babicka telenovela

Článek o Babičce Jany Čeňkové nebyl uveřejněn v Lidovkách, protože pro jejich novináře je prý pojednání příliš odborné. S tím lze jen souhlasit. Lidovky tak potvrzují, že už dlouho jsou podbízející bulvár a doby, kdy zde psal Karel Čapek jsou nenávratně pryč. Nastěstí existují mnohem kvalitnější noviny, takže je taky nemusíte číst. (redakce)

V roce 150. výročí úmrtí Boženy Němcové se nejvíce obracíme k Babičce a k její korespondenci, která byla v komentovaných čtyřech svazcích vydána v uplynulé dekádě (pod vedením J. Janáčkové).  Tvorba Němcové je přitom stejně významná jako díla jejich souputníků Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského nebo Karla Jaromíra Erbena a to nejen pro českou, ale i evropskou literaturu.

Babičku vnímáme stále jako dílo o podobách lásky a smrti,
která k nám vyzařuje z krajiny dětství a ze vzpomínek, které jsou ale pro dnešní děti dávné. Svým podtitulem uvozuje „obrazy z venkovského života“, jak je přinášejí tradice a křesťanský řád venkovského cyklu. Tematicky upoutávala děti až do 60. let minulého století a také proto od 40. do 80. let 20. století byla zařazována do povinné četby 4. až 5. ročníku všeobecného vzdělávání.  A občas s jakousi školskou setrvačností je až dodnes doporučována jako mimočítanková četba pro desetileté děti. Bylo by dobré si uvědomit, že i archaický jazyk ji řadí mezi náročná díla klasického fondu literatury pro dospívající a dospělé. Babička působí hlouběji, pokud máme zažitý odchod někoho blízkého. Vždyť se zde setkáváme hned s trojím pojetím smrti: dobré, ušlechtilé smrti babičky, tragické, nesmířené smrti Viktorky a předčasné smrti Hortensie, ale smířené a naplněné láskou.

Často se zapomíná, že Božena Němcová je autorkou povídek,
které ještě dnes (pravda většinou čtenářky) vzrušují, jako je třeba Divá Bára, Chyše pod horami nebo fragment Cesta z pouti.  Mnozí diváci také při zhlédnutí filmových adaptací pohádek (S čerty nejsou žádné žerty, Sůl nad zlato) netuší, že i tyto pohádky patří k její tvorbě. Jako sběratelka pohádek převyprávěla nejen české báchorky a pověsti, ale i slovenské. Pro jejich vydání měla různé důvody, toužila po vzájemném poznání kultury obou národů, na Slovensko se ráda vracela (věřila v "ozdravný nápoj žinčicu"), měla také čilé písemné i osobní styky se slovenskými obrozenci. Slovenské pohádky vydala ve zčeštěné podobě, zachovávajíc národopisné zvyky a slovenské dialogy („No, dobre, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne máš ráda“. – ptal se král nejmladší, již volali Maruška. „Ja, tatuško, vas ĺubim ako suol“ odpověděla tato a sladce na otce pohlédla).

Osobnost Boženy Němcové je stále inspirující i v současnosti.
Její tajemná krása, touha po lásce a dychtivost po vzdělání jsou neoddělitelné od jejího díla a dopisů. Stále nás bude dojímat, v jakých svízelných podmínkách žila a tvořila. Její životní příběh v dalších generacích znovu a znovu ožívá. Byla básnickou inspirací i pro básníka Jaroslava Seiferta v roce 1949, kdy píše v Písni o Viktorce:“ A její šat už nešustí, /už dotančila. A ret pálí/ slzami, které líbávali/dříve jí muži nad ústy.“/.  František Pavlíček, který se podílel na scénáři filmu Babička z roku 1971, napsal zase monodrama v roce 1979 Dávno, dávno již tomu – zpráva o pohřbívání v Čechách o posledních letech života B. N. pro tehdy zapovězenou herečku Vlastu Chramostovou.


Inspirující myšlenky...

Jsme tady mezi spoustou lidí. Uprostřed tolika lidí se mě po nějaké době vždycky zmocní panika. Mám pocit, že by mě mohli duševně umačkat. Kdybych tu zůstal, asi bych se dal do křiku.... Někdy člověk přečte celou knihu a nenajde jedinou větu, kterou by si zapamatoval a mohl citovat. A co s takovou knihou, řekněte?...Naštěstí u mne lidé nezůstavují mnoho stop. Snadno na mne udělají dojem, jako loď brázdu na vodě. Ale voda se zase zavře.
Aldous Huxley, Kontrapunkt