácně nesdílný, k napsání stránek, jež nám dávají změřit hloubku jeho psychického strádání, ale i milostného prožitku a takřka mystické zkušenosti v posledním období života.


Myšlenky z knih

Censor je tužka, která se stala člověkem, anebo člověk, který se stal tužkou, živou bytostí se stavší škrt přes plody ducha, krokodýl, který číhá na březích proudu idejí a literátům, kteří po něm plují, ukusuje hlavy. Censura je mladší ze dvou hanebných sester, starší se jmenuje Inkvizice. Censura je živé doznání mocných tohoto světa, že dovedou jen šlapat po zhlouplých otrocích... Já jsem úřední osoba, a my od úřadu nemáme rádi, když je člověk smělý.
Johann Nepomuk Nestroy (1801-1862)