tyl posledni pohanka maiden Vasnetsov 1885
Tyl se už neučí, Studentům prý nemá co říct a nudí je to, sdělil mi před pár lety učitel na střední škole. Maximálně prý cituje od Josefa Kajetána Tyla Fidlovačku s podtitulem Žádný hněv a žádná rvačka, uvedenou poprvé 1.12. 1834 a to jen v souvislosti s textem státní hymny, která v této hře poprvé zazněla na melodii Františka Škroupa. A také občas zmíní Strakonického dudáka.

Tyl je minulostí a jeho texty jsou zastaralé, nikdo jim nerozumí, dovídám se dál. Od učitele literatury (věk 36let) to zní skoro hrozivě. Tak se podívejme na jedno zcela zapomenuté dílo. Poslední Pohanku.

Výpisky z knihy: J. K. Tyl: Poslední pohanka, 1833 obrať list >>

Den se kloní ku konci. Slunce ubíhá za tmavomodrou Šumavu. Zlaté paprsky líbají čelo nejvyšších jedlí; dlouzí stínové rozkládají se po nižších větvích a křovinaté zemi. Ticholetýma křídloma, zahalen v šedé roucho, spouští se večer na celé okolí. Jezdcové popouštějí koním uzdu, střehou jich na pastvě a sami se rozhosťují v bujné trávě. Jediný jinoch zbaven jest péče o svého koně. Jesti to vůdce malého sboru. Jinoch štíhlého zrostu, plamenného zraku, zdravých tváří, bujarých údů. Jazykem mluví domácím, šat ale jeví cizinu. Úzké nohavice Němců, jich vysoké těžké boty a krátký, knoflíky hustě posetý kabát hrubě se liší mezi oblíbeným národním krojem ostatních pěti jezdců, mužných to zbrojnošů. Boruta mezi nimi nejstarší. Stříbrný jest jeho vlas, vráskovité čelo, pěst se ale pevně zatíná v rukověť pádného meče. Tělo, věkovitá lípa, lhostejně snáší parno i mráz; duše, mladistvá jíva, věrným ramenem se otáčí kolem jinocha pána.

Libý večer. Vůní zapáchající kolkolem vzduch. Chladný větérek zahrává tisícerým lupenem. Vanot větérku lahodí denním parnem ztrápené tváři.
Šustot lupenů lahodí naslouchajícímu uchu. Stříbrotkaní proudové luny osvětlují spojenému zástupu neschůdnou, lidskýma nohama snad nikdy ještě nedotknutou cestu mezi věkotrvajícími stromy a křehkou křovinou.

Tu náhle se plamen na posvátném čtverhranníku rozbouří. Žhaví jazykové, sanní žihadla, olizují všecky čtyry stěny černého oltáře; klikatá ramena, ohniví hadové, kotoučí se po skalnatém sklepení. Sbor dvanáctera děv se leká, kněžka se vzchopí, píseň se přetrhuje. Dívka v obětném rouše mezi dvanácterem pěvkyň, Svatana, spouští zraky; zraky se zavěsí u temného vchodu obětnice, pobouřené plameny osvěcují otvor, v plné záři stojí tam vůdce jinoch. Dívky třinácté pronikavé zkřiknutí, bleskorychlé seběhnutí se stupňů, mocné prodrání se davem kněžčiných služebnic, horoucí padnutí v jinochovu náruč, náhlé sklesnutí k jeho nohám — to a okamžik, jest jedno.

Zpěv hlasitěji zní. Před zrakoma, z dálky dvamecítma kroků, veliký plamen v okrouhlé, vysoké jeskyni. Plamen to na černém, ohromném čtverhranu, na posvátném oltáři mstivé Morany. Před oltářem kněžka, v černém rouše rozprostřena po zemi. Kolem devět služebnic. V zadu, tváří ku kněžce, kolkolem na stupních dvanáctero dívek prostovlasých, s rukama na prosbu pevně sepnutýma, na kolenou; zraky mají obráceny na plamen a na kněžku.
U prostřed nich stojí Svatana, dívka třináctá. Živá socha. Bledá na smrt. V bílém oděvu jako na oběť. Ruce křížem na prsou, oči pozdviženy k tmavému stropu jeskyně. Kolem skalnatých stěn klečí kněží. Obnažené meče podle nich, měděné trouby před nimi. Rámě na tvrdé zemi, v dlani ukrytý obličej. Ani sluhové bohů jiných nesmějí pozdvihnouti čela. Volá se k mocné, krutovládné Moraně. Půlnoční vítr v krajinu zpěvy zanáší; běda, kdo se z lidí slouchajících nezaryje tváří v prach! Bohové trestají rouhavou mysl.

