verne poe hrabe

Hrabě de Chanteleine je historická próza o šestnácti kapitolách. Odehrává se za krvavých časů Velké francouzské revoluce, sepsal ji mladý Jules Verne i pod vlivem tenkrát ještě žijícího Alexandra Dumase staršího (1802-1870) a své fiktivní postavy zasadil mezi zcela reálné historické osobnosti a děje let 1793-1794.

Titulní hrabě Humbert de Chanteleine ovšem zůstává fikcí jen částečnou jsa inspirován zcela reálným poručíkem Pierre-Suzanne Lucasem de La Championniere (1769-1828), s jehož potomky se Verne znal. Právě od nich ostatně i získal poručíkovy paměti psané už roku 1798; knižně vyšly až rok před Vernovou smrtí pod titulem Vzpomínky na válku ve Vendée (1904).

Jak ve svých poznámkách k českému vydání připomíná Radomír Suchánek, skutečný de Chanteleine byl amnestován roku 1802 a počínaje rokem 1803 zastával až do smrti post starosty.
Ve Vernově próze ovšem ještě bojuje - za krále i katolickou víru, proti nové republice, jakobínskému teroru i proti Konventu. A právě revoluční smršť pro něj taky dělá krajně nebezpečným nepřátelství jeho bývalého sluhy Karvala, vraha a zločince, jenž mu přísahá pomstu; a nejen hraběti, nýbrž jeho celé rodině. De Chanteleine přichází o ženu i dceru (žena umírá, dcera mizí) a vystavován je rovněž dalším útrapám, které překoná také díky pomoci nového sluhy Kernana. Vynikajícím přítelem se mu stává též rytíř Henry de Trégolan. Přesto se už zdá, že hrabě skončí jako mnozí další pod gilotinou; ale dojde k tzv. thermidorskému převratu, je zatčen třeba i krvavý Maximilien Robespierre a během chaosu osvobodí hraběte dav přímo z popravčí káry, aby se mohl na pár let vzdálit z Francie do bezpečí. - A ústřední padouch? Nu, jeho smrt (a vizme knižní ilustraci) připomíná trochu konec padoucha Zirona v kráteru Etny v daleko pozdější verneovce Matyáš Sandorf.

Když Jules Verne Hraběte de Chanteleine psal, byl ještě poněkud ovlivněn svou prací dramatika, a tak jsou některé epizody řazeny jako herní akty.
Budoucí král snílků začal s touto ranou prózou roku 1862 a poprvé vyšla v pouhých třech pokračováních v časopise Musée des familles v říjnu až prosinci 1864: poté, co ji odmítlo nakladatelství Hetzel.

Kniha Hraběte de Chanteleine ovšem obsahuje v českém vydání ještě i druhou část, jíž je zapálený esej Edgar Poe a jeho dílo z dubna 1864, rozčleněný do čtyř kapitol a původně zveřejněný v tomtéž populárním časopise.
Dnešní čtenář už sycený četnými pracemi řady poeovských badatelů tu ovšem odhalí omyly a zdaleka nikoli veškeré prózy amerického básníka Verne při psaní znal – a převyprávěl jich tu vlastně jen třináct. - Přesto či taky proto je to esej zajímavý.
Úvodem připomíná Baudelairovu (1821-1867) zásluhu o „francouzského Poea“ a nemůže se rovněž aspoň stručně nevěnovat německému, respektive Hoffmannovu vlivu na Poea, jakožto i vlivu anglických gotických románů (Ann Radcliffová). Skoro jako vzorný studentík rozebírá pak Jules Verne nejprve už dnes klasické Vraždy v Rue Morgue i další dvě slavné Poeovy detektivky, jak se teprve časem začalo onomu žánru říkat, a dále se povětšinou věnuje prózám, které dnes náleží do přihrádky se science fiction. A především (už po dvou dnech odhalené a přiznané) novinové mystifikací Senzace s balónem (1844) pro The New York Sun, což je povídka o fiktivním prvním přeletu Atlantiku balónem Victoria.

