francouz pavel takove ticho

V roce 1988 vyšla reminiscentní kniha próz Trochu jinak, kterou k vydání připravilo plzeňské Středisko západočeských spisovatelů za pečlivé redakce Karly Erbové. Prózy jsou z dílny Pavla Francouze (1932 - 1995).

Ten pracoval dvacet sedm let jako vesnický kantor, ale i ředitel malotřídní školy. Jeho "osudem" bylo Sytno na Tachovsku (žil zde od r. 1962 do r. 1977). Koncem sedmdesátých let se mu dostalo obzvláštní pocty - na čtyři roky se stal vedoucím sekretariátu Svazu československých spisovatelů v Praze. Vedle povídek vytvořil i několik scénářů televizních her.

Do námi vzpomenuté knihy vřadila její redaktorka prózy:
Jedna z našich her ze sbírky Takové ticho (1974), List na kapotě uveřejněný v týdeníku Naše rodina (1975), úryvek z prózy O Jakubovi a Květě převzatý z knihy Dívka, na které nezáleželo (1979) a závěrem i Příjezd odpolední linkou (ze sbírky Znepokojení, 1982). Podotkněme ovšem, že vedle povídek napsal nadaný autor i několik scénářů televizních her.

K doyenům v komunitě českých básníků patřící Josef Hrubý promluvil v onom osmaosmdesátém o Francouzovi takto:

"V jeho bezelstných očích bylo vždycky cosi ze složité prostoty jeho povídek. Byl člověk, se kterým jste mohli mlčet, a přece jste měli pocit setkání, sblížení. Mohli jste číst z jeho pohledu, gest, z pousmání.
Jeho neokázalost byla s ním spjata v životě i v literatuře. Nic na odiv. Ne že by ho nepřitahovaly ohňostroje řeči či vypjatá dramata (byl vynikající scénárista). Ale příliš dobře znal, jak se dá technicky ostřit děj a jak lze vystavět dekorativní větu. Literárnímu řemeslu se učil na FAMU. I řemeslo se naučil poctivě. Ale znal dobře od svých učitelů (F.M.Kratochvíl, Milan Kundera atd.), že to nestačí.
(...)
Jeho doménou byla krátká povídka - útvar z nejtěžších. Zde dosáhl úrovně v české literatuře úctyhodné. Překlady v antologiích v Německu, Litvě, Indii, Maďarsku a jinde jsou toho dokladem. Zde Pavel Francouz reprezentoval zcela osobitou a neopakovatelnou zkušenost ve spektru české povídky." (Laskavec)
Což potom lze polemizovat s plzeňským literárním vědcem Viktorem Viktorou, který doslov knihy o Francouzovi uzavřel těmito slovy: "Francouzova tvorba nepatří, řečeno travestovaným aforismem, mezi dílka, na kterých nezáleží."

Zkrátka a dobře. Vydavatelský počin Střediska západočeských spisovatelů v Plzni je opodstatněný po stránce kulturní - i morální. Vždyť Francouzovy prózy jsou uměleckou oslavou prostoty jedincova žití v tom prostředí, kde není místo ani pro okázalost ani pro bombastičnost. A bezpochyby právě proto v něm má vrch to pozitivní v člověku.


Inspirující myšlenky...

Skončilo to tak, že mne Saturnin vyhledal jednoho odpoledne v kruhu mých známých a diskrétně mi oznámil, že jsme se přestěhovali. Dodal, že bydlíme na vodě blízko řetězového mostu. O té doby jsme žili v obývací lodi a nemohu říci, že by to bylo tak zlé. Je sice pravda, že hned v prvém týdnu se v noci uvolnilo kotvení a naše loď sjela z jezu. Bylo to nepříjemné; byla totiž naprostá tma a já jsem měl v první chvíli za to, že se Saturnin utopil, protože jsem ho marně na celé lodi hledal. Později se vysvětlilo, že spal ve strážním koši. Ale, jak pravím, nebýt této rušivé příhody, nemohl jsem si na nové obydlí stěžovat. Je nutno se s lecčíms v životě smířit.
Zdeněk Jirotka, Saturnin