suksin vasilij
Ze své rodné vesnice utekl, aby neumřel hlady. Byla válka. Šukšin měl 14 let a dalších 14 let se pohyboval po Sovětském svazu jako elektrikář, námořník, telegrafista, nákladač, ředitel školy. Svoji první povídku Dva na žebřiňáku vydal v roce 1958, ale teprve v roce 1960 nastala změna. Hodinu předtím než šel na zkoušku AMI, otevřel dveře redakce moskevského literárního měsíčníku a řekl legendární větu: "Přinesl jsem nějaké povídky a prosil bych vás, abyste se na ně podívali. Hned." Podívali se a objevili talent.


Vasilij Makarovič Šukšin (1929 - 1974) nás fascinoval svými povídkami už za studií na gymplu. Nejen svým dobrodružným životem, ale hlavně svým lidským pohledem na obyčejný život.
I když nám gymnazijní profesor vnucoval názor, že je moralista, nevěřili jsme mu. Jak bychom mohli. Šukšin byl pro nás tajemný autor na úrovni polozakázaného zpěváka Vysockého. O to víc jsme se zajímali o jeho filmy i knihy. Už tenkrát se dost odlišoval od většiny spisovatelů socialistické éry. Jeho talent jsme ale plně pochopili až po mnoha letech, když jsem ho opět četli a četli. Má totiž pořád co říct. Povídky z knihy Červená kalina čtu dodnes a rád.
Ale bohužel, protože byl Rus, bývá u nás záměrně ideologicky přehlížen a na školách se o něm už skoro neučí. Jeden z mnoha dnešních fenoménů. Za socialismu o něm učitelé mlžili, báli se o svá místa a dnes mlží taky nebo rovnou o něm nemluví, jako tenkrát. Čeho se ale dnes bojí? Co se vlastně od té doby změnilo. Jen ideologie, principy autocenzury a stupidity jsou pořád stejné. Jak jednoduše dr. Koukolík vysvětluje takové způsoby uvažování. ZDE

Sám napsal:

Ti, komu tak nebo onak pomáhám, asi nemají tušení, že pomáhají také oni mně... Čím je život těžší, tím je hezčí.

To, co Šukšina jako autora vždy prozradí, je jeho vnitřní a neskrývaná láska k člověku. Žádný patos.
Ať už je to ochlasta, gauner z podsvětí či z politiky, dobrácký inteligent, spořádaný maloměstký úředníček, baroni prášilové, vesnický kněz, šoféri nebo obyčejná babka či stařeček na kraji vesnice, všichni jsou uvěřitelné postavy, živí a lidští, žádné zbytečné polointelektuální žvásty, na jaké velmi často narážíme v dílech současných českých autorů.
Lehkost, s jakou psal své příběhy, prozrazuje nejen jeho velký talent, ale i velké životní zkušenosti, které po léta sbíral (podobně jako Gorkij) a nakonec je zpracoval s geniálností Čechova nebo lyričností Jesenina, záleží jen na vaši čtenářské invenci. Předvádí nám sovětskou společnost v celé její hloubce a složitosti, aniž by moralizoval, aniž by kritizoval. Píše jen to, co viděl.
Někde jsem četl, že všechny jeho příběhy by zasluhovaly, aby byly v jedné veliké knize pod názvem; Co všechno zažil obyčejný člověk Vasilij Makarovič Šukšin. A plně s tím souhlasím.

Šukšin byl vždy svůj. Ať už byl herec, scénarista, režisér nebo spisovatel.  Vždy jste ho poznali. Temperamentní, štědrý, trochu ostýchavý a někdy až k pláči důvěřivý.
A dodnes to vidíme na jeho hereckých výkonech. Typ člověka, který nutně potřebuje žít a ne přežívat, potřebuje kulturu a proto za ní utíká do města, tak jako tisíce dalších. Sám o sobě řekl:

"... nejsem ani venkovský, ani městký, jednou nohou v loďce, druhou na břehu – jde z toho děs."

V roce 1958 mu vyšla první povídka "Dva na žebřiňáku", ale až v roce 1960 se začala odvíjet jeho spisovatelská sláva.
To odevzdal do literárního měsíčníku svůj text, ve kterém z odzbrojující bezprostředností popisoval všedni život v socialistické SSSR. V letech 1954 - 1960 studoval na VGIK (Všesvazový státní Institut Kinematografie), kde studoval u Michaila Romma. Stal se populární nejen jako talentovaný spisovatel, ale stejně tak jako skvělý režisér a herec. Nejvíc ho ale proslavil film Červená kalina, natočený na základě jeho povídky.

Ve věku 45 let zemřel na infarkt během natáčení filmu reziséra Bondarčuka Bojovali za vlast. Za celoživotní dílo mu byla posmrtně udělena Leninova cena za kinematografii.

Šukšinovy texty, které byly přeloženy do češtiny...
Červená kalina a jiné povídky, překlad Zdeňka Psůtková, Lidové nakladatelství, 1987 – výbor povídek
Milpardon, madam, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Odeon, 1981 – výbor povídek
Postskriptum, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Lidové nakladatelství, 1981
Rozprávky za měsíčního svitu, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Melantrich, 1981
Charaktery a lásky, překlad: Zdeňka Psůtková, Praha : Lidové nakladatelství, 1977 (2. vydání 1978) – výbor povídek
Znám jednoho chlapíka, překlad: Marcela Neumannová, Praha : Vyšehrad, 1977 – povídky Znám jednoho chlapíka a Můj bráška
Červená kalina, překlad: Marcela Neumannová, Praha : Odeon, 1975 – výbor povídek
Chtěl jsem vám dát svobodu, překlad: Jaroslav Piskáček, Praha : Svoboda, 1979 – historický román o kozáckém povstalci Stěnkovi Razinovi (1630–1671)

Jako reřiséra ho známe z filmů:
1973 Červená kalina (Калина красная)
1972 Třesky plesky (Печки-лавочки)
1969 Странные люди (Podivíni)
1965 Ваш сын и брат (Váš syn a bratr)
1964 Живёт такой парень (Znám jednoho chlapíka)
1960 Из Лебяжьего сообщают (absolventský film VGIK)


Myšlenky z knih

Toto bych chtěl pro své děti, kdyby byly ještě malé. Chtěl bych, aby vyrostly s pocitem, že jsou vládci svých životů. Chtěl bych, aby byly šťastné, ale také aby se staraly o štěstí druhých. Chtěl bych, aby byly emocionálně odolné, aby mohly odrážet nevyhnutelný stres a zklamání, které život občas přinese. Chtěl bych, aby měly důvěru ve svou schopnost učit se po celý život a přizpůsobit se světu, který se rok od roku mění stále rychleji. Chtěl bych, aby měly cíle, po kterých opravdu touží. Chtěl bych, aby byly schopné kriticky přemýšlet a činit racionální rozhodnutí, která jim pomohou dosáhnout jejich cílů. Chtěl bych, aby měly morální hodnoty, které pomáhají dávat smysl a strukturu jejich životům, a doufám, že to budou lidské hodnoty - hodnoty, které mají co do činění s lidskými právy a povinnostmi, a ne s pošlapáním těchto práv.
Peter Gray