pridal antonin
Potulky knihami a časem byl a doufám, že je stále oblíbený pořad Českého rozhlasu Antonína Přidala (1935 – 2017). Poutavě a přímo vášnivě v něm vypráví příběhy knih, autorů, příběhy světové i české literatury.

Témata vybírá jak z oblasti fiktivního vyprávění, např. Perníková chaloupka nebo Pilát, až po zřejmá historická fakta, i když dnes už téměř zapomenutá jako např. Petrarkův výstup na Mont Ventoux v Provence, zkáza Lisabonu v 18. století, Shakespearova smrt. Potěší vás ale i "skutečné toulky", jako například v Paříží s Anatolem Francem  apod.

Pokud máte chuť si vyslechnout vyprávění o kouzlu slov, půvabu češtiny a knih, pak Antonín Přidal je rozhodně tím pravým. Koneckonců možná ho znáte z rozhlasu, kde měl dlouhý čas pořad se stejným názvem a z kterého asi třetinu všech svých zamyšlení svázal do této jedinečné knihy.


Antonín Přidal byl spisovatel, básník, publicista, a především vynikající překladatel
Jeho vynikající překlady, které v sedmdesátých a osmdesátých letech vycházely, často pod cizím jménem, byly pro mnohé z nás zjevením, závanem svěžího vzduchu v nehybném smrádku socialistické knižní produkce. Dodnes jsou žádané jeho překlady autorů, jako jsou Gilbert Keith Chesterton, David Lodge, Isaac Bashevis Singer či John Updike nebo převody nonsensových básní Edwarda Leara (Kniha třesků a plesků a Velká kniha nesmyslů) či humoristického románu Lea Rostena Pan Kaplan má stále třídu rád, kde exceloval zcela mimořádně.

Potulky knihami a časem / Antonín Přidal / Barrister & Principal, Brno, 2011, 288 stran

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)