Budí se den. Červánky jako planoucí moře na vzdáleném východě. Dlouhými prouhami rozlévají se po vysokých horách, tekou po rozlehlém údolí českých pohanů. Nejspanilejší jitro.

Všecko se naplňuje, hanobí, klesá mocí nepřátel; nesmírní proudové krve a ohně válejí se po sídle české slávy; v doupěti domácím uhnizďuje se cizí drak.

Kmenové slovanští, svědkové šedé dávnověkosti, nejsou krvežízniví. Pracovitý jich život je znamením svatého pokoje. Polní úroda, kvetoucí sady, bujné stádo, tichounké chýže jsou jim podíváním rozkošnějším, nežli divoká honba, hustina lesní, dravá zvěř, meč a boj, zábava národů surových. Kmenové slovanští jsou mírumilovní.

Svatana. "Ach, vy muži divocí, ukrutní! Jakou to rozkoš máte, napínati na sebe smrtící zbraň!"
Jinoch. "Pro tebe ji napínáme, blaho moje!"

ostoupá zpomínáním ještě hlouběji v temný minulosti proud. Vidí Prahu naplněnou nepřátely; chrabrým upřímných srdcí svazkem vidí ji opět okovů sproštěnu; vidí se ve spolku s pohany, v jich osamělém údolí a sebe v nesnázích; vidí na dně tmavé minulosti jarý, krásný obraz, plný líbezného úsměvu. Z temnosti a hloubky svítá bleskem čarovným; jesti to obraz milostné Svatany. Cítí osamělost Oldřich ve hlučném Vyšehradě; nevýslovná touha je denním hostem v prsou knížecích. — Lásko, ty živle blahosti, studno žalostil — proč spanilé květy své spíše ve stínu prosté chýže, než ve záři hradů panských rozkládáš?

Myslíš ty nás, moudrá hlavo, připočísti k hancům spravedlivých bohů? My jsme národ samostatný, prostý vašich obyčejů, mravů, zákonů. Jen to jméno, to Čechů staroslavné jméno a náš jazyk libozvuký, píseň bohumilou, máte s námi za okrasu nehodnou.

Veliká lesní pustina. Kolkolem čirá, neprohledná tma. Černá mračna, jako nesčíslná hejna tmavokřídlých krkavců v letu šumném, táhnou nad vrcholem nebesáhlých sosen. Žhavé blesky rozvírají obtěžkaný jejich klín, z klínu, z plamenné to brány, vychází hučení hromů a letí po lesině, po skalinách tisícerým ohlasem. Těžké kapky spouštějí se z černého mračna, vadí v širokolistém, dubovém větví anebo šustí v suchém, upadlém lupení.

Nesplním-li slovo, dej mne ostříhati jako nečistého psa!

Všecko se naplňuje, hanobí, klesá mocí nepřátel; nesmírní proudové krve a ohně válejí se po sídle české slávy; v doupěti domácím uhnizďuje se cizí drak.

Začněte písně, zalomozte zbraní, aby se zaplašila duše mé úzkost!

Na perutích nejvřelejší touhy pospíchal jsem ku spáse vlasti, věda, že mi bude nastoupiti krutý boj. Pro obhájení národu - pro blaženost vlasti teče ráda krev. Ó, slavnoť je působiti za živa v prospěch svého národu - vznešenější ale pro spásu jeho nasaditi život!

Poslední pohany české utiskují pro víru otcovskou. Zbaveni jsou starých, přirozených práv, domova, statku i života. Na četných rodinách, zahlazených přepjatou horlivostí Kristových služebníků, vyrůstá vysoká tráva. V srdci pozůstalých pevné kořeny má nenávist. Běda, kdokoli ještěra toho rozdráždí k pomstě; v okamžiku řítí se na něho záhubná smrt.

Smrt! - Hnusná to obluda. Zpěvavým Čechům to matka bázně a zármutku. Ani trestu smrti nesmí se dívati jasný den; propadlého soudům uvádí tmavá noc v krvozapáchlé lůno Morany. Proud lidské krve jest roditelem pláče u bodrých, v životě pozemském se kochajících Slovanů; smrt je jim jednou toliko vítaný host: v boji pro ženu, pro dítky, pro bratra, pro domov, pro vlast.

Tichá je ovce, a blaho s ní mluviti mírnými slovy. Nehodně ale dotknutá panna je divoký krahuj.

Strašlivá ty kletbo rodů vladařských, neskrocená žádosti po koruně a žezlu, matko slz a stesků!

Lásko, bytosti velikého světa, proč blahostných darů svých nesypeš stejnou měrou na stezky zemských poutníků?