swift jonathan portrait old
Znáte-li Gullivera a Gulliverovy cesty (1726), pak znáte jeho odvážná zjištění o vesmíru. Tradují se už z generace na generaci, ale přesto kvality knihy zůstávají jinde, protože Swiftova (1667-1745) tvrzení nejsou k žalu všech záhadologů nikterak vizionářská, ale rozhodně zajímavá.


"Zemi nakonec spolkne její vlastní slunce," tvrdí se třeba v knize Gulliverovy cesty. Pak se prý slunce vyčerpá a vyhasne. Na to aspoň přišli hvězdáři z létajícího ostrova Laputa vyzbrojení daleko lepšími dalekohledy, než jakými disponovali Swiftovi současníci, a právě dík těm dalekohledům znali ti hvězdáři minimálně třikrát víc sluncí, než Swiftovi současníci, a takřka sto komet (a znali i časy jejich oběhů).

gulliverovy_cesty_first-edition
Čím román fascinoval čtenáře nejvíc?

Byla to informace Swifta o ještě neobjevených měsících Marsu. Stalo se tak v třetím díle, kde objevili dvojici menších hvězd neboli satelitů obíhajících kolem Marsu, z nichž vnitřní je vzdálen od středu hlavní oběžnice právě tři její průměry a vnější pět. První se otočí za deset, druhý za jednadvacet a půl hodiny, takže čtverce doby jejich oběhu jsou téměř v témž poměru jako trojmocniny jejich vzdálenosti od středu Marsu, dočítáme se a pravda, Phobos a Deimos objevil až Asaph Hall (1877), nicméně, už roku 1610 je předpověděl Kepler, jehož dílo Swift znal.

K jejich spatření došlo až roku 1877 a dodávám, že Swift nás ústy laputských hvězdářů bohorovně informoval o tom, že jsou právě dva. Ano, to sedí, expert si ale (bohužel) počet bohapustě odvodil z toho, že Země má v řadě oběžnic jako v pořadí třetí planeta měsíc jeden a Jupiter... nu, ten měl podle Swiftových současníků měsíce čtyři. A zbývá tedy jednoduché doplnění řady, ale bohužel i zcela zcestné. Později byly totiž samozřejmě objevovány i další "Jupíkovy" satelity a hypotéza ztratila smysl.

A zrovna tak není pravda, že by autor Gullivera nějak "trefil" vlastnosti dotyčných oběžnic.
První je podle knihy tři průměry planety daleko (20 360 km), v reálu ale Phobos putuje jen 9 380 km nad povrchem Marsu, a druhá z oběžnic prý byla, tedy podle spisovatele a jeho Lapuťanů, 33 934 km daleko (=pět průměrů), ale ve skutečnosti Deimos sviští jen 23 460 km nad povrchem Marsu.


Inspirující myšlenky...

Skončilo to tak, že mne Saturnin vyhledal jednoho odpoledne v kruhu mých známých a diskrétně mi oznámil, že jsme se přestěhovali. Dodal, že bydlíme na vodě blízko řetězového mostu. O té doby jsme žili v obývací lodi a nemohu říci, že by to bylo tak zlé. Je sice pravda, že hned v prvém týdnu se v noci uvolnilo kotvení a naše loď sjela z jezu. Bylo to nepříjemné; byla totiž naprostá tma a já jsem měl v první chvíli za to, že se Saturnin utopil, protože jsem ho marně na celé lodi hledal. Později se vysvětlilo, že spal ve strážním koši. Ale, jak pravím, nebýt této rušivé příhody, nemohl jsem si na nové obydlí stěžovat. Je nutno se s lecčíms v životě smířit.
Zdeněk Jirotka, Saturnin