Spolu s Radomírem Suchánkem nyní připomeňme, že už devět let před vydáním tohoto Poeova žertu, a tedy roku 1835, uspěl v těch samých novinách Sun s jinou mystifikací i jistý Richard Adam Locke.
V čase uveřejnění nové „kachny“ ten muž už pro list dokonce pracoval a v té souvislosti je zajímavé, že si americký básník opakovaně stěžoval právě na něj a na to, že Lockeův text „napodobuje a kopíruje“ jeho myšlenku z Bezpříkladných dobrodružství jistého Hanse Pfaalla (1835). Marně se tak dožadoval části Lockeova honoráře a nejsa úspěšný, aspoň tedy svého předchůdce mystifikačně napodobil na téže půdě. A Verne?
Probírá i Rukopis nalezený v láhvi, Sestup do Maelströmu a Fakta v případě M. Valdemara, povídku opět psanou formou „naprosto zaručené“... Ale ano, mystifikace. - Když totiž ještě Edgar Allan Poe vydával vlastní časopis The Brodway Journal, otiskl na jeho stránkách taky jeden dopis newyorského lékaře A. Swydneyho Doanea líčící operaci realizovanou během tzv. magnetického spánku. Básníka psaní zaujalo - a taky inspirovalo.

Verne vypráví ve svém eseji i děje příběhů Černý kocour, Muž davu, Pád domu Usherů a Tři neděle v jednom týdnu
a hle, mnohdy se jedná o jeho pozdější inspirační zdroje; tak například pro začátek románu Děti kapitána Granta (motiv láhve) anebo pro Cestu kolem světa za osmdesát dní, což je právě případ Tří neděl v jednom týdnu (1844), povídky původně uveřejněné roku 1841 pod titulem Posloupnost nedělí. Není však asi nezajímavé, že se Jules Verne při analýze Poeovy povídky frapantně zmýlil, aby čtenářům s poklidem tvrdil, že poutník ubírající se po zeměkouli na západ musí jeden celý den ne ztratit, ale získat. – Nu, i jen pro toto faux pas asi později „musel“ sepsat svou slavnou Cestu kolem světa obtočenou právě okolo nápadu s nultým poledníkem.

Poslední kapitola Vernovy studie je věnována románu Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu,
který jej silně fascinoval a jenž později opět převyprávěl jako pátou kapitolu své knihy Ledová sfinga, která je právě dokončením onoho Poeova už klasického díla, které má, jak známo, otevřený konec a je už dnes „dokončeno“ i řadou dalších autorů.
V populárním časopise Musée des familles (1833-1900) bylo, než zkrachoval, postupně uveřejněno jedenáct Vernových prací, nicméně ještě i o některých dalších článcích uveřejněných v něm možná pod spisovatelovými pseudonymy se spekuluje.

Suchánkovo vydání obou novinek obsahuje jen pár překlepů a také ilustrace „vyšly“ výtečně, ačkoli pro dnešní tiskárnu CENTA neměly zrovna ten nejpříjemnější rastr. I s ním se ale ve studiu popasovali s úspěchem.

Jules Verne / Hrabě de Chanteleine. Epizoda z revoluce. - Edgar Poe a jeho dílo / Vydal NÁVRAT. Brno 2015. 200 stran
JULES VERNE – SPISY. Sv. 79. Ilustračně kompletní vydání
Překladatel a jazykový poradce vydání Ladislav Mach
Předmluvu a závěrečné „Poznámky vydavatele“ za každou z obou prací, jakožto i většinu poznámek pod čarou, připojil Radomír Suchánek
22 původních rytin a přebal vytvořilo pět autorů

Inspirující myšlenky...

Knihy nejsou „skutečné“. Naštěstí nejsou. Můžete je zavřít, říci jim: „Počkej.“ Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to prostředí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Kudy dál? Jak se z toho dostat? Pomohly by nám knihy?
Ray Bradbury, 451 stupňů Fahrenheita