seifert vsechny krasy sveta
„Nemáme čas být sami sebou, máme jen čas být šťastni," je citát Alberta Camuse, kterým uvádí Jaroslav Seifert vydání své memoárové knihy Všecky krásy světa, která obsahuje i šestnácti fotografií od Josefa Sudka.
Soubor krátkých próz je poskládán z desítek malých příběhů, které jsou zrcadlem skoro půlstoletí české poezie, milované Prahy, vzpomínek na přátelé, dospívání, zrání, první lásky... O svých memoárových textech Seifert říkával, že nepíše paměti, ale vzpomínky rozdrobené „do malých příhod a příběhů, většinou rozmarných, ale i teskných a pochmurných“.

Titul této knihy Jaroslav Seifert převzal od svého přítele Karla Teigeho:
„Krása umění je z tohoto světa. Úkolem umění je vytvářeti analogické krásy a vyzpívati závratnými obrazy a netušenými rytmy básní všecky krásy světa.“

Ve vzpomínce Šampaňské od krále Fuáda Seifert píše:
„A Všecky krásy světa, to byla jedna z myšlenek uměleckého programu poetistického, který tenkrát Devětsil vyznával. A není zapotřebí se tedy omlouvat, že jsme se tento program snažili plnit nejen ve svých básních a obrazech."

Kniha je rozdělena do čtyř oddílů:
Co všechno zavál sníh, Éós, bohyně ranních červánků, Noc na Uhelném trhu a Obloha plná havranů. Je možné, že původním úmyslem bylo členění do čtyř ročních období, počínaje zimou.

Kdo četl ví, jak krásnou češtinou se Seifert vyjadřuje, jak neskonale příjemné a jak inspirativní je jeho vzpomínání. Knihy vídívám u svých přátel a věru, hřbety mají tuze ošahané. Existuje snad lepší doporučení?

Všecky krásy světa je také závěrečná báseň Seifertovy básnické sbírky Samá láska z roku 1923.

Jaroslav Seifert / Všecky krásy světa / Československý spisovatel, Praha 1982

Ukázka:

Vždycky jsem míval rád silnou a jako smetana hustou vůni nočních fial. Na vrchu Žižkově bývaly jich plné záhony. Sedával jsem tam a zuřivě snil. A do sešitu čmáral verše. Z té vůně fial mě někdy rozbolela i hlava. Marně jsem se po letech vracel na ta místa. Všechno tam bylo jiné. Chtěl jsem pohladit opěradlo lavičky, popsané i poškrábané kapesními noži, a podívat se, nejsou-li opět pod lavičkou ztracené vlásenky, ale lavička tam už nebyla.

Malíř a smrt.

Už dávno kdosi konstatoval, že v Paříži je možno žít i ze vzduchu. Nezkoušel jsem to, ale patrně je to docela možné v tom krásném městě. Malíř Alén Diviš k tomu dodával, že je tam také možno žít i z vůně růží a ptačích zpěvů v Lucemburské zahradě. A tomu můžete věřit. Zkusil to.

Mnoho let před válkou zanevřel totiž malíř Diviš na Prahu a odjel s prázdnýma rukama i s prázdnou kapsou do Paříže. Zapadl mezi tisíce pařížských malířů z celého světa, kteří tam zkoušeli s různým úspěchem malovat a žít ze vzduchu. Ti, kdo Diviše z těch let v Paříži znali, nepamatují se, co tehdy už maloval. Jsou někteří, kteří říkají, že nic. Sám o tom nikdy nehovořil. A z čeho tedy byl živ? No, také z toho vzduchu.
Časně ráno musil si však každého dne pospíšit, aby do pařížské tržnice přišel ve chvíli, kdy prodavači se zbavují včera neprodaných a povadlých zbytků zeleniny či jiných už neprodejných potravin. Z tohoto odpadu je prý možno docela dobře se nasytit a jakžtakž přelstít žaludek. To je ten pařížský vzduch. Někdy to dá dost práce. Nebyl tam sám v těch halách.

Takových jako on bylo tam víc. Někdy se tam potkával i s Františkem Tichým.
Ani s ostatními potřebami nedělal si žádné starosti. Módními doplňky pohrdal. Někdy nenosil ani punčochy, ba ani spodní prádlo. Kalhoty a kabát měl na nahém těle.
Smával se tomuto způsobu oblékání. Ale dokládal, že tak chodily i modelky do jedné kavárny na Montparnassu, aby se nemusily oblékat, když si z ateliéru odskočily na černou kávu. Bohaté Američanky pak je ochotně napodobovaly a sedávaly tam s nimi také nahé, ale zato v drahých kožiších.
Navíc však Diviš zarputile nosil černý tvrdý klobouk, kterému se říkalo bouřka.
Nasbírané zbytky potravin odnášel si pak do svého ateliéru. Špeluňka, ve které spal a pracoval, nesla toto jméno zcela neoprávněně. Nic si nevymýšlím, říkal to sám. Tam si žalostná sousta aspoň poněkud na primusu upravil. To byl ovšem určitý luxus, protože ostatní spolykali vše hladově na místě.

