batlicka otokar dymka
Otakar Batlička měl jako kluk jeden problém za druhým. Snad proto, že mu brzo umřela maminka a otec na něj neměl moc času. Nebo protože byl od malička nabit energií a činorodostí. Největší problém pro něj byla škola. Neměl smysl pro disciplínu a bouřil proti bezduchosti tehdejšího školního prostředí. I když byl skoro na propadnutí ve své klukovské partě byl boos. Patrně k tomu přispěla i okolnost, že uměl výborně vypravovat. Kluci z party mu naslouchali a nijak jim nevadilo, že si příběhy vymýšlí. Tato vlastnost mu prý vynesla přezdívku Baron.


Když naskládal hodně průšvihů, řešil je útěkem z domova.
Poprvé okolo dvanáctého roku života, ale brzy byl zase zpátky. Dostal se domů šupem - to znamená za doprovodu policisty. Druhý jeho útěk byl také pokusem vyřešit problém do kterého Batlička dostal. Pohádal se s profesorem přírodopisu, urazil ho a s největší pravděpodností by ho čekalo vyloučení z gymnázia. To by mělo velmi špatné následky a tak Batlička sbalil nejpotřebnější věci a zmizel Měsíc o něm nebyla zpráva. Z ničeho nic přišel dopis z Argentiny:
Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně Ota. Tohle napsal otci ,když mu bylo čtrnáct let.

Deset let se Batlička toulá po světě.
Jako plavčík, kormidelník, radiotelegrafista na zaoceánských lodích, kovboj a zlatokop v Kalifornii řidič New Yorského metra, rybář na Norských a Britských lodích, potápěč v Suezském průlivu, gaučo v Brazílii, obchodník se známkami v Londýně, policista v Šanghaji, Anglický válečný zajatec za první světové války.
S bohatými zkušenostmi, nezapomenutelnými zážitky se vrací do Československa.

Otakar Batlička, který výborně ovládá angličtinu, němčinu, španělštinu, portugalštinu, francouzštinu, ruštinu, norštinu, švédštinu a jako jeden z mála jazyk indiánského kmene guaraní, ale marně hledá po návratu z cest uplatnění.
Jazykové znalosti mu jsou k ničemu, protože nemá maturitu???. Aby se uživil otvírá si soukromou školu boxu kde je učitelem. Je také výtečný střelec držitel čs. Rekordu. Závodí na motorce.

batlicka-knihy

Z podnětu redakce Mladý hlasatel začal psát r. 1939 dobrodružné povídky s exotickou tématikou, v nichž čerpal ze svých bohatých životních zkušeností.
Každý týden po tři roky přináší časopis mladý hlasatel jednu nebo dvě jeho povídky. Z těchto povídek pak vznikají dvě základní knihy. Dlouho po jeho smrti vyšly konečně povídky knižně. "Na vlně 57 metrů" (1965), "Tanec na stožáru" (1979), „Na vlnách odvahy a dobrodružství" (1987) a některé další. Ilustroval je přední český malíř a ilustrátor Bohumil Konečný (1918-1990).

Největší jeho láskou je radiotelegrafie. Staví si radio vysílačku OK 1 BC lepší, než kterou v té době disponoval Československý rozhlas.
S touto vysílačkou navazuje spojení po celé planetě. Promýšlí zdokonalení telefonu, navrhuje radiové řízení tramvajové dopravy, zkoumá využití rádia při záchranných pracích v dolu. Navázal prý rádiové spojení i s tragickou výpravou generála Nobila (vzducholoď Italia) na severní pól, na které byl i Čech František Běhounek.

batlicka radioamater

Když přichází rok 1939 a okupace nacistickým Německem, stává se součástí odboje.
Ilegální skupina obrana na východ jedna z prvních protifašistických skupin potřebuje navázat spojení s Londýnem a Moskvou. Batlička ani chvilku neváhá a stává se radiotelegrafistou skupiny. Na podzim roku 1941 jsou však vyzrazeni a zatčeni.
Batlička je vyslýchán a vězněn na Pankráci, v Terezíně a nakonec v koncentračním táboře v Mauthausenu, kam byl vyslán vlakem 6. února. Ale už před tím, 19. ledna 1942, byl stanným soude odsouzen k trestu smrti. To mu ovšem nebylo sděleno.

