stroblova kniha biografie rok sem rok tam
Nedávno jsme upozornili na knížku vydanou k 70. výročí vzniku nakladatelství Albatros a je třeba také zmínit, že vyšla knížka vzpomínek Jany Štroblové ROK SEM, ROK TAM, kterou předtím odvyprávěla pro desetidílné rozhlasové OSUDY.

Je tam poměrně hodně o Albatrosu, kde pracovala přes 10 let, o okolnostech jejího vyhazovu i o osudech některých jiných ´albatrosích´ redaktorů (např. Jaroslava Tichého, Zdeňka Heřmana) v době, kdy propukala normalizace. Není to však jen ponuré čtení, je v něm i poměrně dost legrace.

„Je to svěže napsaný záznam „malých osobních dějin“ básnířky a překladatelky a autorky knih pro děti a mládež Jany Štroblové.
Vzpomínkovou knihu uvádějí dvě vzpomínky z dětství: před očima devítiletého děvčete ubili příslušníci Národní gardy pažbami několik Vlasovců, bojujících v květnu 1945 v Praze na Pankráci s ustupující německou armádou a pozdější zrušení milovaného skautingu.

Pokračuje pak líčením období, kdy za vysokoškolských studií na filosofické fakultě pražské UK zažívala vzrušení z dočasného závanu svobody. S přáteli založili kulturní spolek, díky němuž např. sehráli spolu s budoucími známými herci (Husákem, Kačerem, Divíškovou) jedno tehdy studentstvem bouřlivě přijaté a vzápětí shora zastavené divadelní představení Aféra homo, nebo na půdě fakulty uspořádali výstavu abstraktních obrazů, na níž vystavoval poprvé v Čechách Mikuláš Medek.

Podrobně popisuje také první studentský majáles se všemi průvodními jevy – alegorickými vozy a recesemi; autorka nesla – ve stínu postavy pátera Koniáše – transparent „libri prohibiti“, kterýžto výjev vyšel vyfotografovaný nějakou cizí zásluhou v pařížském L´Mondu, takže už tehdy ji začali otravovat estébáci.

Po delším čase se to mělo vrátit v zesílené podobě, když jí vyšly básničky v pařížském Svědectví. To už pak byla doba druhé okupace a všeobecných kádrových postihů, kdy s manželem oba na dvacet let přišli o práci, on v Orientálním ústavu, ona v nakladatelství dětské knihy.
Zdánlivě nesnesitelná léta byla však nabitá humornými prožitky, například dvěma svatbami s tímtéž mužem, anebo zážitky s kádrovacím psem, který spolehlivě rozeznával straníky a dával jim najevo nelibost. Hodně žertovných příhod vnášeli do ponurého života její kamarádi Josef Velek a Vladimír Jiránek, zakladatelé tehdejšího takřka ilegálního hnutí na ochranu přírody (Brontosauru), s nimiž autorka spolupracovala.

Jana Štroblová ve svých vzpomínkách dotváří i řadu portrétů známých osobností, které poznala zblízka:
Františka Hrubína, Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka. Nejvíc místa věnuje Jaroslavu Seifertovi, kterého několikrát navštívila a s nímž trávila pouze ve třech, ještě s jeho lékařem Milanem Kmentem, jeho poslední narozeniny, kdy předjímal svou smrt.“ – to je oficiální anotace na vydanou memoárovou knihu.

Nutno dodat, že vzpomínky nejsou sepsány striktně chronologicky, spíš vypovídají o lidech a jejich příběhy.

Ukázka z knihy...

Většinou však budili zneuznaní autoři ne vztek, ale soucit. Psávali jsme jim při vracení rukopisů dopisy ani ne tak zatracující, jako omluvné: „Nemějte nám, prosím, za zlé…“
Horší bylo odmítání tváří v tvář, na to jsem nebyla dost tvrdá. Nejútlocitnější duší však byla pro takové případy Marie Bieblová, vdova po Konstantinu Bieblovi, kterou jsem měla moc ráda – a myslím, že to bylo vzájemné. Mnohé ty zavržené pozvala na rozloučenou na oběd.
Připomínala vysokoškolského profesora Vážného – ten, pokud dal horší známku, šel studentovi pomáhat do kabátu.
„Našemu“ nakladatelství se přezdívalo „ústav šlechtičen“. Přibližně ve stejné době jako já sem byly přijaty mé spolužačky z fakulty, dívky z výrazně dobrých rodin – Jitka, dcera Františka Hrubína, a Zuzana, dcera Jiřího Trnky.
A protože ředitel SNDK Bohumil Říha rád vystupoval jako dobroděj, přijal i další dívku z nesporně dobré, ale dočasné zlopověstné rodiny – Olgu, dceru exilového spisovatele Egona Hostovského, a ještě další – Hanu Pražákovou, dceru vězněného katolického autora Františka Křeliny. Pod svícnem bývá tma. Řeklo by se, že nevinné nakladatelství pro děti tmu nepotřebovalo, svícnem nebylo. Ale bylo. Pořád ještě se svítilo a bdělo všude…

Inspirující myšlenky...

Jsou lidé, kteří jsou vězni svého postavení. Neexistují kladní nebo záporní. Je jen špatně udělaná společnost, která ve výsledku upřednostňuje darebáky. Myslím, že dnes je velmi těžké najít hodně bohaté lidi, kteří by nebyli podvodníky. Odsouzení části obyvatelstva musí předcházet reforma společnosti. Jsem fascinován tím, že žijeme v době, kdy jsme přítomni krachu komunismu a kapitalismu současně. Kapitalismus vypadá zdravě, není to ale pravda. Vede ke katastrofě. Komunismus také směřoval ke katastrofě, i když jiné. Je tedy nevyhnutelné a naléhavé, abychom si našli jinou formu společnosti. Jakou, to nevím. Nejsem věštec, ale cítím to. Myslím, že důvod, proč veřejnost odpovídá na naše výzvy s tak velkým zápalem je to, co lidé zmateně cítí: že mají dost této společenské formy s jejími politickýmistranami, které se mezi sebou perou, ale všechny dělají totéž a všechny lžou. Lidé toho nutně musí mít dost.
Jacques-Yves Cousteau /1910 – 1997)