S Ferlinghetim v Praze
Seděli jsme s Lubošem Snížkem u Vodrážků a čekali na Lawrence Ferlinghettiho (1919). Brouzdal někde po Praze, ale pořád se nevracel a my už byli jako na jehlách. Luboš, kterej u něj byl před rokem v San Francisku, se strachoval, aby ho ještě vůbec poznal a taky jsme se vzájemně deptali poklonama, kdo z nás dvou mluví hůř anglicky.

"Určitě si řekne," ujišťoval Luboš, "jestli ty naše překlady vypadají jako naše angličtina, tak to potěšpánbůh. " To už mně definitivně odrovnalo, takže když se urostlý Ferlinghetti (blbé napsat o osmdesátníkovi, že je urostlý, ale kdo ho viděl, ví, o čem mluvím) objevil ve dveřích, nevykoktala jsem ani jaksevámlíbípraha. Doprovázela ho Maya a ještě nějaké její kamarádky z Friska. Při představování si mě zase spletli s Ivou Pekárkovou a teprve, když jsem při večeři měla vyprávět nějakou historku z doby, kdy jsem v New Yorku řídila taxík, přiznala jsem barvu. Všichni se zdvořile smáli a těšili mě, ať si z toho nic nedělám. Luboš k tomu poznamenal, že Maťa skoro zároveň s Ferlinghettiho Nefér argumenty Pekárkové vydal Gang zjizvených. Pak vytáhl z aktovky čerstvé vydání Ferlingettiho her, ještě mokré z tiskárny, a podal mu je. Ferlinghetti je prolistoval a viditelně si oddechl, když zjistil, že i v českém vydání zůstaly Toporovy ilustrace. "Jsou součástí té knížky. Některý rutiny jsem psal dokonce přímo podle nich."

Chvíli jsme mluvili o rutinách i argumentech a zjistili jsme, že ani neví, že se tři z jeho her mají hrát na Beat Generation Fest (je fakt, že do poslední chvíle nebylo jasný, budou-li na to finance.) Ferlinghetti vytáhl svůj notes a chtěl vědět, který večer se která hraje. Vysvětlila jsem mu, že inscenace budou pouze čtené, vzhledem k nedostatku času i peněz, které na to divadlo Vpřed mělo, a doporučila mu Alegaci, která se režisérovi Lumíru Tučkovi dělala nejlíp. "Tu mám nejradši, " souhlasil. Alegace pak opravdu měla největší úspěch.

Poznamenal si hry do rozvrhu a slíbil, že do Rokoka přijde. (Pak přišel na poněkud slabších Tři tisíce červených mravenců, kde se bohužel při představení zranil jeden z herců pádem z postele. Ferlinghetti se pak na něj byl podívat v zákulisí a úplně Tučka dostal, když se zeptal: " Žejste hráli nějakou moji hru, to jsem poznal, jenže kterou?")
Právě, když jsem se chystala požádat Ferlinghettiho o věnování do knížky, zaskočil mě tímtéž. Nic vtipného nebo aspoň ne moc blbého, ještě k tomu v angličtině, mě honemhonem nenapadlo, ale protože mě se zájmem sledoval, rychle jsem tam nadrásala aspoň svůj obdiv a grand maitre. Ferlinghetti si ode mě knížku vzal, věnování si přečetl a pobaveně mi ji vrátil se slovy: "´Admire´ je verbum, nikoli substantivum. Správně tam má být ´admiration´," usmál se rošťácky a začal mi psát své věnování "Tante grazie" v italštině.
"Knížka je to pěkná, " pochválil ji Lubošovi. "Chtěl jsem ji vzít Havlovi na Hrad, jenže on je teď v tý nemocnici v Innsbrucku. Smůla, vždycky se míjíme. Když on byl v Americe, nebyl jsem tam zase já. No hlavně, aby se brzo uzdravil a uvidíme se příště. "

Když se nám s Lubošem zdálo, že jsme se s Ferlinghettim natolik skamarádili, abychom si mohli říct o to interview, zazvonil zvonek a dostavil se prezident Pražského festivalu spisovatelů Michael March. Přinesl Ferlinghettimu hrst oficiálních pozvánek na různé ambasády a tím jsme teda skončili.