O jeho smrti 13.2. kolují dvě verze:
První byl útěk. Ten se údajně zdařil, ale nešťastnou náhodou narazil na pancéřovou divizi SS. Sám proti automatům, které patřily k nejlepším za druhé světové války nic nezmohl.
Druhá verze, pravděpodobnější je o popravě v táboře. Podle nějakých záznamů zemřel Otakar Batlička 13. února 1942 v 15:13. Lékař mu vstříkl injekci do srdce a jeho asistenti tyto pokusy na lidech dokumentovali.Koncem února protektorátní policie oznámila Batličkově manželce Martě, že její muž zemřel, údajně na zápal plic.

Za odbojovou činnost byl roku 1946 vyznamenán válečným křížem "in memorian" tehdejším ministrem národní obrany generálem Ludvíkem Svobodou.

Ukázky:

Muž pevných zásad

„Až stočím člun ke břehu, vyskoč a přitáhni mě za pádlo! Dobré místo k táboření. Ale dej pozor, ať neskočíš do mokřiny!“
Josífek, který seděl vpředu kánoe, se ke mně obrátil s nabručenou tváří: „Zásadně nelezu v botách do bahna a…“
Příď kánoe zajela do travin a Josífek chtě nechtě musel vyskočit a rychle zachytit veslo, které jsem mu podal. Vytahuji kánoi na břeh a Josífek si zatím kusem trávy čistí svoje dobře promaštěné kanadky. Pozoruji už od rána, že má zase svůj ‚zásadový den‘.
„Tady chceš přenocovat?“
„Ano, tady!“
Utábořili jsme se. Z kotlíku vane libá vůně, Josífek prohrabuje oheň a já – makaróny se slaninou v kotlíku. Pak beru z batohu pytlík s tabákem a lulku z kukuřičného klasu.
„Je libo tabáček, pane Josef?“
„Víš dobře, že před jídlem nikdy nekouřím,“ loupne po mně Josífek očima. „To je má zásada.“
„Jdi mi s těmi svými zásadami… vždyť to jde člověku na nervy. Á – hleď, Pepo! Po proudu pluje kánoe. Ohéééé! Amigos! Přátelé!“
Obratným manévrem stáčí posádka loď ke břehu.

Jsou to dva mladí muži, Argentinci. Po řece San Francisco plují poprvé. Vyprávějí, že se doslechli o velkých nálezech diamantů na dolním toku řeky. Chtějí být co nejdříve u cíle, aby prý na ně ještě něco zbylo. Všechno nasvědčuje tomu, že bude jasná noc, chtějí plout dále. Vybízejí nás, abychom jeli s nimi.
Mně se návrh líbí, obracím se na Josífka, co on tomu říká.
„Co tomu říkám? Nejedu! Nikdo z nás to tady nezná a já nikam, kde to neznám, nelezu. Zvlášť v noci ne. To je má zásada!“
Konec, vykřičník!
Nikdo na světě by nepřiměl Josífka, aby opustil své zásady. Po půlhodině se s námi Argentinci loučí a plují dále.

