babicka telenovela
Článek o Babičce Jany Čeňkové nebyl uveřejněn v Lidovkách, protože pro jejich novináře je prý pojednání příliš odborné. S tím lze jen souhlasit. Lidovky tak potvrzují, že už dlouho jsou podbízející bulvár a doby, kdy zde psal Karel Čapek jsou nenávratně pryč. Nastěstí existují mnohem kvalitnější noviny, takže je taky nemusíte číst. (redakce)

V roce 150. výročí úmrtí Boženy Němcové se nejvíce obracíme k Babičce a k její korespondenci, která byla v komentovaných čtyřech svazcích vydána v uplynulé dekádě (pod vedením J. Janáčkové).  Tvorba Němcové je přitom stejně významná jako díla jejich souputníků Karla Hynka Máchy, Karla Havlíčka Borovského nebo Karla Jaromíra Erbena a to nejen pro českou, ale i evropskou literaturu.

Babičku vnímáme stále jako dílo o podobách lásky a smrti,
která k nám vyzařuje z krajiny dětství a ze vzpomínek, které jsou ale pro dnešní děti dávné. Svým podtitulem uvozuje „obrazy z venkovského života“, jak je přinášejí tradice a křesťanský řád venkovského cyklu. Tematicky upoutávala děti až do 60. let minulého století a také proto od 40. do 80. let 20. století byla zařazována do povinné četby 4. až 5. ročníku všeobecného vzdělávání.  A občas s jakousi školskou setrvačností je až dodnes doporučována jako mimočítanková četba pro desetileté děti. Bylo by dobré si uvědomit, že i archaický jazyk ji řadí mezi náročná díla klasického fondu literatury pro dospívající a dospělé. Babička působí hlouběji, pokud máme zažitý odchod někoho blízkého. Vždyť se zde setkáváme hned s trojím pojetím smrti: dobré, ušlechtilé smrti babičky, tragické, nesmířené smrti Viktorky a předčasné smrti Hortensie, ale smířené a naplněné láskou.

Často se zapomíná, že Božena Němcová je autorkou povídek,
které ještě dnes (pravda většinou čtenářky) vzrušují, jako je třeba Divá Bára, Chyše pod horami nebo fragment Cesta z pouti.  Mnozí diváci také při zhlédnutí filmových adaptací pohádek (S čerty nejsou žádné žerty, Sůl nad zlato) netuší, že i tyto pohádky patří k její tvorbě. Jako sběratelka pohádek převyprávěla nejen české báchorky a pověsti, ale i slovenské. Pro jejich vydání měla různé důvody, toužila po vzájemném poznání kultury obou národů, na Slovensko se ráda vracela (věřila v "ozdravný nápoj žinčicu"), měla také čilé písemné i osobní styky se slovenskými obrozenci. Slovenské pohádky vydala ve zčeštěné podobě, zachovávajíc národopisné zvyky a slovenské dialogy („No, dobre, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne máš ráda“. – ptal se král nejmladší, již volali Maruška. „Ja, tatuško, vas ĺubim ako suol“ odpověděla tato a sladce na otce pohlédla).

Osobnost Boženy Němcové je stále inspirující i v současnosti.
Její tajemná krása, touha po lásce a dychtivost po vzdělání jsou neoddělitelné od jejího díla a dopisů. Stále nás bude dojímat, v jakých svízelných podmínkách žila a tvořila. Její životní příběh v dalších generacích znovu a znovu ožívá. Byla básnickou inspirací i pro básníka Jaroslava Seiferta v roce 1949, kdy píše v Písni o Viktorce:“ A její šat už nešustí, /už dotančila. A ret pálí/ slzami, které líbávali/dříve jí muži nad ústy.“/.  František Pavlíček, který se podílel na scénáři filmu Babička z roku 1971, napsal zase monodrama v roce 1979 Dávno, dávno již tomu – zpráva o pohřbívání v Čechách o posledních letech života B. N. pro tehdy zapovězenou herečku Vlastu Chramostovou.