"Tam všude musím?" Zeptal se Ferlinghetti se zdviženým obočím. Michael March zašermoval rukama a řekl, že to nechá na něm. On osobně by ale rozhodně doporučoval oběd U tygra na počest Bohumila Hrabala.
Lubošovi se ještě podařilo napsat Ferlinghettimu do rozvrhu den a hodinu autogramiády u Mati a poroučeli jsme se.

S Ferlinghettim v Praze | Anotace
Exkluzívní rozhovor s legendárním básníkem, posledním žijícím představitelem beatnické generace, vedený během jeho pražské návštěvy v roce 1998 s jeho překladateli.
Básník se zamýšlí nejen nad budoucností poezie v současném globalizovaném světě, ale nad budoucností samotného lidstva.
Kniha obsahuje množství fotografií dokumentujících básníkův pražský pobyt.

S Ferlinghettim v Praze | Ivana Pecháčková, Luboš Snížek, Mirek Vodrážka | Ilustrace: Anna Neborová | Meander, 2000

Lawrence Ferlinghetti zemřel ve svých 101 letech 22. února 2021.

Svět je báječné místo
Lawrence Ferlinghetti / Překlad: Jan Zábrana

Svět je báječné místo
k narození
jestli vám nevadí
že štěstí vždycky není
tak velký požitek
jestli vám nevadí že si tu a tam
šeredně spálíte prsty
zrovna když je všechno tak prima
to víte ani na nebesích
nezpívají
po celý čas

Svět je báječné místo
k narození
jestli vám nevadí že někteří lidé umírají
po celý čas
nebo snad mají jen hlad
čas od času
což se dá celkem snést
pokud to nejste zrovna vy

Ó svět je báječné místo
k narození
jestli vám příliš nevadí
pár měknoucích mozků
na vyšších místech
nebo nějaká ta bomba
kterou vám sem tam zcela jistě
hodí někdo na hlavu
a různé jiné nepřístojnosti které víc než dost
sužují
naši patentovanou společnost
a její potentáty
stejně jako její prachsprosté katy
a její pátery
a různé jiné policajty
a její všemožné segregačky
a kongresové vyslýchačky
a různé jiné opletačky
všechno čím naše bláhové tělo
je dědičně zatíženo

Jistě svět je to nejlepší ze všech míst
kde se dá dělat spousta věcí jako třeba
legrační kousky
a milostné kousky
a psí kusy
a zpívat smutné písničky a mít inspiraci
a chodit sem a tam
na všechno koukat
a vonět ke kytkám
a okukovat sochy
a dokonce i myslet
a líbat lidi
a dělat děti a nosit kalhoty
a mávat klobouky
a tancovat
a chodit plavat do řeky
a na pikniky
uprostřed léta
a prostě vůbec
"si to užívat"

Jistě
jenže zrovna když jste v nejlepším
přijde usměvavý
funebrák

Byla to tvář kterou mohla tma zabít...
Lawrence Ferlinghetti / Překlad: Jan Zábrana

Byla to tvář kterou mohla tma zabít
v jediném okamžiku
světlem či smíchem snadno zranitelná
tvář mé milenky
Jednou mi řekla
'V noci máme jiné myšlenky'
když půvabně uléhala
A Cocteaua mi citovala

'Cítím že mám v sobě anděla
a toho to šokuje snad vždycky'

Pak se usmála a potom zarděla
zapálila mi cigaretu
povzdechla si vstala
upustila punčochu
a protáhla se

rozkošnicky


Myšlenky z knih

Podíváme-li se kdekoli do historie veřejného školství a povinné školní docházky, najdeme u kořene ani ne tak mylný altruismus, jako spíše vědomou snahu vytvořit z lidí takovou masu, jakou si přály politické elity. Tvrdohlavé menšiny měly být donuceny splynout s většinovou masou. Všem občanům měly být neustále vštěpovány občanské povinnosti, které vždy zahrnovaly poslušnost státnímu aparátu. Ovšem, jestliže má být masa obyvatelstva vzdělávána ve státních školách, jak by se mohly státní školy nestat mocným nástrojem pro hlásání poslušnosti státním autoritám?
Murray N. Rothbard