Ať tedy žije umění kuchařské, jedno z velkých umění Francie, které tak proslavilo pana Savarina.
Konec této třeskuté idyly udělala však válka. Alén Diviš ještě spolu s ostatními Čechy, kteří v té době žili v Paříži, byl zatčen a dopraven do La Santé, věznice proslulé i ve francouzské literatuře. Byli tam s ním i Adolf Hoffmeister a Antonín Pele.
Ať žije Francie, ať žije československofrancouzské přátelství!

Z La Santé odvezli je do koncentračního tábora na Martinique, odkud se jim podařilo utéci, a tak se na počátku války dostali všichni tři až do Ameriky. O té cestě mi však mnoho nevyprávěl.
V New Yorku, dík tamním Čechům, prožil Diviš celou válku. Začal tam opět malovat a měl dokonce úspěch. Trpký pobyt v La Santé nebyl totiž tak docela marný. Maloval pro Američany drobné oleje, kterými si vlastně vzpomínal na stěny pařížského vězení. Na stěnách byly nakresleny i vyryty nejrůznější kresby. Byly tam šibenice, tváře dozorců, nahé ženy, různé nápisy, monogramy i symboly a kresby ženského pohlaví. V olejových barvách na plátně dopadly pak tyto kresby zajímavě a malířský nápad s tak exkluzivní tematikou měl úspěch. V Americe prý Diviš prodal slušný počet těchto obrazů. Aspoň říkal.

Když válka skončila, po malém otálení poděkoval soše Svobody za pohostinství a navrátil se, nikoliv však do Paříže, ale domů do Prahy. Říkám domů. Žádný domov tu neměl, musil si jej teprve vyhledat. A tehdy jsem se s ním seznámil. V ateliéru Jana Baucha v Bubenči. Diviš byl už i na pohled příjemný, sympatický člověk, postavy nikoliv drobné… Jak by to byl jinak všechno vydržel a ve zdraví přežil!
Pozval mě do svého ateliéru v Plynární ulici v Holešovicích.

Ateliér měl v předměstském ošuntělém činžáku. Jeho zařízení bylo rovněž ošuntělé a chudé. Ale ateliér to byl. Měl okno ve střeše! Dvě bedny, na kterých spal, byly pokryté dekami, uprostřed malířský stojan a na něm pověšený klobouk a plášť a pod stojanem na zemi paleta a málkastna. To všechno známe.
Zato na rozviklaném stole stávala láhev cizí provenience, s vínem, jehož chuti jsme za války dávno odvykli, a něco ze vzácných cizích lahůdek, u nás už téměř neznámých. Krabice fíků, francouzský sýr a konzerva humrů. Něco měl ze svých zásob, něco mu posílali přátelé z USA.

Po svém návratu, jen se rozhlédl, dal se opět do práce. Namaloval ještě několik obrázků z La Santé, pak nakreslil asi třináct barevných kreseb k Erbenovým Svatebním košilím. Adolf Hoffmeister mu zahájil výstavu v melantrišské výstavní síni na Václavském náměstí. Výstava nebyla veliká, ale zato všechny obrazy prodal. Napsal jsem mu k výstavě pár veršů.
Barevné ilustrace k Erbenově básni, to bylo to nejlepší, co v těch letech z jeho rukou vzešlo.
Kresby s básnickým textem vydal později v nakladatelství Vyšehrad v pěkné úpravě Františka Tichého. Malíř však láteřil, že reprodukce nejsou pravdivé. Byly tištěny jen ofsetem a barvy tenkrát po válce nebyly prvotřídní. Ale i tato publikace měla svůj úspěch a byla záhy rozebrána.
Vladimír Holan byl kresbami okouzlen. Obdiv vedl ho dokonce k výroku, že Erbenův text nedosahuje umělecké úrovně kreseb. Myslím, i když mě tyto kresby rovněž zaujaly, že je Holan přece jen přecenil.