S prvním rozbřeskem jsme se vydali na cestu i my.
„Já vím, že ti dva Argentinci jsou už dobrých padesát kilometrů před námi. Taková krásná noc, měli jsme jet s nimi, ale kdepak ty, se svými zásadami,“ zlobím Josífka.
Jsme už několik hodin na cestě. Proud řeky je stále silnější. Ačkoliv se opatrně držíme stále při levém břehu, naše lehké plavidlo letí jako šíp. Pojednou zaslechnu, jako by v dáli hřmělo.
„Josefe! Slyšíš?“
„Slyším. Tam za tou zátočinou něco bude. Veslujme ke břehu! Rychle!“
Zdoláváme proud a těsně před zákrutem se chytáme větví vyvráceného stromu. Konečně jsme na pevné zemi a vytahujeme kánoi na souš.
„A teď se podíváme, jak to vypadá s řekou!“
Pracně zlézáme skalnatý útes a zanedlouho máme před sebou překvapující pohled. Vodopád! Těsně za zákrutem řeky padají spousty vod do hloubky asi čtyřiceti metrů. Skoro současně vykřikneme oba: Argentinci! Mlčky ukazuje Josef na nějaký předmět podlouhlého tvaru, který leží asi sto metrů pod vodopádem.
Po delší námaze jsme si mačetami prosekali stezku křovím a sestoupili pod vodopád. Podlouhlý předmět byla kánoe, na několika místech proražená. Poznali jsme ji. Dlouho jsme pátrali v okolí, ale nenašli už ani stopy po obou mužích.

Snesli jsme svou loď stezkou a pokračovali v cestě. Odpoledne jsme našli ještě dva pozůstatky z nešťastné noční výpravy mladých Argentinců: zlomené pádlo a klobouk.
Chtěl jsem klobouk vylovit, ale Josífek mně přidržel pádlo.
„Nač ten klobouk? Věci utonulých patří vodě – to je má zásada!“
Užuž jsem se rozpřáhl, abych Josífka rýpl pádlem do žeber, ale vtom jsem si uvědomil, že to byla jeho zásada, která nás odvrátila od nebezpečné noční plavby.
Trvalo chvíli, než jsme znovu promluvili.

xxx

Chytrý Farguson

Tom Farguson jel pomalu na svém nevzhledném koni.

Tom, kterému kdekdo v celé Arizoně říkal ‚Chytrý Tom Farguson‘, vezl v sedlových brašnách výplatu pro ranč Velké M. Tuto cestu konal pravidelně každého patnáctého v měsíci a právě ta pravidelnost přímo lákala a sváděla různé darebáky, aby se snažili zmocnit peněz, které měl Farguson v sedle. Během let se to také několikrát stalo, ale když on Tom byl přece jen – ‚Chytrý Tom‘.

Zkoušeli to různě. Obvyklým „ruce vzhůru!“ – jindy zase „peníze nebo život!“ Jednou jim Tom hodil brašnu na pospas a ujel. Darebáci se vrhli na brašnu jako vlci a měli pak celý týden co číst – byly v ní staré noviny a s penězi Tom ujel. Jednou opět poslušně vydal lupičům dřevěnou bedničku plnou pečetí. Páni loupežníci si tryskem odvezli bedničku s jedem na trávení kojotů a zatoulaných stepních psů! Posledně to však nedopadlo tak přátelsky a místní šerif si odvezl dva lupiče v žebřiňáku. Chodit nemohli. Na ranči Velké M říkali toho dne, že ‚Chytrý Tom‘ byl asi nějak špatně naladěn.
Starý Farguson dojížděl k místu, které bylo nejpříhodnější k podobnému darebáctví. Zaprášená silnice se ztrácela v rokli. Soutěska byla asi sto metrů široká. Skály po obou stranách. Po levé straně se táhl drát telegrafní linky do blízkých rančů. Tom jel travnatým pásem, který silnici lemoval.
Pojednou zastavil koně.

Sklouzl ze sedla, nadzdvihl koníku levou přední nohu a prohlížel odborně podkovu – pak ale v rychlosti, kterou by člověk od tohoto letitého muže nečekal, strhl ze sedla brašnu i pušku a skokem byl za nejbližším balvanem.
Za balvany po pravé straně se ozvalo zaklení.
„Ten starý dědek nás viděl!“ ulevil si tvrdý hlas.
„Inu, hoši, stojíte proti slunci a váš stín jde až do půli silnice!“ volal Farguson.