Patrně tato Erbenova balada přivedla pak Diviše k pochmurnému ovzduší lidského zmaru a smrti. Počal malovat Smrt. Maloval ji zaujatě, jako jiní malíři malují portréty svých milenek.
Vstoupil jsem do jeho pracovny a ze zdi dívaly se na mě prázdné očnice lidských lebek. A hned mi jeden uhel daroval. Byly na něm lidské kosti s lebkou, jakoby vyorané z půdy bojiště. Už jsem si doma na tu kresbu důvěrně zvykl.
Veršíky improvizované k výstavě měly svou malířskou historii. Dost podivnou. Nebyly valné a neříkám to ze skromnosti. Líbily se, pokud vím, jen dvěma lidem. Malíři a úředníku z kulturního oddělení amerického vyslanectví, který uměl dost slušně česky a koupil si jednu z Divišových uhlových kreseb. Byla na ní útlá ženská lebka a nový majitel byl přesvědčen, že se lebka sladce usmívá. A požádal mě, abych mu své verše pod tu kresbu opsal. Verše jsem musil opsat tuší a opisoval jsem je dost nerad a neochotně. Z pofidérních veršů jen pro zajímavost cituji pár slok.

Malíř může malovat i hlínou,
hlínou z hrobu nebo každou jinou.
že kreslit tmou i popelem
to, co viděl ve snu probdělém.

Malíř, malíř, malíř do třetice
maluje i čoudem, zhaslé svíce,
barvou, pro niž nemá básník slova,
ticha modrá, ticha sametová.

Ale pak jsem nelitoval. Američan mi poslal láhev tehdy vzácné whisky a dva kartóny kamelek.
Jindy zas seděli jsme s Divišem v ateliéru sice na rozviklaných židlích, ale zato před lahví nádherného vína z okolí Bordeaux. Bylo husté, ale přitom hedvábné. Ještě dlouho nosil jsem na jazyku tu vzácnou chuť.

Když tu někdo zazvonil.
Byla to jeho dobrá přítelkyně sochařka Hedvika Z. Přijela na motorce z obce poblíž Prahy. Jezdila motorkou jako o závod. A na zádech měla velký těžký pytel.
„Aléne, dej sem kus papíru, já to vysypu," povídá a spustila pytel s ramena a vysypala jeho obsah. Bylo to několik lidských lebek, všemožné hnáty a kosti a příslušné čelisti plné zubů. Všechno bylo ještě plné vlhké hlíny.
„To mi dal hrobník u nás. Rušili část starého hřbitova."
Diviš zajásal. Až dosud maloval svá umrlčí zátiší podle chladných a mrtvých fotografií. Teď měl skutečné modely. A jak pěkné a trpělivé!
Ať žije malíř Alen Diviš! Toto zvolání je, žel, už opožděné.

Diviš umřel, smutně a zbytečně. Umřel v motolské nemocnici. Chodívali jsme tam na fialky, které rostly u jejího plotu.
Už tam nerostou.
Postihl ho infarkt. Nebyl ani zlý, všechno mohlo dobře dopadnout. Zabila ho však jeho vlastní dobrota.
Vedle něho ležel těžší pacient. Nechodící, jak říkají sestry. Nemocný se v noci probudil a zvonil na sestru. Snad zvonek nefungoval, snad sestra byla zaměstnána jinak… Zvonil marně a sestra nepřišla. Nemocný usedavě naříkal. Diviš, který se probudil, slezl proto z postele, vzal svého souseda do náručí a odnesl ho na toalety. Pak ho zas přinesl nazpět, uložil a sám klidně ulehl. Do rána byl mrtev.

Vzpomínal jsem na jeho ateliér. Na stole v té době stála možná svíčka, přilepená na obrácené sklenici od kompotu, a vedle byla nedopitá láhev s vínem a sklenka od hořčice.
Co však asi dělali jeho přátelé s pytlem lebek a kostí, pohozeném v koutě jeho smutného a prázdného ateliéru, to opravdu nevím.

Hedvábný šáteček.