Uplynulo několik minut.
Pak se ozval tichem rokliny znovu tvrdý hlas: „Dědo, dejte nám ty peníze, co máte v brašnách, a necháme vás odejít. Jinak zůstanete za tím balvanem hodně dlouho. Nevystrčíte ani nos, to vám slibujeme!“
‚Chytrý Tom‘ seděl v trávě kryt balvanem, v rukou svoji vinčestrovku.
„V tom je, mládenci, nějaký omyl. Vy nemáte mě, ale já vás! Jen zkuste vy vystrčit nos – dopadne to špatně!“
Tom se drbal v šedivé hlavě. Bylo vidět, že přemýšlí. Najednou mu kolem rtů rozehrál lehký úsměv. Skoro obřadně otevřel závěr své dvaadvacítky, poklekl a nadzdvihl širák nad okraj úkrytu.

V okamžiku houkl roklí výstřel a kulka pleskla Fargusonovi za zády do kamene. Farguson docílil toho, co chtěl. Hlaveň jeho vinčestrovky vklouzla nad okraj balvanu, krátké, ale přesné zamíření a – prásk! Kulka zasvištěla někam za divným cílem.
„Dědo, střílíte pánubohu do oken,“ se smíchem křičel jeden z darebů.
„I ba ne, chlapci. Já jsem si jenom zatelegrafoval o pomoc,“ zavolal Farguson rozjařené.
„Hromy a blesky! Ten dědek přestřelil drát telefonní linky do ranče! Za chvíli tady budou jezdci hledat poruchu vedení!“ Mluvčí, jeden z banditů, chtěl rychlým skokem zmizet za nejbližšími balvany, ale sotvaže ukázal nohu, Fargusonova vinčestrovka štěkla a kulka pleskla po kožené nohavici. – „Hybaj za balvan! Nebo ti pošlu druhou o pár coulů výš!“
Ještě jednou se pokusil jeden z mužů o únik, ale kulka Fargusonovy zbraně se mu zarazila tak těsně u nohy, že se raději skokem vrátil do bezpečí za balvan.

Tak uplynulo asi půl hodiny, když se na severní straně rokliny ozval dusot kopyt a vzápětí vjelo do soutěsky pět jezdců. Farguson vyčkal, až dojeli k telegrafní tyči, ze které visel přestřelený drát volně k zemi. Jezdci sestoupili z koní a chystali se poruchu odstranit. V té chvíli se ozval Tom:
„Hej, chlapci! Tamhle za tím balvanem máte někoho, kdo chtěl vaši výplatu!“
Jezdci udiveně hleděli na starého Fargusona, který vylezl ze svého úkrytu, třímaje pušku v jedné a sedlovou brašnu v druhé ruce. V další minutě byli silniční lupiči odzbrojeni. Jeden z jezdců poklepal starochovi na rameno:
„Jo, to je ‚Chytrý Farguson‘, on si pro nás zatelegrafoval vinčestrovkou. – No, a peníze máte, co?!“
„Nic nemám! Žádné peníze! Já jsem ty mládence tak trochu zaměstnal, aby měl můj koník čas doběhnout sám na ranč. Ten zná za ta léta cestu dobře. Pospěšte si, já vím, že na ranči se už dávno vyplácí. Já ten kousek dojdu pěšky!“


Podobné články

Myšlenky z knih

Moje zkušenost s akademickým vzděláním je, že jsem se musel mnohem více soustředit na to, abych se zavděčil určitým lidem, než na to, abych udělal dobrou práci... Okolo 80% úkolů a projektů, které jsem musel na cestě k získání diplomu splnit, nemělo žádnou trvalou hodnotu a soudě podle toho, co denně poslouchám od jiných studentů, si nemyslím, že by moje zkušenost byla ojedinělá.
Chris Guillebeau