Ženy se opravdu změnily. Zdráhám se soudit, zda k lepšímu či horšímu. Každá doba vytváří své mravy a mladí lidé s údivem se ohlížejí do minula. Samozřejmě že později stejný překvapený pohled dětí spočine i na jejich počínání. A tak nač zatracovat a proč chválit! Takový je život!
Jednou k nám zavítal milý pan rada a tvářil se o něco veseleji a snad trošku i mimořádně. Měl něco na srdci.
Měl a začal. Říkával nám občas chlapci.
"Chlapci, jsem už starý člověk."
Bylo mu kolem šedesáti, ale tenkrát to bývalo už stáří.
"Nedávno se mi zdálo o Nedbalovi. Horlivě mě zval na svůj koncert. Tuším kam. Něco vám svěřím a poprosím dr. Píšu, aby to uschoval. Ať s tím pak naloží, jak uzná. Není to nic důležitého, ani tajemného, zač bych se musil po své smrti zvlášť stydět. Sám zahodit to však přece nechci. Ale byl bych rád, kdyby to u nás doma nikdo nenalezl."
A vytáhl z aktovky starou úřední obálku s firmou ministerstva kultury a z ní vyndal složený hedvábný kapesníček. Byl už maličko zažloutlý. Když ho rozprostřel na redakčním stole, bylo na něm vyšito několik květů vlčích máků a uprostřed mezi nimi byl vystřižen otvor obkroužkovaný rovněž červeným hedvábím.
"Když jsem byl mlád," pokračoval pan rada, "zamiloval jsem se do hezké dívky. Byla opravdu moc roztomilá. Ale právě tak jako byla roztomilá, byla i nesmělá. Raději vám řeknu hned, že jsem si ji nevzal. Rozešli jsme se, ale rozchod nebyl dramatický. Pokud se pamatuji, nezavinil to nikdo z nás, ani já, ani ona. A tak si mohu vzpomínat docela pěkně. Ona snad také. Žije a byla prý šťastně vdána. Proto ten šáteček nechci surově zahodit. Měli jsme se upřímně rádi.
Chodili jsme spolu již delší čas a pokoušel jsem se u ní o něco víc než o pouhé nesmělé líbání. Narazil jsem však na rozhodný odpor, který až překvapil. Neustal jsem však v prosbách a naléhání a dorážel jsem na ni znovu a znovu. Však to znáte. Muži jsou takoví surovci a mají ošklivý zvyk, že neustávají ve svém toužení a nic na světě je nemůže odradit od milostné brutality. Ale dívenka vzdorovala a vzdorovala.
Přemýšlím-li o mužském počínání, zdá se mi, že když se žena zamiluje do ženy, je to sice nenormální, ale vlastně mnohem krásnější a jemnější. No ale to vždy není dost možné!
Prosil jsem ji tedy, aby mi aspoň prozradila, proč se tak usilovně a podle mého docela nerozumně brání. Dlouho se mi nechtěla svěřit, ale nakonec mi přece jen celá rudá pošeptala do ucha, že se hrozně stydí. Byl jsem ihned na koni a nakonec jsem ji přece jen umluvil. Přislíbila, ale musel jsem se zaručit, že budu mít zavřené oči a ještě že ji přikryji klín kapesníkem. A tak se také stalo. Ostatně i zloději používají při svém lupu kapesníku, aby nezanechali otisky prstů. V tom okamžiku zazněly všechny pražské zvony a ozývaly se velebně dlouho a několikrát. Samozřejmě že jsem je slyšel jenom já. Ale ujišťuji vás, že se opravdu ozvaly."
Toto jsem panu radovi ochotně věřil. Mně se stalo něco podobného.
Seděl jsem s Halasem v překrásné letní kavárně na brněnském Kolišti. Bylo léto a pod plachtou otevřené kavárny vanuly krásné vůně sadu a nám s Halasem bylo něco mezi dvaceti a třiceti lety. Byli jsme stejně staří. Seděli jsme u dřevěného zábradlí kavárny, podél kterého se vlnilo tenkrát nedělní korzo. I šel kolem milovaný Jiří Mahen, zahlédl nás, opřel se nonšalantně lokty o zábradlí a bavil se s námi. Také nonšalantně, když pojednou zpozoroval klubko rozesmátých děvčat, které dobře znal. Byly to mladé baletky z nedalekého divadla, kde přísně šéfoval. Ty dívky jsme také znali. Vídali jsme je a nesměle se za nimi ohlíželi.
Mahen se náhle utrhl, udělal krok, vzal jednu dívku za ruku a povídá: "Věruško, tohle je mladý lyrik z Prahy. Dívá se na tebe jako Tristan na Isoldu, pojď a dej mu pusu." Jakpak by neposlechla pana šéfa!
Také já, když jsem ucítil její rty na svých, uslyšel jsem ze stromů nade mnou zazpívati náhle anděly. Žel jenom krátce. Bylo to však krásné! A jejich píseň zaslechl jsem také jenom já sám...!
Pan rada pokračoval.
"Za nějaký čas přišla dívenka a přinesla mi tento šátek, abych si jej schoval. A tak už jej schovávám přes čtyřicet let!"
Vložil šáteček do staré obálky a dal ji Píšovi. A Píša vše uschoval do hluboké zásuvky psacího stolu.
Pan rada J. na ten Nedbalův koncert přece jenom šel. Zemřel zanedlouho. Byli jsme s Píšou na jeho pohřbu v kostele sv. Šimona a Judy na Františku u nemocnice milosrdných bratří a já napsal k jeho jménu do Práva lidu pár veršíků.
Před krátkou dobou zavolal jsem paní Píšové a mezi jiným jsem se nenápadně zeptal, zda v Píšově pozůstalosti nenašla hedvábný šáteček pana rady J. Šáteček s červenými máky.
Ženy jsou chytré. Mnohem chytřejší, než se domníváme. Pokud jde o chytrost, říkával Píša, na jednu ženu nestačí tři chlapi.
"Nenašla. Ani mi o něm neříkal. Ale je-li to něco erotického, vemte na to jed, že to Toníček po jeho smrti spálil."